Lidský mozek se během svého vývoje nejen vyvíjel a zvětšoval, ale přibyla mu i velmi důležitá část tzv. lebeční klenba – Neocortex. Jde o část mozku, která nám pomáhá řešit zapeklité případy v našem životě a více či méně určuje, jak si s nimi poradíme. Čím je tato část mozku větší, tím dokonaleji se v životě naučíme nejen orientovat, ale i dokonaleji lhát. Bohužel však platí i to, že čím větší tato hmota tedy je, tím lépe (nebo také hůře) si v životě povedeme.
Velká hmota neocortexu neznamená, že pro nás bude život snadnější. Není náhodou, že lidé s velmi nízkou inteligencí se často cítí daleko šťastněji nežli ti druzí.
Malé děti nelžou.
Až do 2,5 let věku děti lež moc nechápou. Lhát se naučí tzv. naprosto nevině: „Jako, že jsem lev“. Než pochopí takovou nebo podobné věty, je jisté, že když řekne, že vázu nerozbilo, tak ji skutečně nerozbilo.
Vezmeme skupinku tříletých dětí, kterým vložíme do ruky nafukovací balonek tak, aby neviděli jeho barvu. Když jim řekneme, aby tu barvu uhádli, tak se asi 70 % dětí tajně na balonek podívá, když se vy jakoby náhodou otočíte. To, že se podívaly však následně klidně zapřou. V tomto věku ještě nechápou lež jako něco špatného, ale je to prostě jen projev jejich inteligence. „Proč mám něco hádat, když se můžu rovnou podívat“.
Čím jsou děti starší, tím častěji a dokonaleji se naučí lhát. Pochopí, že se nemusejí zdržovat mytím rukou, když je tak snadné říct: „Ano myl jsem se“.
Během následujících let se v této disciplíně více či méně zdokonalí, protože zjistí, že jim lhaní přináší snadnější život. Z počátku je lež jen jeho fantazie a nejde tedy ještě o klasickou lež, pak si ale fantazii začne kombinovat se skutečným životem.
Nebudeme-li lhaní u dětí nějakým způsobem korigovat, vyroste z něj tzv. profesionální lhář, který bude lhát už jen ze zvyku, aniž by mu to něco přineslo. Nejhorší varianta lháře je ta, když si lež osvojí natolik, že ji začne sám věřit.
Je proto třeba, abychom dětem vysvětlili, že není lež jako lež:
- Pravdivá lež – jde o lež jen z vašeho pohledu. Bude-li vám někdo tvrdit, že tato barva je červená, neznamená to ještě že vám lže. Může mít jen poruchu barevného vidění. To, co vy vnímáte jako oranžovou, on vidí opravdu jako červenou. Říká-li někdo, že mu není zima, pak i to může být pravda, byť vy se zimou doslova třesete.
- Lež všeobecně známá, je taková lež, kdy všichni zúčastnění vědí, že to, co říkám není pravda (viz výše: jako že jsem lev). Jde-li o takovouto lež, je dobré se vždy ujistit, že i druhá strana chápe, že jde pouze o hru na „jako, že“.
- Lež milosrdná, je taková, kdy nechcete druhou stranu zarmoutit, případně znejistit ve chvíli, kdy už se s tím stejně nedá nic dělat (např. když si vaše kamarádka těsně před divadelním představením udělá v autobuse mastný flek na kabátě)
- Polopravda – je to jedna z nejrozšířenějších lží. „Ano, škola shořela“, ale už neřekneme, že jsme ji sami zapálili. „No ty máš krásné boty“, ano, jsou krásné, ale tenisky se nehodí k plesovým šatům, …. „Ano, byla jsem ve škole“ a už nedokončí větu, že jen na 5 minut.
- Lež ze strachu – vzniká zdánlivě z maličkosti. Zavadili jste kabátem o vázu, kterou matka umístila na nevhodné místo. Neudělali jste to sice úmyslně, šlo jen o nepozornost, ale pokud víte, že bude následovat neadekvátní trest, vázu uklidíte (slepíte) a budete doufat, že si toho nikdo nevšimne. Tady bychom si měli uvědomit, že trest by měl následovat jen tehdy, když do vázy kopneme úmyslně.
- Vynucená lež – byla typickou lží v době honu na čarodějnice. Lidé na pokraji svých sil udávali kohokoli, jen aby jejich utrpení už skončilo. Může se však projevovat i v dnešní době jako vedlejší produkt týraného partnera. Ta jen aby byl „klid“, je ochotna na sebe vzít vinu i za to, že dnes prší.
Asi každý z nás ve svém životě někdy zalhal. Problémem nastává tehdy, když začneme lhát ze zvyku, ať už o něco jde nebo ne, a nakonec svým lžím i uvěříme. Tak dlouho všem opakujeme, že jsme v na nějakém místě nebyli, až nakonec obviníme ze lži kolegu, který tvrdí opak.
Na malicherné lži se začnou nalepovat i lži další, současně s tím, jak zvídavý je posluchač. A z jedné drobné lži se stane valící se kámen, který následně převálcuje všechny hodnoty.
Profesionální lhář by měl pochopit, že už jde o problém společenský. Stává se neoblíbeným, a lidé se mu začnou vyhýbat. To, že druhá strana na jeho lži nic neříká, ještě neznamená, že ji neodhalila.
Dokonalý lhář musí mít nejen dokonalou paměť, aby si pamatoval, kdy a komu co řekl, ale musí ovládat i své neverbální reakce, které ovládá limbický mozek. Ten reaguje spíže reflexivně a bez přemýšlení (Myers, 1993, 35-39). Zeptáme-li se viníka „Kam si dal tu rozbitou vázu“, zřejmě mu oči sjedou na inkriminované místo.
Při lhaní dělá člověk i gesta, která jej usvědčují z neupřímnosti. Lhář se většinou k tazateli otáčí bokem a nedívá se přímo na něj. Z drobných gest je například důležité dotýkání se obličeje (ústa, nos, za uchem). Projevuje-li lhář emoce, dostavují se s určitým časovým zpožděním, musel je totiž nechat spustit až díky neocortexu (hraná reakce).
Např. – slyšíte slova: „Moc ti to sluší“, ale až pak se na vás mluvčí upřeně podívá.
Lháře nejvíce prozradí oči
Ústa se mohou smát či zlobit ale oči zůstávají bez výrazu.
Profesionální lhář to většinou už všechno ví, a proto se snaží negestikulovat, drží si ruce spíše u těla a celý jeho projev je strnulý. Naskytne-li se mu možnost, rychle změní téma hovoru. Byli-li jste nespravedlivě z něčeho obviněni, budete se snažili očistit a pokračovali byste v tématu zuby nehty.
Pozor, ale na dobré divadelní herce. Ti vás mohou dokonale zmást, protože ve chvíli, kdy lžou, tak vlastně hrají jen jednu ze svých rolí.
