Jednou asi ano, ale nikdo neví, kdy to bude, což je možná dobře, protože si asi umíme představit, čeho je člověk schopen. V této chvíli se v lidech zvýrazní jejich potlačovaná povaha. Jedni se stáhnou, vezmou si prášek na spaní ve snaze to všechno zaspat, jiní celý den prohýří, aby si do toho „dalšího“ života přinesli co nejvíce zážitků a třetí spáchá nějaký dlouho potlačovaný trestný čin, protože se mu přeci už nic nemůže stát, stejně všichni zítra zemřou.

Jsme generace s nadváhou, a proto si možná neuvědomujeme, že mezi námi běhají i laňky, které být laněmi nechtějí. Nejsou to žádní anorektici či bulimici, jedí jako by byli bezední, a přesto jsou vyhublí. Dělají prostě z našeho pohledu mnohdy až krkolomné kroky k tomu, aby nějaké to kilo nabrali, a stále se nedaří. Rozhodně nyní pomíjím, že hubnutí (a někdy i přibírání) je důsledek nějaké nemoci (štítná žláza apod.) či léků (kortikoidy apod.), kde je to průvodní jev, ale budeme hovořit o „zdravých“ jedincích, kteří mají problém.

Vánoce jsou u nás zřejmě nejvýznamnějším svátkem a jeho kouzlo nespočívá v rozzářených výlohách a předvánoční nákupní horečce. V tento den totiž i nejzatvrzelejší srdce zjihne a zatouží po troše lásky.  Nikdo nechce být v tento den sám, pokud je to možné, pak se sejde celá rodina a někdy také blízcí přátelé nebo osamělý soused.  Ve vánočním čase se znesvářené páry začnou na sebe usmívat a zapomínají na vše co je ještě nedávno dělilo. Navíc  se nikdy v roce nečaruje tolik jako v tento den.

O způsobu stravování se v poslední době hovoří stále častěji. Jsou mezi námi zatvrzelí masožravci, všežravci, vegetariáni, vegani, a pak je tu směr úplně nezvyklý a to je pranická výživa, podle které je pevná strava úplně zbytečná. Je ale možné nejíst a nepít a přesto žít spokojeným životem? Jsou lidé, kteří to dokázali a mnoho let takto žijí. Jak se tato filozofie bije s lidmi, kteří žijící v oblastech, které jsou postiženy hladomorem anebo se hladu úmyslně vystavují – anorektici?

Jak úžasné sebevědomí jsme měli, když jsme byli malé děti. Stačí nahlédnout do mateřských školek a uvidíte s jakou chutí a samozřejmostí děti zpívají, tančí nebo malují. Věří, že všechno zvládnou. Rozmachují se po papíře a s naprostou jistotou kreslí portrét maminky, moře plné rybiček a zpívají tak hlasitě, jak to jen jde. Takové bylo naše dětství.