Příběh ze života

Díky mediím se stále častěji dostávají na povrch těžké osudy některých lidí. Patří sem zde i týrané děti. Málokdo si dokáže představit, jak může špatné zacházení v dětství poznamenat člověka v celém jeho dalším životě.

Příběh ze života

„Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Pochopitelně že jsem to nejdříve nevěděla, ale když mi matka řekla, že mě chtěli ještě jako kojence dát k adopci, posteskla jsem si, proč to neudělali. Možná jsem mohla mít šťastnější život.

Dodnes nevím, proč mě chtěli k adopci dát. Ani nevím, proč to neudělali, ale mé dětství bylo jako zlý sen, ze kterého jsem dlouho vinila matku. Proč se ke mně tak chovala? Byla znásilněna? Byla jsem plodem nějakého mimomanželského vztahu?

Síla odpuštění

Syn mi říká, musíš ji to odpustit, aby ses s tím srovnala ty sama. Vím. Má pravdu. Často si myslím, že už jsem jí odpustila, že se ke mně chovala vždy nepřátelsky. Přesto dokážu o svém dětství mluvit jen útržkovitě, protože je to pro mě stále hodně bolestné období. Ano. Nevyrovnala jsem se s tím ani po šedesáti letech. Dlouho jsem měla pocit, že se mi matka mstí za to, že jsem se narodila. Kdykoli měla špatnou náladu, tak jsem se jí raději klidila z cesty.

Stále mě pronásledují vzpomínky, které jsem zatlačila do hodně vzdálených koutů mé duše, protože jsem na to chtěla zapomenout.
„Ohýbej ma mamko, dokud som já Janko, až já budu Jano, neohneš ma mamo.“ Matka mě tedy ohýbala tak dlouho, až mě úplně zlomila. Byla jsem bázlivé, zakřiknuté, zakomplexované dítě.

Chci být neviditelná

Snažila jsem se v dětství chovat podobně jako „můj“ otec. Když budu neviditelná, tak se nestanu hromosvodem nálad své matky. Dlouhé hodiny jsem trávila schovaná pod kuchyňským stolem, kam na mě nedosáhla. Tam jsem si hrála, četla, nebo jen tiše seděla. Neviditelná jsem zůstávala i ve chvílích, když měla matka dobrou náladu a realizovala své mateřské pudy jen směrem k mému bratrovi.
Celé mé dětství bylo prodchnuto strachem, neustálým křikem, scénami a bitím za každý prohřešek. Dostávala sem za to, co jsem udělala z jejího pohledu špatně i za to, co udělal můj starší bratr, protože : „Ty si holka, měla si mít rozum.“  A že se bratr opravdu snažil. O jeho snaze hovořily jeho časté poznámky ze školy a občasné návštěvy policie.

Bití neznamenalo pohlavek, ale důkladný výprask proutěným klepáčem na koberce. Matka mě bila vždy tak dlouho, dokud z ní nevyprchala zlost. Následky, které tento nástroj napáchal na dětském těle nebyly o moc lepší než psychický teror, který se prolínal mým dětstvím.

Názvy kterými mě matka častovala i na veřejnosti, byly hrozné a jako dítě jsem jim ani nerozuměla. Styděla sem se s ní kamkoli jít, řev který nás obvykle obklopoval vydávala jen spodina lidstva. Když už to muselo být, šla jsem krok za ní, mlčky, jen abych ji nějak nevyprovokovala.

Když mi bylo asi 11 vzala mě do obchodu s oděvy. Věci jsem nosila většinou jen darované a tak jsem zářila štěstím. Nedovedete si představit tu hrůzu, když na mě v kabině navlékla troje šaty a přes to i mé staré a poslala mě z obchodu ven. Ještě dnes se mi svírá žaludek.

Útěk z „domova“?

Ten by nic nevyřešil, neměla sem kam jít ani když jsem dospěla. Žádní příbuzní „neexistovali“. V tu dobu nebyla naděje na žádný podnájem, a vlastní byt byl nemyslitelný.

Jedinou šancí byly vdavky, které mi dají naději na jiné bydlení. Naivně jsem si tenkrát myslela, že když se vdám, konečně uniknu tomu stresu. Jak ale mohl vypadat můj život s tak pocuchanou psychikou?

Strach z matky vystřídal strach z mého muže. Evidentně jsem to s tou svatbou nevzala za ten správný konec. Predátor si vždy svou oběť najde. Vidí, že si může dovolit cokoli a ona ssi to nechá líbit.

Trvalo dalších 7 let, než jsem pochopila, že musím být silná, že se musím od té agrese úplně osvobodit. Nejdříve jsem se postavila svému muži. Když mě chtěl zase napadnout, postavila jsem se mu do cesty a On pochopil, že už neustoupím ani o píď. Jestli bude pokračovat, tak ho klidně zabiju. Viděl oheň v mých očích a couvnul. Pohár prostě přetekl.
Za dalších pět let jsem si to vyříkala i s matkou. Nikdy  nepřiznala, proč mi to udělala a co za tím vším bylo, ale teprve nyní jsem se ji přestala bát. Časem jsem se ji dokonce naučila omlouvat. Taky to neměla v dětství jednoduché. Byla adoptovaná a její macecha ji taky týrala. V 17  utekla z domu. Nebyla dost silná, aby se postavila svým děsům, a tak na mě uplatňovala vzor chování, který viděla ve své rodině.

A já jako matka?

Nevím, snažila jsem se vychovávat své děti bez násilí, ale asi jsem na ně taky přenesla některé své děsy i když jsem se pořád kontrolovala.

Žádné školy na mateřství neexistují, proto jsem se obklopila hromadami odborných knih a učila se být nejen lepším rodičem ale i sebevědomým člověkem. Nechtěla jsem tento rodičovský vzor opakovat u svých dětí. Jen ony mohou být mým soudcem. Určitě jsem i já udělala spoustu chyb, ale vím, že jsem jich spoustu neudělala.

Je to stále těžké, protože dávné děsy ve mně stále žijí. Dodnes mám tíseň, když slyším dětský pláč. Dodnes se mi zvedá adrenalin, když na mě někdo zvýší hlas a derou se mi do očí slzy.
Asi se nikdy nenaučím naplno projevovat city. Celý život se snažím být citově nezainteresovaná, abych nebyla zranitelná, ale stejně jsem.