Každé osmé americké dítě trpí nedostatkem péče nebo bylo nějakým způsobem zneužito. Americký úřad na ochranu dětí dostává ročně kolem 4 milionů zpráv o zanedbávání či zneužívání dětí. U nás ta čísla budou asi hodně podobná, jenže se o tom více mlčí. Byli jsme vychováváni stylem „Co se doma uvaří, to se má doma i sníst.“ To však utrpení těch nejzranitelnějších nijak neusnadňuje. Naopak. Je velmi pravděpodobné, že týrané či zneužívané dítě přenese svou zkušenost i na své děti a začarovaný kruh se neustále opakuje.
Nemusí jít přitom jen o fyzické týrání. Agresor může svou oběť různě slovně ponižovat či v její přítomnosti udeří pěstí do zdi, nebo nakopne nějakou věc. Toto chování pak přinutí oběť k poslušnosti, která ale pochází jen ze strachu.
Kde je počátek všech těch násilných činů? Agresor byl v historii svědkem nějakých násilných činů, ať v rodině či během častých válek. Může ale být i televize, počítače, škola, ulice …
Týrané děti:
Denisa
Matka pila a brala drogy, její nálady se překotně střídaly od omluv a láskyplného objetí až po facky a kopance, které své dceři často rozdávala. Celé tělo měla pokryté modřinami a řeznými ránami. Přesto stále věřila, že ji matka miluje a vždy ji vše odpustila. Pak přišla sociálka a chtěli, aby vypovídala proti své matce. Je těžké obvinit vlastní matku z týrání, když sedí hned vedle a dítě se bojí toto obvinění vznést. Raději tedy tvrdila, že je vše v pořádku.
Do náhradní rodiny se poprvé dostala v osmi letech. Zpočátku měla velkou depresi, protože si myslela, že ji nikdo nebude mít rád, protože ona je ta špatná. Nekomunikovala, byla problémová, a tak střídala náhradní domov za domovem.
Natalia
Narodila se do normální, fungující rodiny. V osmi letech se rodiče rozvedli a náhle byli na pokraji chudoby. Matka dostala rakovinu a její chování se vůči dceři radikálně změnilo. Tahala ji za vlasy po podlaze, bila ji, kopala do ní, nadávala jí do kurev a posílala ji, aby se šla zabít. Ve dvanácti letech vstoupila Natalia do gangu, díky čemuž se cítila být normálnější. Kdykoli ji matka zbila, šla zbít někoho jiného.
Cítila se pak lépe. Bití jiných ji zbavovalo vlastní bolesti. Nakonec to už nevydržela a utekla z domu. Aby přežila začala krást. Když ji v jednom obchodě chytila ochranka, putovala do pěstounské péče a později i do diagnostického ústavu.
Dasani
Byl v šesti letech svědkem toho, jak jeho otec zabil matku. Otec šel do vězení, Dasani do pěstounské péče. Pěstounka ho fyzicky zneužívala a tvrdě trestala. Ve třinácti mu sbalila věci a odvezla ho na úřad s tím, že se o něj nechce starat, protože už je velký. Tak začal střídat jednu pěstounskou rodinu za druhou. Nyní bojuje se závislostí na drogách. Na základě obvinění z násilných činů se dostal v šestnácti letech do diagnostického ústavu a nyní je pod dohledem soudu.
Jessica
Vyrůstala v rodině, kde panovalo domácí násilí. Jako nejstarší z dětí se snažila chránit mladší sourozence, a jakmile se schylovalo k nějakému rodinnému dramatu, schovala je někde v domě. Když od nich otec odešel, matka bojovala s penězi. Aby mohli platit nájemné, začala Jessica krást a od toho byl jen krůček ke drogám. V šestnácti se ji narodilo dítě a lékaři zjistili, že je pozitivní na kokain a proto ji hned po porodu dítě odebrali.
Týrané děti věří, že jsou k ničemu
Věří, že ničeho nikdy nedosáhnou, protože na to prostě nemají. Komplex méněcennosti je tak silný, že je potřeba za takové děti málem i dýchat, aby uvěřily, že na nich někomu záleží. Rehabilitace dětské duše je zdlouhavá a má velmi nejisté výsledky.
Většina týraných dětí se pustí po proudu
Končí stejně jako jejich rodiče, protože je nikdo nenaučil, jak se mít rádo. Vždy slýchaly: „Jsi hrozný, … nic z tebe nebude, … jsi k ničemu, … vypadni, … překážíš, … co zase chceš, … neotravuj …“ Tak dlouho slýchávali, že jsou na světě zbytečně, až tomu nakonec uvěřily. Proč tedy bojovat? Předávají tuto smutnou štafetu, kterou jim do ruky strčili jejich rodiče dál. Strkají ji i do malých bezbranných rukou svých vlastních dětí.
Přesto se v některých týraných dětech objeví něco jako vzdor.
Chtějí těm, kteří je týrali, zanedbávali, zneužívali a nikdy dostatečně nemilovali dokázat, že jsou bytosti, které mají svou cenu a jsou schopné někam dojít. Začnou se proto se svým osudem rvát, postaví se přímo doprostřed řeky a zuby nehty se perou s proudem, který se jim snaží podrážet nohy a strhnout je zpět pod vodu. Chtějí být lepšími bytostmi, než za jaké se sami považují, ale ne kvůli sobě. Chtějí být milováni právě těmi, kteří jim ty jizvy způsobili.
Postupně se vymaňují z rodinné kletby. Vystudují, najdou si dobrou práci, partnera, milují své děti a ty milují je. Jejich raněná duše se ale nikdy zcela nezahojí, staré jizvy se občas otevřou a začnou hnisat, protože tyto jizvy potřebují k zacelení mnohem více lásky a péče než jizvy jiné.
