Kyshtym 1957: utajovaná jaderná katastrofa

Když se řekne jaderná havárie, většina lidí si vybaví Černobyl nebo Fukušimu. Jen málokdo však slyšel o katastrofě, která se odehrála 29. září 1957 hluboko v jaderném komplexu Majak nedaleko města Ozerk v Čeljabinské oblasti na jižním Urale. Přitom šlo o jednu z nejvážnějších jaderných havárií 20. století.

Výbuch radioaktivního odpadu kontaminoval tisíce kilometrů čtverečních a donutil úřady vystěhovat desítky vesnic. Veřejnost se o celé události dozvěděla až po mnoha letech, protože šlo o přísně tajný vojenský závod, který vyráběl plutonium pro sovětský jaderný program.

Rychlost měla přednost před bezpečností. Výroba běžela nepřetržitě a vznikalo velké množství vysoce radioaktivního kapalného odpadu. Ten se ukládal do obrovských ocelových nádrží zakopaných pod zemí.

Podrobný popis havárie a její příčiny uvádí technická zpráva věnovaná události z roku 1957.

Co se pokazilo

Nešlo o havárii jaderného reaktoru, ale explodovala nádrž obsahující přibližně 70 až 80 tun vysoce radioaktivního kapalného odpadu. Tento odpad vznikal při chemickém zpracování vyhořelého jaderného paliva. Odpad vytvářel teplo i dlouho po svém uložení. Proto musely být nádrže nepřetržitě chlazené. Pokud by chlazení přestalo fungovat, teplota by postupně stoupala.

Vyšetřování ukázalo, že u jedné z nádrží přestal pracovat chladicí systém. Přesná doba poruchy není dodnes jistá a nevíme zda nebyla chlazená delší dobu. Šlo o podzemní zařízení, proto si nikdo rostoucí teploty dlouho nevšiml. Kapalný odpad se postupně odpařoval a v nádrži zůstával stále koncentrovanější roztok chemických látek. Když teplota překročila přibližně 350 °C, směs dusičnanů a octanů explodovala. 

Výbuch neměl jaderný charakter. Neproběhla žádná nekontrolovaná štěpná reakce. Šlo o chemickou explozi, která utrhla několik set tun vážící betonový poklop nádrže a do ovzduší se dostalo obrovské množství radioaktivních částic. Vítr je během několika hodin roznesl stovky kilometrů severovýchodním směrem.

Vznikl pás kontaminace dlouhý přibližně 300 kilometrů, který dnes odborníci označují jako Východouralskou radioaktivní stopu.

Proč lidé nic netušili

Obyvatelé okolních vesnic slyšeli silný výbuch, ale nikdo jim nevysvětlil, co se stalo. Mnozí pokračovali v běžném životě. Děti si hrály venku, lidé pracovali na polích a hospodářská zvířata se dál pásla na kontaminovaných loukách.

Úřady několik dní mlčely. Teprve později začaly některé obce postupně vystěhovávat. Ani tehdy většina obyvatel nedostala skutečný důvod. Často jim bylo řečeno pouze to, že se stěhují z hospodářských nebo vojenských důvodů.

Evakuace začala až po týdnu

Sovětské úřady schválily první mimořádná opatření 2. října 1957, tedy tři dny po výbuchu. Obyvatelé však nedostali úplné informace o nebezpečí ani důvodu připravovaných zásahů.

Z nejbližších tří vesnic odvezly úřady přibližně 1 100 lidí během sedmi až čtrnácti dnů. Jejich obyvatelé mezitím dál jedli místní potraviny, pili vodu a pracovali na kontaminované půdě.

Další stěhování probíhalo mnohem pomaleji. Celkem úřady odstranily 22 sídel a přestěhovaly přes 10 000 obyvatel. Celý proces trval téměř dva roky. Přesnější údaje o rozsahu evakuace a ochranných opatřeních ukazují, že zásah přišel pozdě a úřady jej neprovedly dostatečně důsledně.

Domy v některých nejvíce zasažených vesnicích později zbourali. Kontaminovanou úrodu, krmivo a hospodářská zvířata museli obyvatelé nebo vojáci zlikvidovat. Lidé často nevěděli, proč svůj majetek opouštějí.

Radioaktivní oblak postupoval přibližně deset hodin severovýchodním směrem. Zanechal úzký pás kontaminace dlouhý zhruba 300 až 350 kilometrů. Měřitelné znečištění zasáhlo přibližně 23 000 kilometrů čtverečních. Na tomto území leželo 217 sídel s asi 270 000 obyvateli. Část tohoto území úřady uzavřely a zakázaly zde bydlení, pastvu i zemědělství.

Zákaz však lidé často porušovali. Chyběly jim pastviny, seno i jiné zdroje obživy. Utajování havárie jim navíc bránilo pochopit skutečnou příčinu omezení.

