Ztroskotání šesti chlapců

28. 11. 2023|Aktualizováno: 12. 7. 2026|Historie

Naše kultura byla vždy protknuta myšlenkou, že lidé jsou sobecké bytosti. Tento cynický obraz lidstva se objevuje v mnoha filmech, románech a historických knihách, a také bývá zmiňován ve vědeckém výzkumu. V posledních 20 letech se však něco změnilo. Vědci po celém světě začali přecházet k nadějnějšímu pohledu na lidstvo. Tento vývoj je však stále v začátcích a vědci, kteří se touto problematikou zabývají, často o sobě ani nevědí.

Kniha Williama Goldinga

V bestselleru Pán much (1954) od Williama Goldinga je popsán příběh, kde na neobydleném ostrově v Pacifiku ztroskotá letadlo a přežije jen několik britských školáků. Na místě ztroskotání není nic než pláž a džungle. Hned první den si chlapci zavedou určitá pravidla. Jeden z nich, Ralph, je zvolen vedoucím skupiny. Jeho pravidla jsou jednoduchá: 1) Bavit se. 2) Přežít. 3) Vydávat kouřové signály pro projíždějící lodě. Nejdůležitější jsou však pravidla první dvě, což vede k tomu, že chlapci se více zajímají o zábavu než o oheň, a brzy se u nich projeví skryté agrese.

Když na břeh dorazí britský námořní důstojník, nachází jen doutnající pustinu a tři mrtvé děti. Golding ve své knize mistrně vykresluje ty nejtemnější stránky lidské duše, jenže tento příběh je fiktivní. Goldingova zkušenost s hrůzami druhé světové války, zejména s táborovými zvěrstvy, ovlivnila jeho pohled na lidskou povahu.

Byl Osvětim anomálií, nebo se v každém z nás skrývá nacista? Golding, který bojoval s alkoholismem a depresemi, přiznal: „Vždycky jsem nacistům rozuměl, protože mám podobné vlastnosti.“ Jeho příběh tedy mohl vycházet i z jeho temného sebepoznání.

Jak to je ve skutečnosti?

Nizozemský historik Rutger Bregman začal zkoumat, jak by se skutečné děti chovaly, kdyby byly osamocené na opuštěném ostrově. Napsal článek, ve kterém srovnával Pána much s moderními vědeckými poznatky o lidské mysli, a dospěl k závěru, že by děti jednaly pravděpodobně velmi odlišně. Čtenáři však reagovali skepticky.

Proto začal pátrat po skutečném příběhu a narazil na blog, kde bylo uvedeno: „6. října 1965 se šest chlapců z Tongy vydalo na rybářský výlet. Při obrovské bouři však ztroskotali na opuštěném ostrově Ata. Dohodli se, že se nikdy nezmění.“

Zachránil je po 15 měsících kapitán Peter Warner, který kolem ostrova plul. Ostrov Ata byl do roku 1863 obýván, než se tam objevila otrokářská loď a odvezla všechny domorodce. Od té doby byl ostrov opuštěným a zapomenutým místem. Kapitán Warner byl překvapen, když na zelených útesech spatřil spálená místa a pak i nahé a dlouhovlasé chlapce.

První chlapec, který se dostal na loď, křičel: „Jmenuji se Stephen.“ Dokonale anglicky dodal: „Je nás šest a na ostrově jsme byli asi 15 měsíců.“

Rekonstrukce událostí na ostrově Ata

Rutger Bregman se pokusil co nejpřesněji zrekonstruovat, co se na Atě stalo. Mano, Sione, Stephen, Kolo, David a Luke byli žáci přísné katolické internátní školy. Nejstaršímu bylo 16 a nejmladšímu 13 let. Protože se nudili, naplánovali útěk. Neměli však žádnou loď, a tak se rozhodli „půjčit si“ loď od neoblíbeného rybáře. Na výpravu měli jen dva pytle banánů, několik kokosových ořechů a malý plynový hořák. Neměli mapu ani kompas.

Když opouštěli přístav, udělali vážnou chybu: usnuli. Když se probudili, začal silný liják a vítr rozerval plachtu na kusy. „Osm dní jsme byli bez jídla a vody unášeni do neznáma,“ vzpomínal Mano. Snažili se nachytat ryby a nashromáždit dešťovou vodu, kterou si poctivě dělili.

Nakonec uviděli malý ostrov. Šlo o skálu vyčnívající z oceánu více než tisíc stop, kde jejich loď ztroskotala. Chlapci si na ostrově založili malou vesnici s malou zahrádkou. Pro uskladnění vody měli vydlabané kmeny stromů. Vyrobili si tělocvičnu, badmintonový kurt a z naplaveného dřeva i malou kytaru. Dokonce se pokusili o stavbu voru, aby ostrov opustili, ale ten nebyl dostatečně pevný.

Zpočátku jedli ptáky, jejich vejce, ryby a kokosy. Když po čase dorazili na vrchol ostrova, našli starobylý sopečný kráter, kde kdysi žili lidé. Objevili tam banány a slepice, které se tam mezitím rozmnožily.

Chlapci pracovali v týmech po dvou. Vytvořili si harmonogram prací na zahradě, v kuchyni a také při hlídání ohně. Díky pravidelnému střídání se vyhnuli hádkám, i když občasné spory mezi nimi nastaly. Úrazy se jim vyhýbaly, až na případ, kdy Stephen sklouzl z útesu a zlomil si nohu. Ostatní mu pomohli zpět na vrchol a nohu mu ošetřili. Když byli zachráněni, všichni žasli nad jejich zdravím a svalnatými těly.

Témata:neštěstí

« PředchozíInfarkt myokardu I.: příčiny a první pomoc

Další »Oranžová barva a její význam