Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí, a my jsme aktivně usilovali o tuto změnu. Během těch dvou dekád mnozí z nás díky svému umu, píli a inteligenci dosáhli profesních úspěchů a blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme však zaplatili tím, že jsme příliš ochotně odevzdali osud věcí veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Korupce
Sledování skandálů dnešních politiků v nás vyvolává stejné znechucení, jaké kdysi vyvolávala tupost komunistických funkcionářů. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni. Vstupenkou na lukrativní posty v polostátních podnicích a organizacích s miliardovými rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla třikrát levnější než v západní Evropě, je kilometr dálnice dvakrát dražší. Ani nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá firma patřící ministrovi, jejíž vlastník je neznámý díky akciím na doručitele. Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodu s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci. Ani nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze desetkrát více než v Londýně nebo Paříži.
Jiřina Šiklová a trestní stíhání
Vleklá vyšetřování, pokud k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokážou. Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, je to zásluhou švýcarských orgánů, nikoli českých. V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál, protože za několik dní ho překryje další. Hlava státu, zaměstnaná vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské integrace, neřeší korupci ani slovem. Ačkoli je to dnes méně okaté, média vědí, o čem psát více, o čem méně a o čem raději vůbec.
Lenost
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, dnes je naší překážkou lenost. Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora. Necháme se stříhat jako ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet a prosazovat svůj názor. Namísto přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme bulvár o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým. Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné poměry panují, a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic. Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové kauzy jim unikají. Svou lenost pak omlouváme filozofií, že “jsou stejně všichni stejní”, případně “tihle budou ještě horší”.
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.
A co naše děti?
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu. Ukrajuje šance našich dětí, na kterých v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje zemi, která bude jednou jejich.
Vláda jedné strany?
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich, bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých daní pro druhé.
Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé. Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá, a na komunální úrovni i společná, vláda dvou stran, které se vždy nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i ostatní strany využívají své zaslepeně loajální “fanoušky”, ochotné jim odpustit úplně cokoli.
Volba – nevolba
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických stran, a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili, která je jim bližší než toho druhého kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit”, mnozí volit nechtějí a nepůjdou. Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu, nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený”?
Jakou cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů? Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: “A proč jste s tím tehdy něco neudělali?” Připravme si už dnes odpověď pro naše děti.
Článek byl zpracován v r. 2009 na základě přednášek Jiřiny Šiklové,
které jsou stále aktuální, a byl zveřejněn s jejím souhlasem.
V souvislosti s jejím úmrtím je znovu publikován
