Jak stokrát nic umořilo vola

14. 7. 2023|Aktualizováno: 12. 7. 2026|Partnerství

Informace z médií: „Asi padesáti letá žena zasadila několik bodných ran svému partnerovi. Sousedé se tomu diví, protože šlo o tak úžasné lidi, které měli všichni rádi“.

Kroutíte nad tím hlavou. Právě jste se probudili do krásného slunečného rána s předsevzetím, že se nebudete se svým partnerem dohadovat o nesmyslech. V hlavě vám letí všechny ty malicherné hádky za poslední týden a říkáte si, že to se přeci dá překonat. Jenže 30 let manželství, kde se prakticky denně opakují tytéž „maličkosti“ už zanechalo na vašem vztahu takové jizvy, že vás vytáčí i drobnosti.

Klídek, vždyť on je jinak hodný

Váš partner velmi rád vaří a sleduje všechny pořady o vaření, které v telce běží. Je to jeho velký koníček, nesnažíte se mu tedy tu vařečku vzít z ruky.
„Vezmeš si oběd?“
Podíváte se do hrnce, kde plave asi centimetrová vrstva tuku, zkřivíte obličej a začnete se v tom znechuceně přehrabovat. On to pochopitelně vidí a hned mu naběhnou žíly na krku.
„Co by za to dala jiná ženská, kdyby jí manžel uvařil!“
Namítnete, že by neměl používat tolik oleje, načež on vám na to odpoví: „Používám ho hodně, protože když TY vidíš olej ve slevě, tak hned koupíš tři!“
To zase vytočí vás a naznačíte, že se snažíte ušetřit a nechápete, proč byste měli kupovat olej za čtyřicet, když je nyní za třicet.

Odejdete do pokoje, po cestě vypnete několik světel, která ON nechal svítit úplně zbytečně. Nakonec zuřivě pohlédnete na hromádku vytvořenou ze propoceného sportovního dresu a bot, kterou si dal na topení před několika dny. Máte chuť ji shodit na zem, aby si to konečně uklidil, ale neuděláte to, protože vám padl zrak na odpornou vachrlatou poličku, za kterou si ON vynutil pochvalu a vy se na ni bojíte cokoli položit, aby se nerozpadla.

Nový den nová předsevzetí

Ráno si řeknete, že to jsou všechno maličkosti a dnes vám to spolu bude klapat lépe.

Váš partner se nabídne že dnes uvaří. OK o nic nejde upeče dvě stehna a uvaří zelí. O půl jedenácté přijdete do kuchyně a uděláte mu bramborové knedlíky. V hrnci už ale jsou knedlíky z prášku. Tak se nevině zeptáte proč je vařil, když se domlouvali, že spotřebují na knedlíky ty nekvalitní brambory.

Opět následuje výbuch: „Zase dělám všechno špatně! Za nic mě nepochválíš! Co by jiná za to dala!“

Pomyslíte si že už aby si ji našel a přestanete mít na oběd chuť. Dál vše probíhá jako na drátkách až do okamžiku, než zazvoní telefon. Váš partner jej zvedne a někomu do telefonu řekne, ať přijde. Na váš dotaz: „Kdo má přijít?“, se dozvíte, že pozval nějakého podomního prodejce, který vám JEN proměří, kolik máte doma bacilů. když na něj vytřeštíte oči, dostane se vám vysvětlení: „To není ŽÁDNÝ podomní prodejce, měla bys více věřit lidem!! Ta návštěva se ti nelíbí jen proto, že jsem ho pozval JÁ, aniž bych se s tebou domluvil! “
To zase rozčílí vás, protože nechápete, jak může být tak naivní, a pozve si do bytu cizí lidi, aniž by si ověřil o koho jde. Navíc vás obviňuje z toho, že se nesmí ani svobodně rozhodnout. Neřeknete ale nic a jen přestanete dýchat.
Pak jej ale uvidíte, jak ochutnává jídlo přímo z hrnce a bouchnete: „Ty tvoje bacily taky mohou některým lidem vadit! Musíš se tou lžící v tom hrnci prohrabovat?“
Kouknete na topení, a neodpustíte si, že by si tedy měl uklidit to svoje smradlavé oblečení z topení, když MU přijde návštěva a že VY doma nebudete!
Na to, zase vybuchne on, že jste úplně paranoidní, a že to ochutnávání přece nikomu vadit nemůže. Při odchodu z místnosti máte chuť kopnout do pivních láhví, které ZASE stojí na úplně novém koberci, přestože jste mu už několikrát vysvětlovala, že jsou zespodu špinavé, ale raději se zase zdržíte jakékoli reakce, protože to už všude jiskří.

