Je to možná pro někoho neuvěřitelné, ale pravda mívá několik tváří. Co člověk, to jiný příběh.
Ona:
Aby nebyla v manželství je nuda, navrhla jsem na sobotu výlet do Budapešti.
„Když už tam jedete, mohli byste tam vzít i ty moje kluky“, zahlaholila s lišáckým úsměvem má sestra.
Přerušila tím tok mých myšlenek, které mě právě provázely romantickými zákoutími Budapešti a zaplašila i myšlenku na romantickou večeři při svíčkách v nějaké místní restauraci. Chápu ale, že chce pro své děti to nejlepší a že náš výlet je k tomu dobrá příležitost.
„Dobrá, tak si tam zajdeme do termálních lázní, aby si to tam užili.“ Ten nápad mi nebyl vůbec proti srsti, protože mám vodu ráda a představa relaxace v teplé vodě mi polechtala celé tělo. Navíc jsou ty termální lázně i pěknou historickou památkou. Koukla na Petra, který se nadšeně usmíval, což jsem brala jako tichý souhlas.
V Budapešti bylo nádherně, svítilo slunce a výlet tím dostal úplně jiný rozměr. Zaparkovali jsme v jedné z bočních ulic a procházkou jsme mířili k termálním lázním. Široké ulice lemovaly historické budovy a já si představovala, kdo tam asi bydlí. Petr byl z počátku dost skeptický, jestli lázně najdeme, ale kouzelné slovíčko „Termal?“, kterým jsem občas oslovila kolemjdoucí nás neomylně zavedlo až na místo.
V lázních to bylo naprosto dokonalé a kluci si to skvěle užili. Nikomu z nás se z vody nechtělo, když nás k tomu vyzval pokročilý čas na hodinách. Museli jsme se ale vydat směrem k východu. Mokré ručníky jsme dali do igelitky a Petrova batohu. Aby se nepromočily doklady, přendala jsem vše, včetně klíčů od auta do mé plátěné tašky přes rameno.
Cesta zpět k autu byla stejně kouzelná jako ta ranní až do chvíle, kdy jsem se rozhodla dát chlapcům zbytek drobných, aby si v místní samoobsluze koupili nějaké mlsky. Co forinty u nás doma? Sedla jsem si na zídku před obchodem a snažila jsem se vstřebat atmosféru této ulice. Petr váhal. Měl bílé letní kalhoty a zídka ho trochu odrazovala. Nabídla jsem mu proto svou plátěnou tašku, aby si na ni sedl.
Jenže kluci se v obchodě trochu zapomněli. Petr nervózně pokyvoval hlavou, a já začala mít strach, že mají v obchodě nějaké potíže. Vydala jsem se je tedy hledat. Kluci tam bezradně stáli u regálu se sladkostmi a mezi neznámými obaly si neuměli vybrat. Rychle jsem popadala dva neznáme balíčky a vyšli jsme z obchodu, držíce každého z nich za jednu ruku, aby už nezdržovali.
Petr se s povzdechem zvedl taky a mlčky nás následoval. Ušli jsme asi 500 metrů, když jsem si uvědomila, že nemám tašku s doklady. Jakoby do mě udeřil hrom. Na rameni jsem měla jen igelitku.
„Máš tu mojí plátěnou tašku?!“
„Jakou tašku?“
„
No tu co jsem ti dala na sezení!“
„Proč bych se měl starat o nějakou tvojí tašku!?“
Vytřeštila jsem na něho oči. „Byly v ní doklady, všechny naše peníze i klíče od auta!!!!!“ Ten blb si na ní klidně sedí a pak jí tam nechá! No to snad není pravda!
Petr mi vrazil do ruky batoh a poklusem běžel směrem k místu, kde jsme seděli. Já ověšena dětmi a taškami jsem ho pomalu následovala. Přeběhl přes cestu, ale svítila červená a tak jsem z výchovných důvodů vzorně čekala na zelenou a pátravě si prohlížela lidi na ulici, jestli u někoho neuvidím mou tašku. Najednou mou pozornost upoutala žena, která rychle mizela v jedné z uliček. Nevím proč, ale hlavou mi probleskla myšlenka, že má mou tašku a rozběhla jsem se za ní. Děti plápolaly za mnou a protože mi evidentně nestačily, přimrazila jsem je na místě.
„Tady zůstaňte stát a opovažte se pohnout!“
Vběhla jsem do dvora, kde žena mezi tím zmizela a hulákala na ni, aby se zastavila, že má mou tašku. Pochopitelně mi vůbec nerozuměla a vyděšeně přede mnou utíkala. Trochu jsem znejistěla, že honím ženskou, která si nese domů jen nákup, ale drze jsem ji hmátla do hluboké velké kabely a našla tam mou tašku. Hleděla na mě jakoby jí tam ta taška skočila sama, ale já už zase běžela na místo, kde jsem nechala děti. Byly tam. Uf. Teprve nyní jsem si oddechla. Měla jsem radost, že to vše tak dobře dopadlo a šla jsem s úsměvem naproti Petrovi. Nakonec to by l docela fajn den.
On:
Hlavou mi letělo, že už toho mám v práci plné zuby a představoval sem si jak v sobotu vypadnu na přátelské utkání v basketbalu, po kterém si zajdeme na pár pěkně natočených piv. Jana ale prohlásila, že pojedeme do Budapešti! No ta se asi zbláznila! Na víkend hlásí deštivo a my se budeme brodit v kalužích po nějakém pitomém městě. No dobře, udělám tedy vzorného manžela! Doufám, že zajdeme alespoň na pivo.
