Alkoholismus - pád a pomalý návrat

3. 11. 2022|Aktualizováno: 12. 7. 2026|Společnost

Narodil jsem se do obyčejné rodiny v malé obci, kde se všichni znali jménem. Měl jsem opravdu šťastné dětství. Rodiče mě měli rádi. Nikdy nám sice nezbývalo moc peněz, ale nechyběla tam láska, smích, dobrodružství ani parta kluků, se kterými jsme po škole lítali venku až do tmy.

Cesta dolů

Vybral jsem si řemeslo a vyučil se. Po škole jsem začal podnikat. Věřil jsem si. Chtěl jsem dokázat, že i kluk z vesnice může něco vybudovat, být někdo. Ze začátku se mi dařilo, ale pak přicházela chyba za chybou, ztráta za ztrátou. Podcenil jsem věci, kterým jsem nerozuměl, a nechtěl si nechat poradit. Všechno se mi začalo hroutit pod rukama.

Dluhy rostly, ale přiznat porážku? To jsem nedokázal. Věta „muž je živitel rodiny“ mi zněla v hlavě jako varovný zvon. Nedokázal jsem přiznat selhání. Nejen sám sobě, ale hlavně své ženě a dětem. A tak jsem začal lhát. Nejdřív nevinně. Jen abych zakryl nějakou nezaplacenou fakturu. Pak přišly další výmluvy, podvody… a nakonec už jsem ani nerozlišoval, co je pravda a co lež.

V té době jsem začal pít. Alkohol byl únik, přítel, kterému bylo jedno, jestli jsem něco zkazil. Když jsem pil, život vypadal snadnější. Jenže nebyl. Byla to iluze. Doma se mezitím hromadily problémy. Měli jsme tři děti a na stole pořád nějaký papír z exekuce. Mí rodiče a žena dělali co mohli, ale já… já byl někde jinde.

Skvělý obchod?

Pak přišla nabídka od kamaráda. Bylo jasné, že to není legální. Ale já už byl tak zoufalý, že mi bylo jedno, komu ublížím. Nakonec už nešlo jen o peníze, ale o pocit, že mám nad vším kontrolu. Chtěl jsem zpátky ten pocit, že vše zvládám, jsem KING. Jenže jsem dál ničil všechno kolem sebe.

Naše děti trpěly. Ve škole si na ně ukazovali. Mluvilo se o mně, o našem jménu. Byl jsem ostudou, kterou už nešlo zamést pod koberec. A i když jsem lhal, i když jsem dál pil, někde hluboko jsem cítil, že se dívám do propasti. A že s sebou táhnu i je.

Rodiče mi dlouho pomáhali. Platili za mě dluhy, věřili, že se z toho dostanu. Jenže než jsem se stihl probudit, oba zemřeli. Nikdy jsem se s nimi nestačil usmířit. To je tíha, kterou už nikdy ze srdce nesetřesu.

Protialkoholní léčba

Nechtěl jsem si přiznat, že jsem alkoholik. Kriminálník. A přesto jsem se do vězení dostal – několikrát. Nakonec mí EGO zlomila protialkoholní léčba. Právě tam jsem poprvé otevřeně řekl nahlas: „Rodiče se kvůli mě utrápili a zemřeli. Ublížil jsem svým dětem. Vzal jsem jim dětství. Své ženě jsem ukradl kus života.“

Po návratu jsem se snažil žít čestně. Mám za sebou léta, kdy jsem se krok za krokem snažil získat zpátky alespoň špetku důvěry. Ale v hlavě mám pořád to staré já. Pokušení vrátit se k lži – protože je lež snazší než pravda – někdy stále vítězí. Vím to. A bojuju s tím každý den.

Učím se žít jinak. Odpovědněji. Bez výmluv. Děti jsou dospělé, a přestože si nesou jizvy z dětství, doufám, že mi jednoho dne odpustí. Stejně jako moje žena, která u mě zůstala i ve chvílích, kdy by většina lidí utekla.

Není to šťastný konec. Je to jen pokračování. A snad i začátek něčeho, co jednou bude dávat smysl. Protože každý člověk si zaslouží druhou šanci.

Témata:alkohol podvod vězení

« PředchozíNaši kočičí přátelé

Další »Aktivní otcovství v Česku: proč otcové nečerpají volno?