Zase je krásné slunečné ráno

Opět si říkáte, že to přeci tak dál nejde! Neustále do sebe narážíte kvůli nesmyslům, proto přijdete do kuchyně s úsměvem na rtech. Na oběd uvaříte boloňskou omáčku a poprosíte partnera, aby uvařil špagety. Raději neslyšíte, že ON bude vařit špagety 8 minut, protože je to napsáno na pytlíku. Vy máte špagety raději al dente a víte, že pod pokličkou ještě „dojdou“ a tak ty jeho budou jako bláto.
Pak si jdete do kuchyně pro vodu, kouknete do hrnce a zjistíte, že špagety se ve vodě slepily v jedinou tyčku, kterou se snažíte rozlepit. Nechcete se hádat, proto ty špagety od sebe trochu oddělíte, a čekáte, až zavaří.
„Jsi úplně nemožná, to mě musíš neustále kontrolovat?! Takhle vařím těstoviny odjakživa a nikdy jsem se z toho neotrávil.“
Zase vám stoupá adrenalin, ale v duchu si jen položíte otázku „ Zajímalo by mě, od kterého okamžiku počítá oněch osm minut. Požádáte jej, aby špagety pak slil a raději se vytratíte z kuchyně.

Když ale chcete nachystat oběd, tak je v hrnci slepená hrouda špaget, protože tam nedal žádný tuk, který by je udržel oddělené a dostane se vám jen lakonické odpovědi: „Pořád mě za všechno jen dupeš! Tak sis to měla udělat sama.“

Po obědě si chcete nalít zázvorový čaj, který údajně pro vás ráno uvařil. Zjistíte, že pod hrncem stále hřeje plotýnka, takže se zřejmě vařil několik hodin. Zvednete poklici a uvnitř se společně se zázvorem vaří staré plastové sítko, které jste už dávno chtěli vyhodit.

Ani v tuto chvíli ještě nevybuchnete, musíte jet něco vyřídit, takže nasednete do auta. Všimnete si, že vaše nové sluneční brýle na řízení, které z nepochopitelných důvodů použil i váš partner, jsou strčené bez obalu v přihrádce, kde je všechno možné vč. šroubků. Znechuceně tedy poznamenáte: „Aha, takže ty brýle jsou celé poškrábané. To je můžu rovnou vyhodit!“

V autě ale s vámi sedí váš dospělý syn a netuší, co všechno vám už dnes leží v žaludku, proto se iniciativně zastane vašeho partnera. „Ale to je tvoje vina, neměla si je nechávat v autě.“ Kousnete se do rtů, řeknete si ano, jsem debil a ani se nesnažíte obhajovat.

Sjedete z dálnice do města a na tachometru je pořád 120 km/h, proto tiše poznamenáte, že by mohl trochu zpomalit. „Proč mu kecáš do řízení?“

Ve městě vyskočí syn z auta, že si musí ještě něco vyřídit, ale když se auto zase rozjede, tak si to rozmyslí a začne na vás mávat, ať ho zase přiberete. Protože si toho partner nevšimne, zvoláte: „Počkej“. On dupne na brzdu, syn naskočí a partner si synovi stěžuje, že reagujete přehnaně, a ON se strašně leknul. Pomyslíte si sice, že syna příště necháte jít pěšky, ale víte, že vaše úchylka všem pomáhat vám to nedovolí.

Opět ráno

Vstanete s krásným předsevzetím, jak budete dnes úžasně milá, a po cestě do koupelny narazíte na partnera, jak smotává úplně novou nákupní tašku do nevzhledné koule. Už vám ani nejde o těch 50 korun, které stála, a že takto je neskladná. Jde vám hlavně o to, že stejně končí vlastně každá taška, kterou jste kdy koupili, a že vy si pak na nákupech připadáte jako bezdomovec, proto vyprsknete „PROČ to pořád děláš?!“
„Dobrééé, ráno“, opáčí jedovatě ON. Přestanete tedy zase dýchat a rozhodnete se nad tím ZASE povznést.
Dáte si kávu, a i když víte, že jakákoli debata mezi vámi dopadne katastrofou, tak se snažíte být vnímavá, když ON zapřede řeč na svou práci. „Možná bych „TO“ mohl nabídnout Pepovi, vydělává teď hodně peněz a mohl by si TO dovolit.“

Souhlasíte s ním a jen poznamenáte, že je vydělává díky tomu, že na tom projektu dělá už pět let, takže si je vlastně zaslouží, a doufáte, že na to bude partner reagovat pozitivně, protože jde o jeho kamaráda. Jenže zjistíte, že jste měla raději mlčet, protože se na vás místo toho oboří, že on je taky neválí. Pak si ale vzpomenete, že si s ním domlouval schůzku už mnohokrát a vždy to zrušil na poslední chvíli. Proto namítnete: „No jo, jenže ty domluvíš schůzku, ten tvůj šéf sem pojede přes půl republiky a co když ti Pepa zase řekne, že nemá čas?“
To je však definitivní konec vaší debaty: „No a co! Nechápu, co ty na tom Pepovi pořád vidíš! Má prostě hodně práce! …“

Toto 100x nic se opakuje několikrát denně po dlouhé roky.

Ať uděláte či řeknete cokoli, vždy to dopadne jinak, než jste chtěli.
Občas se proto totálně zhroutíte, máte chuť se na všechno vykašlat a připadáte jako totální kretén. Otravujete lidi, a je úplně jedno, jestli jsou vaše argumenty v zásadě správné. To, že se je svými intervencemi snažíte chránit nejen je, ale i sebe, nikoho nezajímá.

Témata:manželství neshody rozvod spory stres

« PředchozíPlasty a mikrovlná trouba

Další »Zahradník – co dělá, jaké vzdělání potřebuje