Vrány a havrani jsou jedněmi z nejběžnějších, ale současně nejméně chápaných ptáků. Všeobecně lze o nich říci, že jsou společenské, hlučné, drzé a hlavně chytré.
Vrány patří mezi nejchytřejší ptáky na světě a jejich inteligence je srovnávána s inteligencí některých primátů. Výzkumy ukazují, že dokáží používat nástroje, například tyčinky k vyndávání potravy z těžko přístupných míst. V jednom experimentu vrány dokonce zvládly řešit složité problémy, které vyžadovaly použití více nástrojů v určitém pořadí.
Vrány žijí ve složitých sociálních rolích. Studie ukázaly, že některé druhy vran dokonce poskytují potravu slabším nebo zraněným jedincům.
Vrány si dokáží zapamatovat, kde si schovaly potravu, a vrací se na místo podle potřeby. Pokud vidí, že je někdo při schovávání sledoval, svůj úkryt změní, což je schopnost předvídání a plánování. Australské vrány byly pozorovány, jak nosí ořechy na silnici a čekají, až je projíždějící auta rozlousknou.
Zajímavosti z mytologie a kultury
Vrány a havrani mají významné místo v mnoha mytologiích a kulturách. Například ve skandinávské mytologii byl Odin často zobrazován s dvěma havrany, Huginnem (myšlenka) a Muninnem (paměť), kteří mu přinášeli informace z celého světa. V mnoha kulturách jsou vrány symbolem inteligence, ale někdy i neštěstí.
Experiment
Před pár lety, John Marzluff z University of Washington v Seattlu zjistili, že vrány mají podobné vlastností a sociální chování. Rozpoznávají např. jednotlivé osoby, které pro ně představují hrozbu. Přesvědčil se o tom na základě pokusu, který prováděl v univerzitním kampusu, kdy nosil při odchytu vran gumovou masku muže.
Chycené a později vypuštěné vrány reagovaly agresivně na všechny lidi, kteří se v jejich blízkosti objevili s touto maskou na tváři. Neustále létaly nad hlavu údajného pronásledovatele a hlasitě krákaly. Současně však dokonale ignorovaly jiné osoby, které měly jinou masku, která pro ně neměla žádný význam.
Při tomto experimentu, Marzluff neustále sledoval reakce ptáků na masku. On a jeho spolupracovníci chodili po areálu v nových a nových maskách a všimli si, že nepřátelských vran, které nalétávaly na „nepřátelskou“ masku, přibývalo. Po dvou letech pokusu už na masku reagovalo 26% vran. O 2,7 roky později se už podobné chování projevilo u 66% vran.
Po pěti letech výzkumu nebyl Marzluff schopen jakéhokoli pohybu mimo kancelář, pokud měl masku na tváři, aniž by ho nezačalo pronásledovat hejno otravných a krákajících vran.
Později si všimnul, že se podobně začínají chovat i ptáci, kteří žili ve větší vzdálenosti od místa původního experimentu. Reakci na pronásledovatele si osvojili i mladí ptáci, kteří se vyklubali dlouho poté, co probíhal pokus Marzluffa. Zřejmě se tomu naučili tak, že napodobovali starší ptáky, i když osobně neměly žádné špatné zkušenosti s tímto „nepřítelem“.
Podle tohoto výzkumu dospěli k závěru, že vrána se učí dvojím způsobem. Jednak na základě vlastních zkušeností a jednak na základě zkušeností svých příbuzných. Díky tomu, se rychle naučí nové typy ohrožení.
Obvykle je pro výzkumné pracovníky obtížné, shromáždit nezvratné důkazy, že volně žijící zvířata se novým věcem učí navzájem. Během pár let experimentů však Marzluffa pro Doug Levey’a z University of Florida v Gainesville, přesvědčivě dokázal, že vrány rozpoznávají ostatní, včetně lidí a to mnohem detailněji, než si myslíme – říká Levey citované z „New Scientist“.
O dobré paměti vran by mohl hovořit i jeden izraelský muž, který zvedl mladou vránu, která vypadla z hnízda. Nemohl se pak po svém dvorku pohybovat jinak, než s helmou na hlavě, protože na něj vrány stále útočily.
Možná tedy film „Ptáci“ nebyl až tak úplně velká fantazie.
