Ráno se probudil jako obvykle velice brzo. Obloha byla jako vymalovaná, mezi stromy už vyrážely slabé sluneční paprsky a bylo slyšet štěbetání ptáků. Všude byl úžasný klid, který by měl v člověku vyvolat pocit štěstí, ale on NIC necítil.
Podíval se na svou ženu, která vedle něj spokojeně oddychovala a před očima se mu začal odvíjet celý jeho život. Proč si ji vlastně vzal? Musel být úplně šílený! Nikdy nebyla moc hezká a dnes se i to málo rozplynulo v čase a hluboké vrásky ji v obličeji vytvořily podivný škleb.
Dobrá, i nehezkého člověka je možné milovat pro něho samého.
Pro něj bylo podstatnější, že byla nesmírně hloupá. Zpočátku se s ní snažil řešit vše co mu životem prošlo, pak se omezil jen na věci životních potřeb, a brzy pochopil, že i to je na ni příliš složité. Vše ji musel vysvětlovat znovu a znovu, což pozorovatel jako negativum nevidí, ale zúčastněného úplně vyčerpává. Časem ho to unavilo natolik, že začal vše řešit bez ní.
Jak žít vedle někoho s kým si nemá co říct?
Občas se zapomněl a v návalu adrenalinu či euforie ji začal vykládat, co se mu právě přihodilo, ale v jejich očích viděl jen otazníky. V polovině povídání, a po několika naprosto debilních otázkách, mávl rukou. Viděl, že jeho slova letí vzduchem, odrazily se od jejího mozku a vydaly se někam do časoprostoru, kde je naprosto zbytečné slova chytat. Ví, že se ho znovu zeptá na to, co už bylo řečeno.
Proč s ní ksakru stále je? Snažil se ze sebe vydolovat nějaké odpovědi. Je ve své v podstatě docela hodná. Nechala ho žít jeho divoký neuspořádaný život, který byl plný hledání. Nikdy se neptala kam jde a co tam bude dělat. Těžko říct jestli proto, že ji to nezajímalo nebo jestli si ve své jednoduchosti ani neuvědomovala, jak je křehký jeho vztah k ní. Vzhlížela k jeho intelektu a v jejich očích se zračila oddaná láska, která mu v dětství tolik chyběla.
Ano, to je právě ten důvod, proč s ní zůstal. Bylo to pro tu její oddanost a lásku se kterou mu ráno chystala kávu a přikrývala jej dekou, když náhodou usnul na gauči.
Čtyřicet let! Jak se dá vydržet čtyřicet let a nezbláznit se? Nejdříve mu její oddanost lichotila, uvědomil si, že mu dává vše to co mu předtím tolik chybělo. Pak přišly děti a on viděl, že by z jejich dětí vyrostly samorosty. Byl v rodině potřebný, děti se se vším obracely právě na něj. Ona se postarala po té praktické stránce, vyprala, uklidila, ale byla to typická domácí puťka, spokojená tam, kam ji člověk posadí. Byla přesně taková, jakou by ji mnoho mužů chtělo mít. Vždy se spoléhala na to, že on je finančně zabezpečí, a že ona je tu jen pro rodinu. Jenže dokáže taková žena udělat svého partnera šťastným?
Nechtěl se rozvádět.
Sám pocházel z rozvedené rodiny, kde se o ně otec vůbec nezajímal a matka pořád jen pracovala, aby jim zabezpečila alespoň ty nejdůležitější potřeby. Snažil se sám sebe přesvědčit, že jeho manželství je v pořádku. Nejdříve hledal cestu jak ke své ženě proniknout, aby našli společnou řeč. Pak prošel fází, že ho na ni vše rozčilovalo a vybuchoval při každé její debilní otázce.
Začal na své okolí působit jako cholerik, se kterým se nedá žít a ona vypadala jako chudinka, která musí žít s kreténem. Všichni ji litovali a o to více ji měli rádi. Rodina se od nich držela dál a přátelé se začali ozývat čím dál tím méně, až se přestali ozývat úplně. Celá ta atmosféra, kterou kolem sebe šířili jim byla nepříjemná.
Pochopil, že už nedokáže jejich vztah nikam posunout a tak se uzavřel do sebe. Zavřel všechny své pocity uvnitř, ať už byly pozitivní nebo negativní a o to více působil jako podivín. Jenže dají se pocity bouřliváka, který tak miloval život, úplně anulovat? Nedají. Pluly mu mozkem a celým tělem i po té. Čím více se je v sobě snažil umlčet, tím více se i pozitivní myšlenky měnily na negativní, až už ani žádné pozitivní myšlenky neměl. Jeho krev se změnila na jednu velkou jedovatou řeku. Řeku, které se říká:
Leukemie.
Znovu se podíval na svou ženu a zalitoval, že od ní neodešel už dávno. Proč neodešel už v době, kdy byl ještě čas žít. Proč neodešel, když si ještě právě taková rána užíval plnými doušky. Rána, kdy vstal, uvařil si kávu a cítil se šťastný. ANO, cítil se šťastný, alespoň do chvíle, než jej hloupost jeho ženy zase nesrazila na kolena. Rána, kdy na něho čekala setkání s dětmi a přáteli, které měl tolik rád.
Už je ale na všechno pozdě. Naposledy se podíval z okna, vzal v komoře provaz a odešel na půdu.
