Komu se daří dnes nejlépe?

Komu se daří dnes nejlépe? „Chci být důchodcem, nemusejí nic dělat, protože stát se o ně přeci stará.“

Zdravý důchodce, který si udržel vlastní bydlení, je na tom ve srovnání s ostatními relativně dobře. Nemusí řešit drahé bydlení, které dnes tvoří největší část výdajů běžného člověka.

Jinak je to se zdravotní péčí. Kvůli rozšířené korupci, podfinancování a přetíženému systému už zdravotnictví dávno nefunguje tak, jak si ho mnozí pamatují ze svého mládí – tehdy bylo víceméně zdarma a okamžitě dostupné.

Ve stárnoucí populaci roste počet seniorů, kteří musí vedle zdravotních potíží řešit i náklady a dostupnost bydlení. Proto jich hodně žije pod hranicí chudoby. Po zaplacení nájmů a zdravotní péče jim zůstává na život jen velmi malá částka. Na koníčky často nezbývají peníze. Většinou je čeká smutné stáří u televize, takže dobrovolné vězení.

Dnešní důchodci celý život pracovali a odváděli peníze do společné kasy. Podíleli se na výstavbě silnic, továren, škol i nemocnic, které dodnes využívají všichni, včetně mladých.

Po revoluci ale velká část tohoto společného majetku zmizela do soukromých rukou. To, co vznikalo desítky let z práce obyčejných lidí, se často prodalo za směšné ceny. Zisky pak sklidili jiní než ti, kdo ten majetek pomáhali vytvořit.

Kdyby stát vrátil do systému pro důchodce alespoň zlomek hodnoty majetku, který po revoluci rozdal nebo prodal pod cenou, nemuseli by dnes senioři žít tak skromně a poslouchat, že jsou přítěží a státní kasa by nemusela záplatovat díry, které sama pomohla vytvořit.

Když ne důchodce, tak kdo?

Svého času byli na tom nejlépe děti.  Rodiče byli z práce poměrně brzy doma a tak nezůstávaly doma samy. Po škole běhaly venku, lezly po stromech a hráli si na indiány. Na základní škole byly povinné hodiny vaření, dílny, zahrada, a bylo zde zdarma velké množství dobrovolných kroužků (výtvarný, jazykový, radioamatér,  hudebka, sportovní), které dotoval stát. Prakticky neexistoval obor, který by v nějaké podobě nebyl dětem přístupný. Ve školách bylo mnoho malých hvězdářů, fotografů, hokejistů, judistů či turistů.

Časem se začaly tyto dotace velmi krátkozrace krátit, až z nich nezbylo téměř nic.

Z dětí se stali tlustí lenoši, které tráví hodiny u počítačů a chytrých telefonů. Mezitím jejich rodiče pracují stále déle, jen aby zaplatili mnohdy nesmyslné výdaje za věci, které dětem nahrazují jejich přítomnost – i když by tyto děti daly přednost tomu, kdyby byli rodiče doma.

Dnes navíc převládá trend, že děti se nemají vychovávat. Rodiče jim chtějí dopřát svobodu, jenže právě ta jim často nedává pocit jistoty ani bezpečí, protože jim chybí hranice.

Výsledkem je generace dětí, která působí bezohledně, neuznává autoritu a domnívá se, že si může dělat, co chce. Od drobných výtržností je jen malý krůček k vážnějším problémům – a později další krok k pobytu ve vězení.

Jak se má dnešní vězeň?

Logicky by se dalo očekávat, že vězení je za trest. A kdo tam nebyl, nechce o tom raději mluvit.

Rekonstrukce za pět milionů … V jedné z kulturních místností je k dispozici stůl na ping pong a rotoped, v druhé fotbálek a terč na šipky, a ve třetí televize a různé stolní hry.

