Kašel, neustálý téměř chronický kašel

12. 6. 2020|Aktualizováno: 12. 7. 2026|Nemoci a diagnózy

Píše se rok 2009. Kašel, neustálý téměř chronický kašel, který neutišilo po mnoho měsíců nic, žádná lidová medicína, kapky či antibiotika, vás zavede až na plicní. A tady si začnete připadat jako hypochondr. „Jste kuřák?“ „Ne.“ A tak se samoléčba kašle střídá s lékařským vyšetřením a různým přestávkami – plicní.

Má první diagnóza byla – psychický problém, následovalo – uvidíme, jak dopadnou výsledky, možná tuberkulóza,… Pak o uzliny, které utlačují plíce, a tím dochází k jejich dráždění. Hlavou mi letělo“rakovina“-, Tak mi z mezihrudí nějakou uzlinu operativně vyndali a poslali na histologii. Zjistilo se, že nejde o zhoubnou formu a diagnóza zněla – sarkoidóza, což byla pro mě taková trochu záhadná nemoc, která má mnoho forem a příznaků.

Podle výzkumů má nádor, zvětšené uzliny nebo nějakou cystu až 30% lidí, aniž by si toho byli vědomi. „Je to tedy banální příhoda, která rychle pomine?“

Až do chvíle, kdy mi byly nasazeny kortikoidy to pro mne celkem banální bylo. Jenže pak nastalo období „léčby“ – 32mg kortikoidů denně (Medrol), které udělalo s mým tělem šílenou změnu.

V prvním měsíci „léčby“ jsem se cítila jako znovuzrozená. Ve svých 55 letech, kdy se mi mnoho let postupně snižovala kondice, mi nepřipadalo zvláštní, že svižná chůze se pro mě stala jen historickou vzpomínkou a přestávám zvládat jakoukoli větší zátěž. Dávno jsem si zvykla na to, že po každé větší námaze musím kvůli silným bolestem a křečím užívat analgetika.

Po medrolu jsem ale byla úplně fit – cítila jsem se, jako bych omládla o dvacet let. A to se stalo téměř během týdne! Najednou jsem mohla zvednout nohu klidně až do úrovně ramen, nekonečně dlouho jezdit na kole, a dokonce i běh mi přestal dělat problémy. Hned se mi žilo mnohem veseleji.

Jenže asi po dvou měsících došlo k probuzení feťáka. Nafoukl se mi obličej, přibrala jsem 15 kg a začala se mi vracet únava a bolesti. A to s o to větší silou, že jsem zapomněla jaké to bylo před nedávnem.
Po třech měsících užívání Medrolu jsem měla už oteklou celou horní polovinu těla a na šíji se mi udělal hrb, takže mi dělalo problém zaklonit hlavu. Lidé, kteří mě znali, si mysleli, že jsem přibrala na váze a začala pít alkohol, protože v obličeji jsem vypadala jako alkoholička. Ti co mě znali jen zběžně, mě na ulici nepoznali.
Po čtyřech měsících byla únava tak velká, že jsem jen při obyčejné chůzi funěla jako bych uběhla maraton, lil ze mě pot, celá jsem zrudla, v uších mi hučelo, točila se mi hlava a cítila se jako by to byla moje poslední hodinka. Po těle se mi začaly vytvářet obrovské, černé vředy.
Začala jsem špatně vidět. Oči se mi díky opuchlinám zúžily do malé škvíry, měla jsem je stále zamlžené nějakým závojem, slzely mi a zrak se mi stále rozostřoval. Během dne jsem při práci neustále střídala sílu brýlí. Navíc jsem do rukou i nohou začala dostávat silné křeče.
Po pěti měsících užívání a postupného snižování dávky jsem se dostala na 16 mg. Ale můj stav byl stále horší a horší. Všechny symptomy se prohloubily a navíc mi narostl plnovous z asi 1 cm dlouhých chloupků, a na vypouklých tvářích se mi objevily červené žilky. Už sem se na sebe nemohla podívat ani to zrcadla a byla jsem psychicky na dně.

Protože sem už nedokázala udržet tempo pracovního nasazení, tak jsem se téměř po roce užívání kortikoidů musela vzdát práce, kterou jsem měla ráda. Posudková lékařka mě neuznala jako práce neschopnou a musela jsem jít do předčasného důchodu, což se projevilo i na výši mého důchodu.

Medrol jsem po roce a půl úplně vysadila a odmítla další „léčbu“. Tělo sice trochu splasklo, únava ale nepolevila, navíc se přihlásily silné bolesti, které měly mnohem větší intenzitu než před zahájením „léčby“.

Teprve když sem na plicním oznámila, že k nim už chodit nebudu a jdu jinam, začali mě posílat na nějaká vyšetření oční, kožní…

Dostala se jsem do péče Olomouckého primáře, který mi řekl, že mě na žádnou operaci posílat neměli (sarkoidóza se neoperuje) a že mě předávkovali. Když zemřel, vyhodili mě i z Olomouce, že musím zpět do Brna. „Nemůžeme léčit všechny!“

V Brně jsem se přihlásila na obyčejné plicní, ale když lékař viděl snímky, poslal mě zase do Fakultky, že on mi pomoct neumí.

Jenže já sem nemohla jít na operaci bez doporučení plicařů… Tak mě tam přivítali se slovy: „Aha, teď jsme vám dobří, co?“

Přehazovali si mě tam jako horký brambor, stala jsem se problémovým pacientem, dovolila jsem si odmítnout jejich „péči“. Taky co se mnou, když kortikoidy odmítám. Na to, že se každých 100 metrů musím zastavit, abych se vydýchala a mám takřka chronickou únavu jsem si prostě zvykla. Pak mi před třemi lety navrhli „Imunosupresiva“- na snížení imunity. Odjela jsem na chatu, abych se od někoho nenakazila, ale přesto jsem během dvou měsíců dostala 3x po sobě tak silný zánět močového měchýře, že jsem celé dny trávila na záchodě, kde jsem bolestí lezla po zdi, než mi zabrala antibiotika. Odmítla jsem tedy i tato imunosupresiva.

„To bude dobré, dáme vám jiné.“

A tak jsem začala zobat zase něco jiného. Po dvou týdnech „léčby“ sem nemohla mluvit, vycházely ze mě jen slabiky jako po mrtvici. Mozek jel na plné obrátky, ale postihlo mi to řečové centrum a nemohla jsem se vykoktat. Přečetla sem si příbalový leták, což obvykle nedělám a bylo to tam. Takže jsem lék přestala brát. Neurologie, CT, magnetická rezonance… Nic mi prý není. Po dvou měsících jsem se stále zadrhávala, ale už to trochu šlo, po dvou letech se to spravilo. Biologickou léčbu mi odmítli s tím, že jim to zdravotní pojišťovna neuhradí. A když mi nabídli třetí imunosupresiva, tentokrát prý určitě neškodné, podepsala jsem reverz.

Celý život jsem pracovala, nikdy jsem nebyla na pracovním úřadě a o nemocenských ani nemluvě, vychovala jsem 3 PRACUJÍCÍ děti, takže taky žádné lemply, ale když jsem onemocněla, tak nejsem perspektivní pacient.

Jak tedy z kruhu ven?! Je mi 71. Žiju, co bych chtěla ještě víc! To, že kvalita života stoji posledních desítky let za pendrek je přece nepodstatné! Včera jsem v televizi zaslechla, že loni u nás zemřelo nejvíce lidí, což je proto, že začaly umírat silné ročníky z padesátých let. Nu což …