Evropské jazyky: Domluvili se kdysi lidé snadněji?

Rozuměl by si Čech před tisíci lety s Polákem nebo Slovincem? A rozumějí si dnes mladí Češi se Slováky tak dobře jako jejich rodiče? Často se říká, že se evropské jazyky od sebe s každou reformou a novým pravopisem vzdalují. Pravda je ale zajímavější: v jednom směru se okruh, ve kterém se lidé domluví, opravdu zúžil, v jiném se naopak rozšířil jako nikdy předtím.

Evropské jazyky kdysi

Slované si rozuměli od Soluně po Moravu, viz historie českého jazyka.

Ještě v 9. století byly slovanské jazyky tak blízké, že je můžeme považovat spíš za nářečí jednoho jazyka. Nejlepším dokladem je příběh Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Bratři přišli v roce 863 na Velkou Moravu ze Soluně v dnešním Řecku a kázali tu v řeči, kterou si přivezli z domova. Moravané jim přesto rozuměli. Podle historiků vycházelo jejich písmo z nářečí okolí Soluně, protože jazyky si tehdy byly mnohem bližší než dnes.

Představte si dnes kněze z Řecka nebo Severní Makedonie, který by přijel na Moravu a bez tlumočníka kázal ve své mateřštině.

Nářeční kontinuum: evropské jazyky bez ostrých hranic

Ve středověku neexistovaly jasné hranice mezi jazyky tak, jak je známe dnes. Evropu pokrývala takzvaná nářeční kontinua, souvislé pásy nářečí. Lidé ze sousedních vesnic si rozuměli bez potíží, rozdíly se ale s každým dalším kilometrem sčítaly. Kdo by se vydal pěšky z Čech přes Moravu a Slovensko až do Polska, nenarazil by nikde na náhlý jazykový zlom. Řeč by se měnila postupně, krok za krokem.

Podobné pásy se táhly i jinde. Germánská nářečí plynule přecházela od Flander přes Nizozemsko až do Bavorska, románská od Portugalska přes Španělsko a jižní Francii až do Itálie. Například nizozemsko-německé se kontinuum postupně rozpadá od pozdního středověku.

Uvnitř zemí si ale lidé často nerozuměli

Zatímco hranice mezi jazyky byly neostré, uvnitř jedné země mohly být rozdíly obrovské. Rodák z jihu Francie by si s Pařížanem často nerozuměl, protože doma mluvil okcitánsky, bretonsky nebo jiným místním nářečím. Když francouzský revoluční politik Henri Grégoire v roce 1794 zkoumal, jak se v zemi mluví, zjistil, že čistou pařížskou francouzštinou jako mateřštinou mluví jen asi tři miliony z 25 milionů obyvatel.

Podobné to bylo v Německu nebo v Itálii, kde se vesničané z různých krajů domlouvali jen s potížemi. Ani v českých zemích nebyl rozdíl mezi chodským, hanáckým a valašským nářečím malý, jen nebyla tak roztříštěná jako francouzština nebo italština.

Proč se evropské jazyky od sebe vzdálily: spisovné normy a reformy

Zlom přišel v 18. a 19. století s nástupem národních států. Každý národ si vytvořil spisovný jazyk, většinou na základě jednoho vybraného nářečí, a prosazoval ho ve školách, úřadech, novinách a později v rozhlase a televizi.

• Uvnitř zemí se sice lidé sblížili. Díky povinné školní docházce a médiím dnes Ostravák i Plzeňák mluví stejnou spisovnou češtinou a místní nářečí slábnou.
• Mezi sousedy se ale vytvořily ostré hranice. Kdo dřív mluvil přechodovým nářečím, začal se řídit spisovnou normou své země. Podle zmíněného přehledu nářečních kontinuí od začátku 20. století národní státy se svými spisovnými jazyky soustavně potlačují nářečí, která kdysi plynule spojovala sousední jazyky. Hranice mezi jazyky tak kopírují státní hranice.

Dobře je to vidět na nizozemštině a němčině. Obě vznikly z nářečí stejného kontinua, ale spisovné jazyky vycházejí z oblastí, které jsou od sebe daleko. V jednom výzkumu přeložili Nizozemci správně jen asi polovinu německých slov a Němci ještě méně nizozemských.

Vaše tušení tedy platí, ale jen zčásti. Pravopisné reformy samy o sobě jazyky od sebe příliš nevzdálily. Hlavní roli sehrálo, že si každý národ vybral vlastní normu a začal ji šířit mezi všechny své obyvatele.

Češi a Slováci: domluva, která slábne

Nejbližší příklad máme doma. Celé generace Čechů a Slováků vyrůstaly v jedné zemi, sledovaly stejnou televizi a navzájem si rozuměly, i když každý mluvil svým jazykem – pasivní dvojjazyčnost. Od rozdělení Československa v roce 1993 ale tahle samozřejmost mizí, hlavně na české straně. Hudebníci a novináři, které oslovily Novinky.cz, si všímají, že mladí Češi rozumějí slovenštině hůř než starší generace, zatímco Slováci češtinu díky české televizi a filmům stále chápou dobře. Slovenské filmy a seriály se dnes pro české diváky často dabují.

Nejde o žádnou reformu, jen o to, že mladí Češi slovenštinu prostě méně slyší.

Severské jazyky: když hranice zůstanou otevřené

Opačným příkladem jsou Skandinávci. Dánština, norština a švédština jsou formálně tři různé jazyky, ve skutečnosti si ale jejich mluvčí do velké míry rozumějí a běžně se domlouvají každý svou řečí. Pomáhá tomu blízkost jazyků i dlouhá tradice spolupráce severských zemí. Ukazuje to, že vzdálenost mezi jazyky neurčuje jen jazykověda, ale i to, jak často se lidé setkávají.

Evropské jazyky dnes: angličtina místo latiny

Ve středověku měli vzdělanci po celé Evropě společný jazyk: latinu. Mnich z Čech se v ní domluvil s mnichem z Itálie nebo Anglie. Prostí lidé ji ale neznali, a mimo své okolí se tak domlouvali jen obtížně.

Dnes hraje podobnou roli angličtina, jen mnohem širší. Podle průzkumu Eurobarometr z roku 2024 umí anglicky 47 % obyvatel EU a zhruba 80 % mladých ve věku 15 až 24 let se domluví alespoň jedním cizím jazykem. Pro srovnání: latinou ve středověku vládla jen malá vzdělaná menšina.

Krásný příklad toho, jak může vypadat vícejazyčná Evropa, je Lucembursko, kde lidé běžně střídají lucemburštinu, francouzštinu a němčinu. Více se dočtete v článku Lucembursko – průvodce cestovatele.

Domlouvali se lidé dřív lépe, nebo hůř?

Odpověď závisí na tom, s kým:

• Se sousedy přes hranici se lidé dřív domlouvali lépe. Přechodová nářečí byla mostem, který spisovné jazyky postupně zbořily.
• S krajany z jiných koutů vlastní země se dnes domluvíme mnohem lépe než naši předkové díky spisovnému jazyku, škole a médiím.
• S lidmi z druhého konce Evropy se dnes domluví víc lidí než kdy dřív, většinou anglicky.

Okruh přirozené domluvy, kdy každý mluví svou mateřštinou a přesto si rozumíme, se tedy zúžil. Okruh, ve kterém se domluvíme vůbec, se ale rozšířil na celý kontinent.