Když jsem měla 29 let, podstoupila jsem operaci vaječníků, jehož součástí byla i sterilizace. Děti jsme už měli, proto jsem v tom neviděla problém. Přesto jsem po několika letech zase otěhotněla. Celých 7 měsíců mi ale lékař tvrdil, že těhotná nejsem, jedná se prý o nádor. Údajný nádor rostl, ale já tomu nechtěla věřit, protože jsem cítila pohyby. Zašla jsem proto na vyšetření do jiného města. Tam se mi vysmáli a potvrdili mi těhotenství. To však bylo rizikové a doporučili mi, že mi musejí dítě operačně odstranit, protože bude postižené.
Měla jsem sice na rozmyšlenou asi týden, ale byla rozhodnuta, že si dítě nechám navzdory všemu, co mi lékaři řekli.
Z nádoru se vyklubal chlapeček
Narodil se mi syn, který se musel dlouhá léta léčit, ale dnes je z něj chválabohu i díky lékařům krásný, chytrý a zdravý muž. Já jsem ale pár měsíců po porodu přestala choditi a nechodila jsem celých 7 let. Zjistilo se, že se mi díky těhotenství porušila páteř. Nechtěla jsem se s tím smířit a neustále jsem se snažila vyléčit. Nyní už chodím, i když jsem invalidní a několikrát za rok musím do nemocnice. Snažila jsem se proto začít žit a pracovně se nějak zařadit jako podnikatelka.
Manžel
Vždycky jsem si myslela, že už mě nic horšího nemůže potkat. Nicméně to byl jen začátek mého utrpení. Manžel se vydal špatnou cestou, a přestože to byl jinak nejlepší manžel a otec na světě, stal se z něj gambler. Když se to už nedalo vydržet, a téměř jsem si sáhla na život, rozvedli jsme. Sama jsem se starala o 5 dětí, které vyrostly a vystudovaly.
Další rána
Když nám bylo konečně dobře, tak moje jediná dcera, která hrávala okresní přebor ve fotbale, přestala mluvit i chodit
Diagnóza byla nemilosrdní – roztroušená skleróza. Mlčky jen seděla a hleděla, jakoby nás prosila: „Pomozte mi!“.
Dlouho jsem nemohla spát ani jíst a nemohla jsem se s tím smířit. „Proč ona? Proč moje dítě?“ Téměř jsem z toho zkolabovala a dostala se téměř na psychiatrii. V té době se k nám vrátil můj X manžel, který mi společně s mými syny dali sílu žít. Táta se změnil, přestal s hazardem, staral se, pomáhal a dělá to dodnes.
I když se staráme, jak jen to jde, dcera zůstala na vozíku a někdy může jen ležet. Někdy se při jídle dusí, má proleženiny, má zkrácené šlachy na nohou a rukou, … Její nemoc se velmi rychlé zhoršuje. Nemůže mluvit a bez naší pomoci už nedokáže vůbec existovat.
Víte co to pro rodiče znamená, když vidí, jak se mu jeho vlastní dítě dusí a když se musí dívat na jeho utrpení a nedokáže mu pomoci?! Kdybych měla možnost vyměnit její život za ten můj, okamžitě bych to udělala.
Nyní jsem se dozvěděla, že jeden lékař z Ruska umí operovat šlachy, aby na tom byla alespoň trochu lépe, ale nemáme na to. Podle dnešních zákonů nemáme nárok téměř na nic, ani na auto, takže máme auto od syna. Dcera dlouho neměla nárok ani na polohovací postel a dali nám ji, až když jsem se rozčílila a zavolala na sociální správu.
Loni před svátky dostala dcera další záchvat, díky kterému přestala dýchat. Manželovo srdce to už nedokázalo snášet a za pár dní dostal srdeční infarkt a ležel dlouho v nemocnici. Prosila jsem Boha, aby mu pomohl, protože se bez jeho pomoci neobejdeme.
Osud dohonil i vnuka
Když se vrátil manžel z nemocnice, narodil se nám vnuk se srdeční vadou, rozštěpem patra, mozkovou obrnou,… A to už si říkáte, že je to nějaká karma.
Nemohu spát, protože se bojím, že když zavřu oči, bude mě moje dítě potřebovat, bude se dusit a já si budu klidně spát. Spíme proto na etapy a modlíte se, abychom ještě dlouho vydrželi a byli tu, pokud to naše dítě bude potřebovat.
Vím, že se nesmím vzdát a že zítra ráno zase vstanu, usměji se na ni, pohladím ji po vlasech, políbím, zazpívám a den nám uteče jako nic. Večer ji stejně, jako když byla malá, budu držet za ruku dokud neusne.
Autor článku: Želmíra Cibulová
tel. č.: 0902 889 539
e-mail: zelmira.cibulova@azet.sk
