Na svatby se ve Vietnamu chodí poměrně často. Platí jedno nepsané pravidlo, že se na svatbu zvou všichni známí a ti zase zvou na oplátku ty, kterým na svatbě v minulosti byli. Jednoduše řečeno, člověk navštěvujete jednu svatbou za druhou.
Před několika málo dny se vdávala manželčina sestřenice a nebylo zbytí. Musel jsem se zúčastnit. Naštěstí tahle svatba patřila k těm menším. Odhaduji, že se nás nesešlo více jak 200 až 250, což je na vietnamské poměry opravdu velmi málo.
V předvečer onoho dne se kompletně celý štáb sjíždí na základně našeho domu. Vyklízím pole, a přesouvám se s loskutákem do pergoly na zahradě, kterou jsem si právě pro takovéto případy (k nepochopení všech) vybudoval. V klidu popíjím čaj, a přeji si, aby bylo pozítří. Moje radost nemá dlouhého trvání, protože mi přichází manželka oznámit, že zítra pojedeme všichni v jednom autě. Vzhledem k tomu, že jediný kdo má v rodině auto jsem já, je zcela jasné, jakým autem se pojede. Myslím si svoje, a nechám je snít svůj sen.
V půl páté ráno to v domě vypadá jako při vyhlášení mobilizace
Krátce po šesté jsou všichni nastrojeni, a čeká se pouze na mě. Přichází okamžik, na který jsem se od včerejška těšil. Jak se tam všichni naskládáme, protože momentálně naše rodina čítá (včetně mojí maličkosti) čtrnáct osob. Nevěřím svým očím. Nebýt toho, že dvě z žen jsou krátce před porodem, by se tam skutečně narvali. Nakonec odjíždíme v sestavě jedno auto a jeden motocykl.
V půl osmé jsme v domě nevěsty, a o dalších deset minut později, sedíme společně u jednoho ze stolů a obědváme. Vše probíhá dle hesla – hlavně rychle, pokud možno ještě rychleji. Připraveno je třináct chodů a rýžová vodka. Co více si může vystresovaný člověk po ránu přát. Popravdě řečeno vystresovaný jsem byl pouze já. Oni jsou na podobné příkazy a „pevné“ harmonogramy odmala naučení.
Hostina
Za další půl hodinu máme v sobě každý půl vědra jídla a čtvrt litru vodky. Něco kolem půl deváté je po všem, a rázem je času dost.
Máme čekat do dvanácti hodin, než si přijede manžel pro nevěstu. Tři a půl hodiny na plastové židličce ve vedru, byť pod stromem, v kvádru a uzavřených botách, to bych nepřál ani největšímu nepříteli.
Blíží se poledne, a s ním příjezd aut z ženichovy strany. Světe div se, přijíždějí na čas!
Nevěsta opouští dům rodičů
Komorní atmosféru opět střídá chaos a zmatek. Začínají další závody. V rychlosti probíhají všechny potřebné rituály (projev, modlitba, prstýnky). Během několika málo minut je po všem, a můžeme vyrazit na třicetikilometrový výlet do domu manžela.
Dostávám přidělenou osádku vozidla. Všechno bylo tak rychlé, že vyjma přední sedačky, kde sedí manželka se švagrovou a dvěma dětmi, skutečně nevím, kdo další s námi jede. Igelitové pytlíky jsou v pohotovosti. Modlím se, ať žádná z žen nezvrací.
Zavřením dveří teplota v autě stoupá minimálně na padesát stupňů. Na poslední chvíli dostávám pokyn, abych jel za dodávkou. Držím se ji s vypětím všech sil (provoz ve městě je šílený) až do cíle. Tím cílem je autobusové nádraží, kde dodávka zastavuje, a zároveň z ní vystupují všichni cestující. Co se děje? Dostává se mi suché odpovědi řidiče, že je pouze najatý jako TAXI pro odvoz svatebčanů.
Super!
Tak já na místo toho abych fotil nevěstu, stojím někde na autobusáku. Jako bonus navíc mám auto narvané k prasknutí polomrtvými Vietnamci všech věkových skupin.
Začíná bojovka
Nedá se nic dělat, musíme do cíle dojet svépomocí. Posádka ožívá a rozjíždí se kolotoč žhavení telefonů. Hledáme správnou cestu. Doprava, ne doleva, otoč to … Dobrou půlhodinu nás po telefonu nikdo z nevěstiných příbuzných není schopný správně navigovat. Poslední pomyslnou kapkou je bratr nevěsty, který mi deset minut naviguje. Rozhovor ukončuje slovy, že tam sice nikdy nebyl, ale myslel si, že zná cestu. Bože můj! Rezignuju. Jsem doslova uvařený, a mám toho akorát tak dost. Rázně ukončuji celou akci. Jedeme zpátky!
V autě mezitím panuje veselá nálada. Žertuje se na téma – jak moc jsme rychlý. Humor na tohle téma moc nechápu. Spíše si připadám jako blbec, protože nevezu slíbené fotky. Na druhou stranu všechno má i své kladné stránky. V tomto konkrétním případě alespoň nikdo nezvracel.
Je nazdobeno
Aby toho nebylo málo, tak další překvapení na nás čeká po příjezdu před dům. V prázdném svatebním stanu sedí otec s matkou nevěsty. Ptám se proč nejsou na oslavě u ženicha. Protože oni jeli za jedním z aut, které stihlo projet semafor na zelenou. Oni ne. A pěkně džentlmensky po vietnamsky na ně onen automobil za křižovatkou nepočkal. Takže skončili tam kde my.
Žádné truchlení se ale nekoná! Fakt že rodiče nebyli u toho, když dcera vcházela do domu své nové rodiny? No co. Přece se nic hrozného nestalo.
Těmito slovy ukončujeme konverzaci na téma dnešní svatba, a společně odcházíme do kuchyně, kde na stojáka dojídáme to, co jsme měli k rannímu obědu.
Ve dvě hodiny odpoledne je po všem. Stan je zbouraný, odpadky zametené, a my jsme zpátky doma. Konečně můžu ze sebe shodit ten tesilový skafandr, a odebrat se relaxovat do pergoly.
Autor článku: Zajíc Jiří
www.vietnamtravel.cz