Ne všichni odsouzení ve vězení pracují. Část z nich stát zprostil povinnosti pracovat, nejčastěji kvůli zdravotnímu stavu, bezpečnostnímu riziku nebo jiné právní překážce. Další skupinu tvoří lidé, pro které věznice nedokáže najít vhodnou práci. Často jde o osoby bez pracovních návyků, s malou nebo žádnou předchozí pracovní zkušeností. U části z nich hraje roli také dlouhodobé užívání drog.

Vězňů přibývá. …Současný nárůst vězeňské populace je ovlivněn především zpřísněním trestů pro recidivisty. Doba pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody se tak u vybrané skupiny osob prodloužila.

Věznice stojí stát miliardy korun ročně. Jeden vězeň vyjde podle oficiálních dat zhruba na 1 900 Kč denně. Dříve se odsouzeným účtovalo 45 Kč denně, při odmítnutí práce 50 Kč denně, nejvýše však 1 500 Kč měsíčně. Od roku 2025 ale platí jiný systém a náklady výkonu trestu činí 80 Kč za každý započatý den. Odsouzení mají povinnost pracovat, pokud jim věznice práci přidělí a dovolí to jejich zdravotní stav.

Je tedy důležitější náprava chybného než prevence?

Proč se tolik vězňů opakovaně vrací do věznic – a někdy se zdá, že dokonce rádi? Odpověď se přímo nabízí. Vztahy s rodinou už většinou narušili natolik, že jim blízcí nechybí. Zato ve vězení najdou jistoty, které venku nemají.

Vědí, že po nich nikdo nebude vyžadovat velké pracovní nasazení, a přesto dostanou jídlo, střechu nad hlavou i nějakou zábavu.

Kdo je tedy skutečným vězněm?

Komu se daří dnes nejlépe? Je příznačné, že někteří lidé, zejména mladší generace, které minulý režim samy nezažily, z něj připomínají hlavně to, že se nesmělo svobodně cestovat, někteří lidé přišli o majetek a jiným režim znemožnil studium.

Bezohlední a utlačovaní lidé existují v každém režimu. Rozdíl je spíš v tom, že dříve ti vyvolení své nemravné jednání více skrývali za tzv. „blaho lidu“, zatímco dnes bývá jejich chamtivost, bezohlednost a okázalost mnohem viditelnější.

Myslím si, že jsme se v roce 1989 všichni radovali, že přichází svoboda a ti pracovití na to budou konečně lépe než flákači. Ale jak moc se dnešní realita liší od té současné?

• Člověk, který žil poctivě a neúčastnil se rozkrádání, dnes často nemá nic.
• Kolik lidí dnes nedostává průměrný plat? Průměr možná vychází jen proto, že jeden bere 200 tisíc měsíčně a devět dalších jen 20 tisíc.  Největší problém není jen v tom, že někdo bere víc. Problém je v tom, že odměna se často neozděluje mezi ty, kteří hodnotu opravdu vytvořili.
• Hranice jsou sice otevřené, ale mnoho lidí nikam necestuje, protože si to zkrátka nemohou dovolit.
• Kroužky a studium jsou drahé a běžná rodina nemá dost peněz, aby dětem zaplatila jejich zájmy nebo kvalitní vzdělání.
• Bydlení se stalo luxusem. Státní byty se často rozprodaly spekulantům za směšné ceny, lidé žijí v drahých podnájmech a stát (tedy poplatníci) poskytuje dotace pronajímatelům. Ti, kteří si pořídili vlastní byt, tráví 30 let splácením hypotéky a počítají každou korunu.
• Podvodníci nás systematicky připravují o majetek a zákony proti nim fungují velmi pomalu nebo vůbec. Spravedlnost často zůstává jen na papíře.

Moudrý člověk se z chyb poučí, dobré věci zachová a ty špatné zahodí. My ale pácháme „zločin“ na celé generaci poctivých lidí – a každého, kdo na to upozorní označujeme za křiklouna, který jen pláče po starých časech.

Kdo jen trochu zná historii, ví, že lidstvo své chyby neustále opakuje.