„Když už tam jedete, mohli byste tam vzít i ty moje kluky“, houkla do naprostého ticha její sestra. Hned mi bylo jasné, že jich má plné zuby a chce si udělat volnou sobotu, aby mohla jít na někam drby, zatím co my se budeme starat o ty dva rozmazlené fracky a celou cestu budeme poslouchat, jak se na zadních sedadlech pošťuchují a hádají. Co jsem komu udělal! Celou sobotu budu koukat na tlusté staré báby, které už neudrží moč a já se v tom mám ještě koupat! Při té myšlence se mi odporem protáhly rty.
V sobotu ráno zadrnčel budík ještě dříve než obvykle a při představě, že se nevyspím ani o víkendu bych s ním nejraději střelil z okna. Nasoukal jsem se do kalhot a bez slova odporu jsem se ještě v polospánku vypotácel k autu. Kluky jsme vyzvedli ve stejném stavu a tak naštěstí celou cestu prospali a byl tedy klid.
V Budapešti bylo všude plno prachu a my se neznaje jediného maďarského slovíčka snažili nasměrovat do termálních lázní. Snažil jsem se alespoň trochu zapamatovat, kde vlastně parkujeme, abychom se ještě někdy shledali s našim autem.
Kolemjdoucí nás jednou poslali doprava, pak zase doleva a mě připadalo, že chodíme v kruhu. Cesta se podobala bojovkám z mých dětských táborů, které ale měly tu výhodu, že tam na každém rozcestí visel kousek krepového papíru, abychom se neztratili. Hlavou mi letěla pohádka O perníkové chaloupce, kde si děti značily cestu drobečky, aby trefily domů, ale protože zde bylo holubů jako naseto, bylo mi hned jasné, že by to byla marná snaha.
Pobyt v lázních byla jedna černá můra. Otlučené zdi starých zchátralých budov a chůze po vlhké podlaze bez gumové obuvi, kterou mi Jana zapomněla zabalit, … no hnus. Voda byla odporně kalná, proto jsem všechen čas trávil mezi bufetem a letitým lehátkem. Z letargie mě probral nějaký křik. Přiběhl jeden z kluků s tím, že toho druhého drží místní ochranka.
„Chtělo se mu na velkou a nemohl najít záchod, tak se vykadil tam k těm lehátkům a oni ho u toho chytili!“
Přešla mě chuť ho jít zachraňovat. Chtěl jsem ho zabít. Gesty ho přinutili, aby si to uklidil a za přihlížení ostatních ho přivedli ke mně. Něco na mě maďarsky hulákali a pak konečně odešli. Měl jsem toho dost! Když Jana prohlásila, že už musíme domů, ulevilo se mi. Ani jsem neodporoval, když mi do mého nového batohu nacpala nějakou páchnoucí hmotu, plnou plísně a bakterií.
Vyšli jsme ven a já se snažil upamatovat, kde máme auto. Chvíli jsme se s Janou dohadovali o správném směru, ale pak jsme se nakonec vydali směrem, který se mi zdál být nejpravděpodobnější. Zastavili jsme u nějakého obchodu, kam Jana kluky poslala pro nějaký nákup a nastalo nekonečné čekání. Nejdříve jsem si říkal, že je tam moc lidí, ale pak jsem ty smrady podezříval z toho, že někde čučí za rohem a sledují jak se tváříme. Naštěstí se Jana zvedla a vytáhla je z obchodu násilím a my mohli konečně myslet na odjezd domů. Ušli jsme řádný kus cesty, když na mě Jana zařvala:
„Máš tu mojí plátěnou tašku?!“
„Jakou tašku?“
„No tu co jsem ti dala na sezení!“
„Proč bych se měl starat o nějakou tvojí tašku!?“
Vytřeštila na mě oči. „Byly v ní doklady, všechny naše peníze i klíče od auta!!!!!“ No to snad není pravda! Tak ONA ztratila všechny naše doklady i klíče od auta a ještě tu po mně řve! Ježíš, … ta je ale blbá!
Vyrazil jsem směrem k místu, kde tu tašku nechala. Před obchodem nic! Řval jsem na kolemjdoucí, že hledám tašku, ale nikdo mi nerozuměl! Vběhl jsem do obchodu a řval i na prodavačku, jestli ji tam někdo nedal, ale jen na mě zírala a něco blekotala. Mezi námi stála jazyková bariéra, která mi připomněla stavbu Babylonské věže, kterou díky pomatení jazyků nikdy nikdo nedokončil.
V hlavě se mi začaly promítat různé katastrofické scénáře. Jak se dostaneme domů?! I kdybychom jeli načerno vlakem, tak nás přes hranice nepustí a ještě nás zavřou, že jsme někomu ukradli ty dva malé smrady. Obchod s lidmi! No to nám ještě chybělo! Já se z toho zblázním! Vyšel jsem před obchod a tloukl hlavou do zdi za současného vykřikování urážlivých hesel na účet všech lidi. Pak mě napadlo, že by mě mohli nechat odvézt do blázince a tak jsem se rychle vydal směrem, kde by mohla být Jana.
Když jsem jí potkal, usmívala se a už z dálky na mě mávala tou debilní taškou. Z očí mi šlehaly blesky. „Jestli to byl vtip, tak se ti tedy vůbec nepovedl!!!!“
Cestou domů bylo v autě absolutní ticho, dokonce i kluci na zadních sedadlech mlčeli. Nevím – asi zase spali, jedno vím ale naprosto jistě. Do Budapešti už nikdy nepojedu!
