Kam mizí naši doktoři?

V Česku je dlouhodobý problém s nedostatkem lékařů. Některé obory jsou na tom opravdu špatně a lékaři v nich stárnou nebo odcházejí.

A co je horší – spousta absolventů medicíny tu nakonec vůbec nezůstane pracovat.

Které lékaře nejvíc postrádáme

Už roky chybí hlavně tyto profese:

Praktičtí lékaři pro dospělé i děti – to jsou ti „obvodní“, ke kterým jdeme s běžnými potížemi. U dětských praktiků je situace úplně kritická – hodně jich je už v důchodovém věku a mladí je nemají chuť nahradit.

Internisté a lékaři na JIPkách – nemocnice marně shánějí doktory, kteří by se věnovali vážným případům, urgentní péči nebo těžkým stavům.

Onkologové, geriatrie, plicní lékaři, neurologové – hlavně v menších městech je jich jako šafránu.

 

Kolik studentů medicínu dokončí a kolik zůstane v Česku

Každý rok v Česku vystuduje zhruba 1 700 až 1 800 studentů medicíny. Jenže do praxe v českém zdravotnictví nastoupí asi o třetinu méně. Proč?

Asi 300 až 400 studentů jsou cizinci, kteří studují v angličtině a platí si školné (někdy i stovky tisíc ročně). Tito studenti se většinou po škole vracejí domů nebo jdou pracovat jinam, v Česku nezůstávají.

Další skupina – kolem 15 % českých absolventů – odchází za lepšími podmínkami do zahraničí (hlavně Německo, Rakousko, Švýcarsko, Norsko).

Když to sečteme, znamená to, že zhruba 40 % absolventů medicíny se do českých nemocnic a ordinací vůbec nedostane.

Proč odcházejí nebo nenastoupí vůbec

Cizinci studují za peníze, ale do českého systému nemají žádnou vazbu, takže tu nezůstávají.

Češi zase po škole často zjistí, že u nás mají nízký nástupní plat, hodně přesčasů, stres a málo podpory. V zahraničí jim nabídnou víc peněz, lepší pracovní podmínky, modernější vybavení i přístup.

Co s tím stát dělá

Ministerstvo zdravotnictví se snaží řešit kritickou situaci různými způsoby:

• Podpora rezidenčních míst – začínající lékaři mají možnost získat peníze a vedení od zkušených kolegů.
• Stipendia pro praktické lékaře a pediatry – stát je motivuje, aby šli tam, kde je jich největší nedostatek.
• Zjednodušení cesty ke specializaci – hlavně v oborech, které skoro nikdo nechce dělat.

Shrnutí

 

Proč s tím stát nic nedělá?

V Česku se často lidé ptají: „Proč lékaři, kteří studovali zadarmo, nezůstanou u nás, ale utečou do ciziny? Proč jim stát neřekne – vraťte peníze za studium?“

Vysokoškolské studium je v Česku bezplatné pro všechny občany EU

Studium na státní vysoké škole v češtině je bezplatné pro všechny občany EU, pokud dodrží základní podmínky (například nepřekročí věkový limit nebo délku studia).

Podle práv EU nesmí žádný stát omezovat právo občana EU pracovat v jiném členském státě. Pokud by tedy Česko zavázalo studenty medicíny, že „když vystudujete u nás, musíte 10 let pracovat v ČR“ nebo „jinak nám zaplatíte milion“, byla by to diskriminace a protiústavní krok.

Zavedení „smluvních stipendií“ je možné – ale dobrovolně.

Některé kraje, nemocnice nebo ministerstva nabízejí stipendia výměnou za závazek, že po škole lékař odpracuje určitý čas na konkrétním místě.

Například: Student podepíše smlouvu: „Dostanu měsíčně 10 000 Kč, ale po škole budu 5 let pracovat v nemocnici XY.“

To je ale pochybné, protože student stále nevrací náklady na  studium, ale jen stipendium.

Zahraniční studenti

Studenti anglických programů (zejména cizinci) si u nás medicínu platí. Cena bývá cca 300–400 tisíc Kč za rok. Za celé studium tak zaplatí třeba 1,5 až 2,5 milionu Kč. Ale ani to obvykle nestačí pokrýt plné reálné náklady, které stát s výukou každého lékaře má.
Tito lidé po škole obvykle odcházejí pryč – nemají důvod tu zůstávat.

 

Mohl by za vzdělání platit zaměstnavatel?

Co kdyby německá nemocnice, která zaměstná českého lékaře, zaplatila náklady na vzdělání české lékařské fakultě (nebo státu)? Tím by se státu vrátila investice do vzdělání, i když daný člověk nebude pracovat doma. Co by to mohlo přinést:

✅ Spravedlivější systém – stát investoval do vzdělání, ale místo nuly něco dostane zpět.
✅ Podpora kvality – školy by mohly být finančně motivované k výchově lépe připravených odborníků.

Indie a Filipíny měly mezinárodní dohody, kdy hostitelský stát hradil náklady na vzdělání.

Francie a Německo spolu někdy spolupracují na výměně studentů a sdílení nákladů v rámci specifických programů.

OECD v minulosti zkoumala možnost, aby existoval „mezinárodní vzdělávací fond“, do kterého by přispívaly státy, které získávají kvalifikované pracovníky z jiných zemí.

 

Co by šlo udělat?

Systém dobrovolných kompenzací – když stát A ví, že trvale bere lékaře státu B, mohl by přispět na rozvoj vzdělání v této zemi (něco jako „morální daň“).

Evropský vzdělávací fond – unijní peníze by částečně kompenzovaly zemím, které přicházejí o své vzdělané pracovníky.