Realita dneška je taková, že kvalitní vodu z vodovodu, jsme vyměnili za sladké přesycené břečky. Rohlíky se nafoukly a jíme vzduch, kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou neudržíte v ústech. Špekáčky spadnou do ohně, protože maso viděly jen z rychlíku, a sója je neudrží pohromadě.
Mnoho z toho co bylo dobré, co mělo svou hodnotu-tradici, jsme vyměnili za šmejdy v krásném a drahém obalu.
Žijeme v neustálém stresu a napětí a v pomyslném blahobytu
- Výrobky mají návody, které nemáme šanci přečíst, pokud jsme si nepřibalili lupu.
- Chodníky a přechody jsou plné zaparkovaných aut. Bez semaforu dá cesta přejít jen těžce.
- Vlastníme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.
- Všude jsou samé zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým člověk přestává rozumět a vyznat se v nich, je přímo nemožné.
- Zbavujeme se vlastní identity, souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři, požadují a dáváme podpisy i tam, čemu nerozumíme.
- Kamery nás sledují na každém kroku. Kdekoliv se hneme, jsme pod kontrolou. Všechno je evidované, zaznamenané – pro naši „bezpečnost.“ Každá zpráva, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, i velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem. Kdykoliv se to dá vybrat z archívu jako zbraň, která je připravená na okamžité použití proti nám. Zajímavé je, že i při takovémto špiclování ještě dochází k trestným činům, o jakých jsme neměli v minulosti ani potuchy. Drogy, úplatky nebývalých rozměrů, přepady, násilí, vydírání a vraždy se staly běžným průvodním jevem této svobodné doby.
- Můžeme vidět bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil. Můžeme vidět žebráky, kterým trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou láhví.
- V kontrastu vidíme noblesní hotely pro psy, s vlastním lékařem a kadeřníkem. Můžeme sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu. A pokud se nám náhodou náš drahý psík ztratí, okamžitě se o něj postarají v nějakém útulku. Když se však ocitne na ulici člověk, nezakopne o něj ani pes.
- Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny.
Kde se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata člověčenstva?
Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, úcta před šedinami.
Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž.
Nesmíme dát na zadek vlastnímu dítěti, pokud nechceme mít problém s úřady.
Sledujeme stupidní, nehodnotné televizní seriály, které jsou bez konce a nahrazují kulturní vyžití určité skupiny nevědomých a možná i nevidomých lidí. Jenže co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, bez toho, aby jí byly podsouvány stejné stupidnosti? Kulturní a hodnotný zážitek, který nám za mrzký peníz nutí jako duševním mrzákům, některé televize. Běží-li tam nějaký film nemáme nervy se na něj dívat protože většinu času běží reklama. Proto dnes hodně lidí televizi ani nesleduje!
K lékaři chodíme s platební kartou, či s peněženkou v ruce, bavíme se s lékařem jako roboti, když jeden vypráví o životě a druhý hledí do počítače a vůbec ho jeho problémy nezajímají. Pak dostaneme recept na tablety, které ani nepotřebujeme, protože lékař za ně dostane provizi od farmaceutické společnosti.
Letáky jimiž jsou ucpané schránky našich domovů, nás lákají do obchodů. Div, že nás neprosí, abychom nakoupili právě u nich. „Zaplať a na kvalitu nekoukej.“
Zdánlivě můžeme sice říkat svůj názor. Můžeme se „svobodně“ a demokraticky vyjádřit. Ale k čemu to je, když nám to není stejně nic platné.
Někde se stala chyba, kterou nebude snadné napravit
Onemocněl náš svět a my, ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním! Zvyšuje se počet duševních chorob, depresí, sebevražd, které nás pokládají na kolena, když to už přestáváme zvládat. Ale co dál?
Jsme opravdu ještě svobodní? Tato svoboda, je víc proti nám, než pro nás. Je tak okleštěná zákony a zároveň otevřená nepravostem, zločinu a podvodům, že její existence vypadá jako aura. Možná někde je, ale nevidíme ji.
No a závěrem?
Snad ještě existují lidé, kteří chtějí potkávat člověka-přítele a mít kolem sebe upřímné lidi, jak tomu bylo dříve. Nechtějí přítele-obchodníka, který jim nutí nějaký produkt, který nabízí, aby zaplatil dětem školu …
Chtějí člověka-přítele, který je bez falše poplácá po zádech: „Jak se máš? Jak žiješ? Zajdeme si někam sednout?“
Chtějí kamaráda, kterého v polovině debaty nevyruší zvonění mobilu a on bude muset odejít. „Ten telefonát je důležitý, že pokud ho nevezmu, mohlo by mě to stát práci.“
Ovládl nás strach a v tom strachu žijeme svoje každodenní životy. To je fakt a skutečná realita tohoto nového materiálního světa.