Naše kultura byla vždy protknuta myšlenkou, že lidé jsou sobecké bytosti. Tento cynický obraz lidstva byl propagován i v mnoha filmech a románech, historických knihách a byl zmiňován i ve vědeckém výzkumu. Během posledních 20 let se stalo něco mimořádného. Vědci z celého světa přešli k nadějnějšímu pohledu na lidstvo. Tento vývoj je však teprve v plenkách a vědci, kteří se tím zabývají, o sobě často ani nevědí.
Kniha Williama Goldinga
V bestselleru Lord of the Flies z roku 1951 byl popsán příběh, kde někde v Pacifiku ztroskotalo letadlo a přežilo jen pár britských školáků.
V místě ztroskotání nebylo nic jiného než pláž. Hned první den proto chlapci zavedli určitá pravidla Jeden z chlapců, Ralph, byl zvolen vedoucím skupiny. Jeho pravidla byla jednoduchá: 1) Bavit se. 2) Přežít. 3) Vydávat kouřové signály pro projíždějící lodě. Nejdůležitějším pravidlem přitom bylo pravidlo číslo jedna a dvě. Proto se chlapci více zajímali o zábavu než o oheň a brzy se u nich projevily projevy skryté agrese.
Když na břeh dorazil britský námořní důstojník, tak byla z ostrova jen doutnající pustina a tři z dětí byly mrtvé.
Golding uměl mistrovským způsobem vykreslit ty nejtemnější stránky lidské duše, jenže tento příběh se nikdy nestal. Šlo zřejmě o jeho zkušenosti se zvěrstvy z druhé světové války. Byla Osvětim anomálií, nebo se v každém z nás skrývá nacista?
William byl alkoholik, náchylný k depresi. „Vždycky jsem nacistům rozuměl,“ přiznal „protože mám podobné vlastnosti.“ Jeho příběh tedy možná vznikl i díky jeho smutného sebepoznání.
Jak to je ve skutečnosti?
Rutger Bregman (nizozemský historik) začal zjišťovat, co by dělaly skutečné děti, kdyby se ocitly osamělé na opuštěném ostrově a napsal článek, ve kterém srovnával lorda Mouchy s moderními vědeckými poznatky o lidské mysli. Dospěl k závěru, že s největší pravděpodobností by děti jednaly velmi odlišně. Čtenáři však reagovali skepticky.
Proto začal pátrat po nějakém skutečném příběhu a narazil na blog, kde bylo uvedeno, že: „6. října 1966 vyrazilo šest chlapců z Tongy na rybářský výlet. Při obrovské bouři však ztroskotali na opuštěném ostrově Ata. Uzavřeli proto dohodu, že se nikdy nezmění.“
Zachránil je až po 15-ti měsících kapitán Peter Warner, který kolem ostrova jel během jedné ze svých rybářských výprav.
Ostrov byl až do roku 1863 obýván. Pak se zde objevila otrokářská loď a odplula se všemi domorodci. Od té doby byl ostrov opuštěným, prokletým a zapomenutým místem. Proto kapitána udivilo, že na zelených útesech jsou spálená místa. Pak uviděl nahé a dlouhovlasé chlapce, kteří se vrhali z útesu do vody a křičeli z plných lic. Netrvalo dlouho, než se první chlapec dostal na loď. „Jmenuji se Stephen,“ vykřikl dokonale anglicky. „Je nás šest a na ostrově jsme byli asi 15 měsíců.“
Chlapci tvrdili, že jsou studenty internátní školy v Nuku’alofa, hlavním městě Tonganu. Peter zavolal do Nuku’alofa. „Mám tady šest dětí,“ řekl operátorovi. Za dvacet minut se ozval uplakaný operátor a s úlevou řekl: „Našli jste je! Tyto chlapce jsme už pokládali za mrtvé. Pokud jsou to oni, je to zázrak! “
Rutger Bregman se pokusil co nejpřesněji zrekonstruovat, co se na Atě stalo.
Mano, Sione, Stephen, Kolo, David a Luke byli žáci přísné katolické internátní školy. Nejstaršímu bylo 16 a nejmladšímu 13 let. Protože se nudili, přišli s plánem na útěk.
Nikdo z nich však žádnou loď nevlastnil, proto se rozhodli „půjčit si“ loď od rybáře, kterého neměl nikdo rád. Na výpravu měli málo času, měli jen dva pytle banánů, několik kokosových ořechů a malý plynový hořák. Nikoho nenapadlo vzít si mapu, natož kompas.
Když opouštěli přístav, bylo moře klidné a obloha čistá. Udělali ale vážnou chybu. Usnuli. O pár hodin později se probudili, když se spustil silný liják. Byla tma a plachtu rozerval vítr na kousky. „Osm dní jsme byli bez jídla a vody unášeni do neznáma,“ vyprávěl Mano. Pokoušeli si nachytal ryby a nashromáždit dešťovou vodu, kterou si mezi sebou poctivě dělili.
Nakonec uviděli malý ostrov
V podstatě šlo jen o skálu, vyčnívající z oceánu více než tisíc stop a zde jejich loď ztroskotala.
Chlapci si na ostrově založili malou vesnici s malou zahrádkou. Pro uskladnění vody měli vydlabané kmeny stromů. Udělali si tělocvičnu činkami, badmintonový kurt a z naplaveného dřeva i malou kytaru. Dokonce se pokusili i o stavbu voru, aby ostrov opustili, ale ten nebyl dost pevný.
Zpočátku jedli ptáky, jejich vejce, ryby, kokosy, a když se za nějaký čas dostali na vrchol ostrova, našli tam starobylý sopečný kráter, kde kdysi žili lidé. Našli tam banány a slepice, které tam domorodci pěstovali a ty se tam rozmnožili.
Pracovali v týmech po dvou
Vytvořili si harmonogram prací na zahradě, v kuchyni a když se jim povedlo rozdělat oheň tak i při hlídání ohně. Díky pravidelnému střídání, se vyhnuli hádkám, které občas mezi sebou měli.
Úrazy se jim vcelku vyhýbaly, až na případ, kdy jednoho dne Stephen sklouzl z útesu a zlomil si nohu. Ostatní mu ale pomohli zpět na vrchol a nohu mu ošetřili. Když byli zachráněni, všichni žasli nad jejich dokonalým zdravím a svalnatými těly.
Zákon je dohnal
Záchranou však jejich dobrodružství neskončilo, protože je okamžitě zatkla policie a strčila je do vězení. Rybář, jehož plachetnici si chlapci před 15 měsíci „půjčili“, stále zuřil a rozhodl se vznést obvinění.
Naštěstí přišel kapitán Peter s plánem, že je jejich příběh dokonalý hollywoodský materiál. Znal lidi z televize a manažerům z kanálu 7 – Sydney nabídnul filmová práva. Zaplatil panu Uhile 150 liber za jeho starou loď a chlapce propustili pod podmínkou, že budou spolupracovat s filmem.
Když se chlapci vrátili do svých rodin, zachvátila téměř celý ostrov Haʻafeva – 900 obyvatel – vlna radosti. Kapitán Peter byl vyhlášen národním hrdinou. Za odměnu dostal právo v místních vodách chytat humry. Chlapce si najal jako posádku své nové rybářské lodi.
Tento příběh je tedy opakem smyšleného příběhu. Je to příběh přátelství a loajality. Ukazuje, jak silní ve skutečnosti jsme, pokud se můžeme vzájemně o sebe opřít. Je to životní lekce o tom, že bychom měli v lidech hledat to, co je v nich dobré.
Zdroj: Theguardian