Kolik radioaktivity uniklo

Výbuch uvolnil přibližně 740 petabecquerelů radioaktivních látek. Přibližně devadesát procent materiálu dopadlo v samotném areálu Majak a jeho těsném okolí. Mimo závod se dostalo asi 74 petabecquerelů, tedy přibližně desetina celkového úniku.

Radioaktivní stopu tvořilo více prvků. Pro dlouhodobé následky měl zvláštní význam stroncium-90. Tělo ho může zaměnit za vápník a ukládat do kostí.

Údaje o množství uniklých látek a následcích havárie pocházejí z pozdějšího odborného hodnocení. Starší texty někdy používají odlišné jednotky nebo zaokrouhlené hodnoty.

Oficiální zdravotní následky

U sledovaných obyvatel se nepotvrdil akutní radiační syndrom. Jde o soubor vážných potíží po přijetí vysoké dávky záření během krátké doby. Tento údaj však neznamená, že havárie neměla zdravotní následky. Mnoho lidí dostávalo nižší dávky dlouhodobě. Záření působilo z okolního prostředí i ze znečištěných potravin.

Pozdější výzkum zaznamenal mezi zasaženými obyvateli zvýšený výskyt leukémie a některých dalších nádorů. Rakovina vyvolaná zářením se navenek neliší od stejného nádoru vzniklého z jiné příčiny. Vědci proto pracují se statistickým rozdílem mezi zasaženými a srovnatelnými nezasaženými skupinami.

Některé zdroje uvádějí stovky úmrtí. Jiné odhadují přibližně 49 až 55 nadbytečných úmrtí na rakovinu ve sledovaných skupinách. Situaci komplikuje starší znečištění řeky Teča. Závod do ní vypouštěl radioaktivní odpad už před havárií. Někteří obyvatelé proto přijímali záření několik let před výbuchem i po něm.

Poctivě tedy nelze uvést jedno konečné číslo obětí. Jisté zůstává, že havárie zvýšila radiační zátěž obyvatel a u části z nich také riziko nádorového onemocnění.

Následky pro přírodu a zemědělství

Nejvyšší dávky poškodily také okolní přírodu. U borovic se objevilo žloutnutí jehličí, poruchy růstu a změny tkání. V nejvíce kontaminovaných místech část vegetace odumřela.

Viditelné poškození přetrvávalo několik let. Úřady zakázaly používání části zemědělské půdy a začaly kontrolovat obsah stroncia-90 v potravinách a krmivu. Po havárii vznikla uzavřená výzkumná oblast.

Proč Sovětský svaz katastrofu tajil

Majak vyráběl plutonium pro jaderné zbraně a patřil mezi nejpřísněji střežené závody v zemi. Město Ozersk tehdy neslo utajené označení Čeljabinsk-40 a na běžných mapách chybělo. Přiznání havárie by odhalilo umístění závodu, jeho účel i slabiny sovětského jaderného programu.

Úřady nevysvětlily situaci ani většině zasažených obyvatel. Zdravotnické záznamy používaly neurčité výrazy. Výzkumné práce podléhaly utajení a vědci nemohli otevřeně zveřejňovat výsledky.

Dalo se výbuchu zabránit?

Ano. Chladicí systém selhal a nikdo ho včas neopravoval. Nádrž zároveň neměla dostatečně spolehlivé sledování teploty ani účinné záložní chlazení. Závod upřednostňoval rychlou výrobu plutonia před bezpečným nakládáním s odpadem. Odpovědní lidé znali problém vznikajícího tepla, ale nezajistili spolehlivou kontrolu zařízení.

Výbuch tedy nepředstavoval nepředvídatelnou přírodní událost. Způsobila ho zanedbaná údržba, špatná kontrola a systém, který nedovoloval otevřeně upozorňovat na chyby.

Dostupné dokumenty neuvádějí zda proběhl nějaký veřejný soud ani odsouzení konkrétního vedoucího za způsobení katastrofy. Nelze proto vyloučit interní kázeňské tresty nebo odvolání. Stát nepřiznal havárii, a proto nemohl veřejně přiznat ani odpovědnost. Zasažení obyvatelé dlouho neměli možnost požadovat odškodnění ani zpochybňovat úřední rozhodnutí.

Sovětský svaz nezveřejnil ani úplný účet za likvidaci havárie. Náklady zahrnovaly evakuaci, výstavbu náhradního bydlení, likvidaci vesnic, zničení úrody a hospodářských zvířat. Přidala se dekontaminace závodu, dlouhodobé měření a ztráta zemědělské půdy.

Co se po havárii změnilo?

Majak upravil způsob chlazení a sledování nádrží s vysoce radioaktivním odpadem. Havárie také ukázala potřebu předem připravených evakuačních plánů a jasných hranic pro zásah.