Slavné omyly, podvody a slepé uličky vědy

Vědec v bílém plášti působí důvěryhodně. Má vzdělání, laboratoř, grafy, tabulky a často i titul před a za jménem.

Vědci se však často mýlí. Někdy poctivě, protože pracují s neúplnými daty. Někdy nepoctivě, protože chtějí slávu, granty nebo kariéru. A někdy se mýlí celé obory, protože jedna autorita dlouho ovlivňuje myšlení ostatních.

Poctivá věda dokáže vlastní chyby odhalit. Jenže někdy jí to trvá roky, desetiletí, nebo i celé generace.

Názorné příklady

Piltdownský člověk: podvod, kterému vědci věřili desítky let

V roce 1912 představil amatérský archeolog Charles Dawson nález takzvaného piltdownského člověka. Mělo jít o důležitý článek mezi opicí a člověkem. Nález se hodil do tehdejších představ některých britských vědců. Měl velkou mozkovnu a primitivní čelist.

Jenže šlo o podvod. Lebka patřila modernímu člověku a čelist orangutanovi. Zuby někdo obrousil, aby vypadaly lidštěji. Kosti někdo uměle obarvil, aby působily starobyle. BritskéNatural History Museum dnes uvádí: Piltdownský člověk byl propracovaný vědecký podvod.  Definitivně ho odhalili až v roce 1953.

Vědci často vidí snáz to, co vidět chtějí. Piltdownský člověk se hodil do představy, že raný člověk měl nejdříve velký mozek. Proto mnoho odborníků přehlíželo varovné signály.

Studená fúze: oznámení předběhlo důkazy

V roce 1989 oznámili chemici Martin Fleischmann a Stanley Pons objev studené fúze. Tvrdili, že dosáhli jaderné fúze při pokojových podmínkách. Pokud by měli pravdu, šlo by o převratný zdroj energie.

Jenže další laboratoře jejich výsledek nedokázaly spolehlivě zopakovat. Právě opakovatelnost tvoří základ vědy. Když jiní odborníci stejný pokus nezopakují, tvrzení je k ničemu.

Americké ministerstvo energetiky v roce 1989 dospělo k závěru, že výsledky nepředstavují přesvědčivý důkaz použitelného zdroje energie. Studená fúze se tak stala příkladem objevu, který se dostal do světa příliš brzy.

Rychlejší než světlo: chyba v kabelu, která otřásla fyzikou

V roce 2011 oznámil experiment OPERA zvláštní výsledek. Neutrina měla dorazit z CERNu do italského detektoru rychleji než světlo. To by odporovalo Einsteinově teorii relativity.

Média měla žně. Představa, že se zhroutil jeden ze základů moderní fyziky, zněla lákavě. Jenže fyzici zůstali opatrní.

Později se ukázalo, že za anomálií stály technické problémy. Šlo o chybu měření. Vědci našli špatné propojení optického kabelu v systému časového měření. Nová měření už rychlost světla nepřekonala. Další měření v roce 2012 potvrdila, že neutrina nepřekračují rychlost světla.

Arzenový život: velká senzace, slabý důkaz

V roce 2010 vyšla studie o bakterii z jezera Mono Lake. Autoři tvrdili, že bakterie GFAJ-1 může používat arzen místo fosforu ve svých biologických molekulách (fosfor patří mezi základní prvky života).

Objev okamžitě vzbudil obrovský zájem. Hodil se i do úvah o mimozemském životě. Pokud by život mohl stavět i na jiných prvcích, rozšířilo by to představy o tom, kde hledat život ve vesmíru.

Jenže kritika přišla rychle. Odborníci upozorňovali na možné znečištění vzorků a slabé důkazy. Další práce ukázaly, že bakterie arzen snese, ale nenahrazuje jím fosfor v DNA. Časopis Science článek po patnácti letech stáhl. Uvedl problémy s daty a metodami.

STAP buňky: zázračná metoda, která se rozpadla

V roce 2014 publikoval časopis Nature dvě studie o takzvaných STAP buňkách. Podle autorů šlo obyčejné buňky vrátit do stavu podobného kmenovým buňkám jednoduchým stresem, například kyselým prostředím.

Znělo to fantasticky. Kmenové buňky mají obrovský význam pro výzkum nemocí a regeneraci tkání. Jednoduchá metoda by znamenala obrovský průlom.

Jenže jiné laboratoře výsledky nedokázaly zopakovat. Případ zároveň ukázal, že ani prestižní časopis nezaručuje pravdu. (Nature)

Hwang Woo-suk: vědecká sláva postavená na falešných datech

Jihokorejský vědec Hwang Woo-suk se stal světovou hvězdou výzkumu kmenových buněk. Tvrdil, že vytvořil lidské embryonální kmenové buňky z klonovaných embryí. Vypadalo to jako obrovský krok pro medicínu.

Pak se ukázalo, že část jeho práce stála na podvodu. Nature už v roce 2005 popisoval etické problémy, možné chyby a podezření na podvod. Pozdější vyšetřování ukázala, že klíčová tvrzení neplatila. (Nature)

Wakefield a očkování: jak jedna vadná studie vyvolala strach

V roce 1998 vyšel v odborném časopise The Lancet článek lékaře Andrewa Wakefielda a jeho spolupracovníků. Článek naznačoval, že očkování MMR může souviset s autismem. MMR je kombinovaná vakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

Autoři sledovali 12 dětí. To je velmi malý počet na tak vážné tvrzení. Některá data neodpovídala skutečnosti. Objevily se i pochybnosti o etice vyšetření dětí a o střetu zájmů. Britský lékařský časopis BMJ později označil Wakefieldův článek za podvodný.

Časopis The Lancet článek v roce 2010 stáhl a oficiálně jej vyřadil z vědecké literatury jako nespolehlivý. Stalo se to ale až 12 let po vydání. Mezitím se zpráva rozšířila mezi rodiče po celém světě.

Následky byly vážné. Část rodičů začala odmítat očkování MMR. Tím klesla proočkovanost a v některých zemích se znovu objevily spalničky. Přitom další velké studie souvislost mezi MMR vakcínou a autismem nepotvrdily.(CMAJ / PMC)

Vědec je člověk s metodou

Vědec může být chytrý, pracovitý a poctivý. Přesto může špatně měřit, špatně vyhodnotit data nebo podlehnout vlastní představě. Vědec také může být ambiciózní, zbabělý nebo nepoctivý. Titul tyto lidské vlastnosti nesmaže.

Proto má věda pravidla. Výsledek musí jít ověřit. Data musí sedět s metodou. Kritika není osobní útok. Bez těchto pravidel se z vědy stává jen mocenské tvrzení.

Největší problém nevzniká tím, že se vědec zmýlí. Problém vzniká tehdy, když společnost řekne: „Je to vědec, proto se nemůže mýlit.“

Může. A dějiny ukazují, že se mýlil mnohokrát.

Právě možnost kritiky, opakování pokusů a opravování vlastních omylů odlišuje vědu od pouhého názoru nebo víry.