Vlado Müller (†60):Osudový úraz v divadle a smíření se synem

19. 3. 2026|Aktualizováno: 29. 9. 2026|Známé osoby

Vlado Müller (vlastním jménem Vladislav Müller) patřil k nejvýraznějším, nejmužnějším a nejcharismatičtějším osobnostem slovenské i české kinematografie druhé poloviny 20. století. Proslul jako herec syrové energie, zemitosti a vnitřního napětí. Jeho hluboký podmanivý hlas, kamenná tvář a přirozená chlapská autorita nepotřebovaly vnější gesta ani patos – když vstoupil před kameru, okamžitě si podmanil celý prostor. Pro generace českých a slovenských diváků zůstává nesmazatelně zapsán jako moudrý a spravedlivý lesník Horyna z kultovního rodinného seriálu Přátelé Zeleného údolí nebo fanatický kaprál Hoferik z válečného dramatu Signum laudis.

Rodné jméno: Vladislav Müller
Povolání: divadelní, filmový, rozhlasový a televizní herec, dabér
Narozen: 19. března 1936, Bratislava, Československo
Zemřel: 20. června 1996, Bratislava, Slovensko (ve věku 60 let)
Příčina úmrtí: rakovina tlustého střeva s metastázami (lékařskou pomoc vyhledal v pokročilém stádiu)
Vzdělání: Státní konzervatoř v Bratislavě (dvouletý odborný divadelní kurz, absolvoval v roce 1954)
Rodinné zázemí: matka zemřela tragicky při jeho porodu, do čtyř let ho vychovávala babička v Ústí nad Labem, poté vyrůstal v Bratislavě s otcem a jeho druhou ženou; nevlastní sestra Dana Sladká-Müllerová

Manželky a partnerky:

Eliška Müllerová, rozená Kováčiková (1930–2014, herečka Krajského divadla v Nitře, manželství skončilo po letech odcizení rozvodem)
Beatrix Müllerová (tajemnice činohry Nové scény, jeho dlouholetá životní partnerka a druhá manželka, která o něj obětavě pečovala po těžkém úrazu i během zákeřné nemoci)

Dítě: syn Richard Müller (* 6. září 1961, z prvního manželství s Eliškou, legendární zpěvák, textař a skladatel)

Z Nitry na prkna bratislavské Nové scény

Dětství Vlada Müllera bylo poznamenáno předčasnou ztrátou maminky. Pevnou půdu pod nohama a celoživotní vášeň našel v herectví. Po absolvování konzervatoře v roce 1954 zamířil do Krajského divadla v Nitře, kde potkal svou první ženu Elišku. Vojnu strávil v Armádním divadle v Martině a v roce 1966 přijal angažmá v činohře Nové scény v Bratislavě. Zde prožil vrcholnou divadelní éru trvající téměř čtvrt století a vytvořil desítky nezapomenutelných dramatických postav.

Před filmovou kamerou debutoval v 50. letech, skutečnou slávu mu však přinesla léta šedesátá a sedmdesátá, kdy po boku gigantů jako Vladimír Menšík patřil k nejvyhledávanějším tvářím. Zazářil v soudním dramatu Obžalovaný režisérů Kadára a Klose (cena Trilobit 1964), v historickém filmu Majster kat, kultovních tatranských baladách Medená veža a Orlie pierko i kriminálním příběhu Smrť šitá na mieru. Celkem vytvořil přes 150 filmových a televizních rolí.

V roce 1979 přijal roli lesníka Horyny v dvanáctidílném seriálu ostravského studia Přátelé Zeleného údolí. Jeho laskavé, a přitom rázné pouto s malým Pavlem (Martin Šotola) dojímá diváky dodnes. V témže roce podal životní herecký výkon ve filmu Signum laudis režiséra Martina Hollého ml., kde ztvárnil ctižádostivého rakousko-uherského kaprála Adalberta Hoferika.

Tragický úraz na jevišti a dobrovolné ústraní na Záhoří

Osudový zlom nastal na podzim roku 1990. Během slavnostní děkovačky po divadelním představení na prknech Nové scény se pod Vladem Müllerem nešťastnou náhodou propadlo divadelní propadliště. Herec spadl do hloubky a utrpěl těžkou komplikovanou zlomeninu kyčelního kloubu.

Po náročné operaci a zdlouhavé rekonvalescenci se musel vyrovnat s krutou realitou – jeho tělo už nezvládalo vysoké jevištní nároky. Na divadelní prkna už se nikdy nevrátil. Zklamaný a zatrpklý opustil rušnou Bratislavu a stáhl se do dobrovolné samoty na svou milovanou chatu na Záhoří, kde trávil dny obklopen přírodou, dřevem a rybařením po boku své druhé ženy Beatrix. Před kameru se vrátil pouze jednou, v televizním dramatu Psí život (1994) po boku Ladislava Chudíka.

Vlado Müller měl bolavý vztah se synem Richardem

Jeho rodinný život byl plný skrytých ran. Kvůli neustálému pracovnímu vytížení, divadelním zájezdům a bohémskému způsobu života trávil se svou první rodinou minimum času. Jeho syn Richard vyrůstal především s matkou Eliškou a s otcem si k sobě dlouhá léta nedokázali najít cestu, o čemž otevřeně promluvil i v médiích o problémech a hledání společného pouta.

Oba byli obdařeni výjimečným talentem, ale také obrovskou tvrdohlavostí a hrdostí. Richard později se sebekritikou vzpomínal: „Otec byl příliš hrdý a já příliš hloupý na to, abychom si včas odpustili.“

Když Vlado Müller na jaře 1996 vážně onemocněl rakovinou tlustého střeva, nemoc měla rychlý a nemilosrdný spád, protože k lékaři přišel až v době nezvratných potíží. V posledních dnech v bratislavské nemocnici u jeho lůžka stála manželka Beatrix. Dojemným svědectvím jejich vztahu zůstává okamžik z 20. června 1996 – Vlado Müller bojoval o každý nádech a podle rodiny naposledy vydechl teprve ve chvíli, kdy do jeho nemocničního pokoje vstoupil syn Richard.

V červnu 2026, u příležitosti nedožitých devadesátin, převzal Richard Müller za svého milovaného tátu na filmovém festivalu IFF Art Film prestižní Cenu Milana Lasici in memoriam. Zůstal po něm odkaz herce ryzí pravdivosti, který před kamerou nikdy nelhal.