Informace z médií: „Asi padesáti letá žena zasadila několik bodných ran svému partnerovi. Sousedé se tomu diví, protože šlo o tak úžasné lidi, které měli všichni rádi“. Kroutíte nad tím hlavou. Právě jste se probudili do krásného slunečného rána s předsevzetím, že se nebudete se svým partnerem dohadovat o nesmyslech. V hlavě vám letí všechny ty malicherné hádky za poslední týden a říkáte si, že to se přeci dá překonat. Jenže 30 let manželství, kde se prakticky denně opakují tytéž „maličkosti“ už zanechalo na vašem vztahu takové jizvy, že vás vytáčí i drobnosti.
Klídek, vždyť on je jinak hodný
Váš partner velmi rád vaří a sleduje všechny pořady o vaření, které v telce běží. Je to jeho velký koníček, nesnažíte se mu tu vařečku vzít z ruky.
„Vezmeš si oběd?“
Podíváte se do hrnce, kde plave asi centimetrová vrstva oleje, pokřivíte obličej a začnete se v tom znechuceně přehrabovat. On to pochopitelně vidí a hned mu naběhnou žíly na krku.
„Co by za to dala jiná ženská, kdyby jí manžel uvařil!“
Namítnete, že by neměl používat tolik oleje, načež on vám na to odpoví: „Používám ho hodně, protože když vidíš olej ve slevě, tak hned koupíš tři!“
To zase vytočí vás a naznačíte, že se snažíte ušetřit. Nechápete, proč byste měli kupovat olej za čtyřicet, když je nyní za třicet. Odejdete do pokoje, po cestě vypnete několik světel, která ON nechal svítit úplně zbytečně. Nakonec zuřivě pohlédnete na hromádku vytvořenou ze zpocených bot a sportovního dresu, kterou si dal na topení před několika dny. Máte chuť ji shodit na zem, aby si to konečně uklidil, ale neuděláte to.
Nový den nová předsevzetí
Ráno si řeknete, že to jsou všechno maličkosti a dnes vám to spolu bude klapat. Vše probíhá jako na drátkách až do okamžiku, než zazvoní telefon. Váš partner jej zvedne a někomu do telefonu řekne, ať přijde. Na váš dotaz: „Kdo má přijít?“, se dozvíte, že pozval nějakého podomního prodejce, který nám JEN proměří, kolik máte doma bacilů. „To není ŽÁDNÝ podomní prodejce, měla bys více věřit lidem!! Nelíbí se ti ta návštěva jen proto, že jsem ho pozval JÁ, aniž bych se s tebou domluvil! “
To zase rozčílí vás, protože nechápete, jak může být tak naivní, a pozve si do bytu cizí lidi, aniž by si ověřil o koho jde. Navíc vás obviňuje z toho, že se nesmí ani svobodně rozhodnout. Neřeknete ale nic.
Pak jej ale uvidíte, jak ochutnává jídlo přímo z hrnce. „Ty tvoje bacily taky mohou některým lidem vadit! Musíš tou lžící v tom hrnci míchat?“
Kouknete na topení, a ještě jedovatě vyprsknete, že by si tedy měl uklidit ty svoje smradlavé oblečení z topení a že VY doma nebudete!
Na to, zase vybuchne on, že jste úplně paranoidní, a že to přece nikomu vadit nemůže. Při odchodu z místnosti máte chuť kopnout do pivních láhví, které ZASE stojí na úplně novém koberci, přestože jste mu už několikrát vysvětlovala, že jsou zespodu špinavé, ale raději se zdržíte jakékoli reakce, protože to už všude jiskří.
Zase je krásné slunečné ráno
…
Opět si říkáte, že to přeci tak dál nejde! Neustále do sebe narážíte kvůli nesmyslům, proto přijdete do kuchyně s úsměvem na rtech. Uvaříte boloňskou omáčku a poprosíte partnera, aby uvařil špagety. Raději neslyšíte, že ON chce vařit špagety 8 minut, protože je to napsáno na pytlíku, zatímco vy máte špagety raději al dente a víte, že pod pokličkou ještě „dojdou“ a budou jako bláto.
Pak si jdete do kuchyně pro vodu, kouknete do hrnce a zjistíte, že špagety se už dole slepily v jednolitou tyčku. To už vám zase stoupá adrenalin.
„Jsi úplně nemožná, to mě musíš neustále kontrolovat? Takhle vařím těstoviny odjakživa a nikdy jsme se z toho neotrávili.“
Nechcete se hádat, proto ty špagety od sebe trochu oddělíte, a počkáte, až zavaří.
