Dnes je úterý a v pátek začíná první významná přímá volba v české historii. Přeji šťastnou ruku všem, ať už budete volit kohokoliv – i když výběr mezi dvěma kandidáty není svobodná volba. Je to volba pro pokročilé. Takže vítejme ve svobodné Evropě, kde národ své vůdce volí a nenechá si jen diktovat od patologických jedinců posedlých mocí a známostmi. Teď nezmiňuji ani Zemana ani Klause.
Jsme malá země a význam našich voleb, politiků i agitací tomu odpovídá. Teď mluvím o Hitlerovi, který dal tomu největšímu a možná nejvzdělanějšímu národu Evropy skutečně nezapomenutelnou lekci. Byl to směšný, hysterický řvoun, který sice volby vyhrál, ale vypadalo to, že by mohl být taky jen jedním z řady, kteří takzvaně vyhráli volby.
V demokracii nikdo nikdy volby úplně nevyhraje, protože to má nanejvýš do voleb
příštích. Hitler ve svém prvním povolebním projevu slíbil, že už nikdy volby nebudou. I dnes to zní jako docela dobrej vtip. Akorát, že on to se svou tvrdou menšinou proti jemné většině vybojoval. Určil pravidla, zesměšnil soudce a prvními obyvateli koncentračních táborů byli Němci. Teprve pak přišli ti ostatní.
V Česku jsme ještě neměli čas si žádnou historii vytvořit, tak pokukujeme po okolí. Ani jsme se ještě pořádně neshodli od kdy vlastně existujeme. Od Přemyslovců, kteří se Přemyslovcema nenazývali? Od svatého Václava, o kterém Záviš Kalandra, popravený s Miladou Horákovou, tvrdil, že nikdy neexistoval? Od roku 1918, ve kterém vůbec
nebylo jisté na jihu ani na severu, západě a východě, kde bude ležet československá hranice? Od roku 1945? Od roku 1993?
A přímá lidová volba politika, který má pro stát nějaký větší význam? Tak to je fakt poprvé.
A jak jsem řekl na začátku, druhé kolo, volba mezi dvěma kandidáty, není svobodná volba. To se člověk stává hráčem na šachovnici demokracie a demokracie je zápas. Férový zápas podle dohodnutých pravidel. Ale v každém případě zápas a ten nezná slitování. Má ale zákony a soudce. Bez toho nejen fotbal, ale i volby jsou nesmysl. Nakonec i nájemní smlouva a právo na život. Však je to jasné. Bez pravidel se nic nedohraje do konce.
Svoboda je pod zákonem. Zní to nějak tvrdě, ale narazil jsem na to, když jsem četl cosi o anglickém právu. Pokud by ale neexistovalo bezpráví, tak není potřeba právo formulovat. Možná právě Anglie má největší a nejdelší zkušenost s bezprávím. Tvrdě se dobojovala k tomu, že svoboda je jen tam, kde je právo nezpochybnitelné. To pak můžeme zvolit i debila, by vtipně komentoval Miloš, a měl by pravdu.
Familiérnost vůči Milošovi není v tuto chvíli mimo. Od roku 1975 jsem si s ním tykal už dvakrát. Po emigraci jsem to zapomněl já a po fejetonu Mikuláše bez Miloše mě z toho vyvedl on.
Ale vraťme se do historie. Rok 2002. Já jsem se na Francouzském institutu v Praze neúspěšně pokoušel udělat něco pro svou francouzštinu. Ve Francii byly prezidentské volby. A to je pro Francouze první super extra liga. Volba nejmocnějšího v zemi, ve které dodnes prožívají jak tu lidovou revoluci, tak sebezcísaření Napoleona.
Dech i srdce beroucí drama. Francie je nejen velký evropský stát, ale zároveň tvůrce svých dějin. My Češi své dějiny zatím jen z dálky sledujeme. Ještě jsme nezasáhli.
Dokonce jsme se ani ve škole o naší státnosti neučili, že při dobývání Slovenska v roce 1919, aby tedy konečně i fyzicky patřilo k Československu, veleli československým plukům italští a francouzští generálové. Bitva o Zvolen. Šnejdárkova válečná lest Senegal. Historie je pokaždé o vojácích, kteří jsou schopni uskutečnit politická rozhodnutí. Ne vždy jsme na to později hrdí. Z odstupem času to také může připomínat povídky Jaroslava Haška. Asi věděl o čem píše.
Takže tehdy, v roce 2002, byly všechny francouzské učitelky v Praze ve Štěpánské ulici levičačky. Do druhého kola se dostal Chirac a Lepen. Hodně pravicový pravičák a nacista. V kavárničce na dvorku jsem zažil jekot i pláč. Levicové hlasy srdce se rozprskly po úžasných kandidátech a propadly. Jenže druhé kolo je pro pokročilé. Nacista byl horší než „pouhý“ politický nepřítel. Pravice i levice je ještě pořád v okrsku demokracie. Tak to nakonec pojmenovala právě Francouzská revoluce.
A kde není levice nemůže být ani pravice, pak už je jenom dohoda o tom, že si nebudeme oponovat, že se domluvíme, že volby jsou jen divadlo pro plebejce, kteří zákony neznají, nevytváří a nemají nikoho, kdo by je kontroloval. Může se to jmenovat třeba Opoziční smlouva. Noví patriciové se vybodnou na bezmocné plebejce a domluví se rovnou mezi sebou. Takové příklady se najdou už ve starém Římě.
Volit šly všechny učitelky. Chirac dostal okolo 80% hlasů. Takové vítězství v demokracii není normální. Masivně ho volila i levice. A to jen proto, aby zůstali na půdě demokracie. Za jakousi jemnou hranicí už k ní totiž není návratu a to Francouzi ze své historie vědí. My si svou historii teprve tvoříme. Dnes v měkkých a bezpečných polštářích unie s našimi evropskými sousedy. Jeden ze dvou kandidátů v sobotu vyhraje. Dech i srdce beroucí drama. Drama země, jejíž význam ve světě je neveliký. Díky Evropě ale je. Je fajn bydlet v dobré čtvrti. Člověk se pak nebojí ani v noci na ulici. Takže konečně volba, která není pro začátečníky.
22. ledna 2013
Jinak v Lidových novinách 24. července 1999 v rubrice Úhel pohledu mi vyšel tento článek. Vzpomínáte? http://www.hutka.cz/new/html/nf5.htm
Autor: Jaroslav Hutka
www.hutka.cz
