Jsem jako před výbuchem. Povím vám co se mi stalo – je to děs. Vdala jsem se. Není hrozné to, že jsem se vdala, ale hrozné je to, co se stalo potom.
Jakmile jsme se zapsali na úřadě, poslali Borise na služební cestu až na druhý konec země. A poslali ho tam na půl roku. Dovedete si to vůbec představit? Čtvrtý den našeho společného života!
Odjel a mě se moc stýská, protože musím dlouho čekat, než mi přijde jeho dopis. Je to nekonečně dlouhá chvíle.
Jednou večer mi zavolala Nela, kamarádka ze školy a říká:
„Lízečko, přijď ke mně. Nic zvláštního tu nemám, jen čaj se sirupem z kdoulí a sušenky, ale pak tu bude jeden přítel a Kosťa s gramofonem. Popovídáme si, zatancujeme a trochu se pobavíme. Nemůžeš se přeci pohřbívat už zaživa.“
Nu a já jsem tedy šla a seznámila jsem se s Andrejem Petrovičem. Není sice moc mladý, ale zato sympatický a okouzlující muž, … oči černé jako noc, energické rty, vysoké čelo. Povídali jsme si a protancovali jsme spolu celou noc, … vyprovázel mě domů a …
Je to hrozné, ale já jsem se do něho zamilovala. Chápu, je to lehkomyslné, mne nedůstojné, amorální, … Všechno chápu, ale nedá se nic dělat. Zamilovala jsem se a na nic jiného nemohu myslet.
Andrej Petrovič mne bere do divadla, do kina, na koncert a pak mi jednoho dne při jízdě taxíkem na třicátém druhém kilometru vyznal lásku a požádal mě o ruku. Říkám mu, že si to musím ještě promyslet, ale bez jakéhokoli přemýšlení hned píšu Borisovi – svému manželovi – na druhý konec země:
„Můj drahý! Náš sňatek byla osudová chyba. Pochopila jsem, že tě už nemiluji, potkala jsem muže, bez kterého nemohu žít, znamená pro mne všechno, a proto odcházím k němu. Jestli můžeš, odpusť mi. Už ne tvoje Líza.“
Poslala jsem dopis doporučeně a začala jsem přemýšlet o společném životě s Andrejem Petrovičem.
Za týden jsem se s ním setkala a hrůza. Zjistila jsem, že je to úplně jiný člověk. Žvanil a mluvka, který myslí jen na peníze, má veliké uši, nepříjemný pohled a nepříjemný zvyk: když přemýšlí, strká si prst do ucha a hvízdá. Je to strašné!
Zjišťuji, že s ním nemám a ani nemohu mít nic společného, a že opravdu miluji jen Borise. Jenže tomu už jsem napsala dopis, že od něj odcházím. Nikdy mi přece neuvěří, že to nebylo nic vážného, neodpustí mi …. Co mám dělat? Co já jenom mám dělat? Boris si určitě přečetl můj dopis a tak mi přestal psát. Ani řádku. Myslím, že se zblázním.
A najednou z ničeho nic přijel Boris. Něco tam změnili a poslali ho domů o tři měsíce dříve. Vůbec nechápu jeho chování. Dělá jakoby se nic nestalo. Je něžný, laskavý, pozorný a ani slovo o mém dopisu. Asi mi odpustil a nechce na to dokonce ani vzpomínat. Už jste někdy viděli takového skvělého manžela?
Je to jako v pohádce.
A tak žijeme svorně a šťastně, až najednou – někdo zvoní – listonoš. A dává Borisovi dopis. Na obálce je moje písmo. Chápete? Tak pracuje pošta. Dopis přišel Borisovi až po té, co odjel domů a protože nemohli najít adresáta, poslali mi ho nazpět. Boris ho tedy ještě nečetl.
„Borisku, drahý, dej mi ten dopis, je zbytečné, abys ho četl … všechno , co je tam napsáno, už zastaralo, a polibky jsou na rtech mnohem zajímavější než na papíře.“
Ale Boris říká: „Ne, Lízečko … Dostal jsem od tebe tak málo dopisů a mám je tak rád, že si s velkým potěšení, přečtu i starý dopis. Vezmu si ho sebou do práce a tam si ho přečtu. Neber mi tu radost.“ A dává si dopis do své náprsní tašky, tu do kapsy a odchází do práce.
Lítám po pokoji jako splašená. Co teď? Co se bude dít?
Měl se vrátit kolem šesté hodiny, a už je sedm a on nikde. Osm – stále nic. Devět – nic. Deset – nic. Jedenáct hodin – nic, v půl dvanácté konečně přichází.
Je bledý, nemluví … Běhá po pokoji z kouta do kouta – ani slova. Potom se na mě podívá žalostným pohledem a povídá: „Všechno jsem Lízečko čekal, ale ne to co se mi stalo. V trolejbuse mi někdo z kapsy vytáhl náprsní tašku. Měl jsem v ní výplatu za dva a půl měsíce, všechny doklady – a tvůj dopis, který jsem si ještě nestačil přečíst.“
Téměř jsem vykřikla štěstím, i když nebudeme mít bez této výplaty z čeho žít. „Barjo, drahý, nic si z toho nedělej! Nějak se protlučeme, obejdeme se i bez toho. Jen když jsme spolu.“
Vypůjčili jsme si peníze od přátel a život šel dál. Báječný rodinný život. Jsme štěstím v sedmém nebi. Žijeme si, vychutnáváme si život a najednou – někdo zvoní. Listonoš. Podává Borisovi balíček. Boris ho rozbaluje, hned nahoře je lísteček: „Vážený Borisi! Ukradl jsem vám náprsní tašku. Když jsem se však seznámil s jejím obsahem, byl jsem pohnut až k slzám. Snadno pochopíte, v jakém jsem byl duševním stavu: mně také odešla manželka. Jmenovala se Rosa a já ji miloval. Nehněvejte se na mne. Vracím vám vaši náprsní tašku, doklady, peníze i dopis vaší ženy. A ještě navíc vám posílám 25 rublů. Pozdravuji vás. Váš Michal.“
Manžel nic nechápe, usmívá se, ale já trnu hrůzou. Boris vyndává náprsní tašku a je tam opravdu všechno. Vlasy mi vstávají hrůzou na hlavě. Boris vyndává z obálky dopis a čte:
„Můj drahý! Náš sňatek byla osudová chyba. Pochopila jsem, že tě již nemiluji a potkala jsem muže, bez kterého nemohu žít, znamená pro mne všechno a proto odcházím k němu. Jestli můžeš, odpusť mi. Paklíče leží na skříni, zpráva o tvém posledním trestu je v kuchyni. Sbohem. Tvoje Rosa.“
Chápete? Zloděj dal do mé obálky dopis své ženy. Boris ale nic nechápe a směje se. Mě ale do smíchu není, naopak. Trnu hrůzou. Vždyť jestliže je tento zloděj takový pořádný člověk, kdykoli může zpozorovat, že se spletl, a poslat Borisovi dopis, který mu patří. A to se může stát zítra, pozítří, v kterýkoli den!
Měli jsme se tak rádi, měli jsme tak šťastný život! Nyní však nemám ani chvilku klidu. Od rána do večera hlídám u dveří našeho domu a čekám listonoše, abych nepropásla dopis …
Autor:Vladimír Poljakov