„Od kterého okamžiku tedy počítáš oněch osm minut?“. Požádáte jej, aby špagety pak slil. Když ale chcete nachystat oběd, tak je v něm slepená hrouda špaget, protože tam nedal žádný tuk a dostane se vám jen lakonické odpovědi: „Tak sis ty špagety měla udělat ty.“
…
Po obědě si chcete nalít zázvorový čaj, který údajně pro vás uvařil ráno. Zjistíte, že pod hrncem stále hoří mírný plamen, takže se vařil několik hodin. Zvednete poklici a uvnitř se společně se zázvorem vaří staré plastové sítko, které jste už dávno chtěli vyhodit.
…
Ani v tuto chvíli ještě nevybuchnete, nasednete do auta Všimnete si, že vaše nové sluneční brýle na řízení, které používá i váš partner, jsou strčené bez obalu v přihrádce, kde je všechno možné vč. šroubků. Znechuceně tedy jen poznamenáte: „Aha, takže ty brýle jsou celé poškrábané. Můžeme je rovnou vyhodit, protože to je tak na pokažení očí!“
V autě ale s vámi sedí váš dospělý syn a netuší, co všechno už dnes leží v žaludku, proto se iniciativně zastane vašeho partnera. „Ale to je tvoje vina, neměla si je nechávat v autě.“ Řeknete si ano, jsem debil a ani se nesnažíte nějak obhajovat.
Sjedete z dálnice do města a na tachometru je pořád 120 km/h, proto tiše poznamenáte, že by mohl trochu zklidnit hormon. „Proč mu kecáš do řízení?“
Ve městě vyskočí syn z auta, že si musí ještě něco vyřídit, ale když se auto zase rozjede, tak si to rozmyslí a začne na vás mávat, ať ho zase přiberete. Protože si toho partner nevšimne, zvoláte. „Počkej“. On dupne na brzdu, syn naskočí a partner si synovi stěžuje, že jste nemožná, reagujete přehnaně, a ON se strašně leknul. Pomyslíte si sice, že syna příště necháte jít pěšky, ale víte, že vaše úchylka všem pomáhat vám to nedovolí.
Opět ráno
Vstanete s krásným předsevzetím, jak budete dnes úžasně milá, a po cestě do koupelny narazíte na partnera, jak smotává úplně novou nákupní tašku do nevzhledné koule. Už vám ani nejde o těch 50 korun, které stála, že takto není vůbec skladná. Jde vám hlavně o to, že stejně končí vlastně každá taška, kterou jste kdy koupili, a že vy si pak na nákupech připadáte jako bezdomovec, proto vyprsknete „PROČ to pořád děláš?!“
„Dobrééé, ráno“, opáčí jedovatě ON. Kousnete se tedy do jazyka a rozhodnete se nad tím ZASE povznést.
Dáte si kávu, a i když víte, že jakákoli debata mezi vámi dopadne katastrofou, tak se snažíte být vnímavá, když ON zapřede řeč na svou práci. „Možná bych „TO“ mohl nabídnout Pepovi, vydělává teď hodně peněz a mohl by si TO dovolit.“
Souhlasíte s ním a jen poznamenáte, že JE vydělává díky tomu, že na tom projektu dělá už pět let, takže si je vlastně zaslouží, a doufáte, že na to bude partner reagovat pozitivně, protože jde o jeho kamaráda. Jenže zjistíte, že jste měla raději mlčet, protože se na vás místo toho oboří. Pak si ale vzpomenete, že s ním domlouval na schůzce už mnohokrát. Rušil vaše společné akce, a stejně se nesešli. Proto namítnete: „No jo, jenže ty domluvíš schůzku, ten tvůj šéf sem pojede přes půl republiky a co když ti Pepa zase řekne, že nemá čas?“
To je však definitivní konec vaší debaty: „No a co! Nechápu, co ty na tom Pepovi pořád vidíš! Má prostě hodně práce! …“
Toto 100x nic se opakuje několikrát denně po dlouhé roky.
Ať uděláte či řeknete cokoli, všechno je špatně a vždy to dopadne jinak, než jste chtěli.
Občas se proto totálně zhroutíte, máte chuť se na všechno vykašlat. Zase si připadáte jako totální kretén. Otravujete lidi, a je úplně jedno, jestli jsou vaše argumenty v zásadě správné. To, že se je svými intervencemi snažíte chránit nejen je, ale i sebe, nikoho nezajímá.
