Známé osoby

Proslavil se ikonickými filmovými i divadelními postavami, přičemž do paměti generací se nesmazatelně zapsal především jako vládce pekel v pohádce S čerty nejsou žerty. Vedle úspěšné herecké kariéry se stal prvním zakladatelem soukromého divadla 1990 a dlouholetým principálem Divadla Bez zábradlí, kde hrálo mnoho významných herců, jako např. Jiří Bartoška.

• Povolání: divadelní, filmový a televizní herec, divadelní režisér a principál
• Narozen: 17. října 1947, Praha (Žižkov)
• Zemřel: 24. srpna 2024, Višňová u Příbrami (sebevražda)
• Vzdělání: Janáčkova akademie múzických umění (JAMU) v Brně, absolvoval roku 1972
• Rodiče: otec Karel Heřmánek (strojvůdce), matka Růžena Heřmánková (modistka)
• Sourozenci: sestra Marie Mixová
• První manželka: Stanislava Heřmánková (dvě dcery: Kristýna a Karolína)
• Druhá manželka: Hana Heřmánková (roz. Vávrová), televizní moderátorka a hlasatelka; synové Karel ml., Josef a František
• Děti: 5 dětí (Kristýna, Karolína, Karel, Josef, František) – dvě dcery z prvního manželství a tři syny z manželství s Hanou Heřmánkovou

Začátky a cesta

Karel Heřmánek vyrůstal v pražské čtvrti Žižkov. Původně studoval stavební průmyslovku a uvažoval o architektuře či režii. Nakonec byl přijat na brněnskou JAMU, kde vystudoval herctví v silném ročníku společně s Jiřím Bartoškou, Pavlem Zedníčkem a Janou Švandovou.
Po absolutoriu v roce 1972 krátce působil v brněnském Divadle Na provázku a v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Zásadní etapou jeho divadelní kariéry se stalo angažmá v pražském Divadle Na zábradlí (1978–1990), kde pod vedením režiséra Evalda Schorma ztvárnil legendární postavu Dimitrije v dramatizaci Bratří Karamazových.

V roce 1990 založil jedno z prvních soukromých divadel u nás – Divadlo Bez zábradlí. To zpočátku působilo na několika pražských scénách, než zakotvilo v Paláci Adria, kde jako ředitel a režisér působil řadu let.

Přínos filmu, divadlu a ocenění

Filmovou a televizní tvorbu Karla Heřmánka tvoří desítky rozmanitých rolí. Mezi jeho nejznámější snímky patří pohádka S čerty nejsou žerty (1984), kde vytvořil nezapomenutelného Lucifera. Vynikl také ve filmové adaptaci Smrt krásných srnců (1986) v roli tatínka Lea Poppera, či v komediích Fešák Hubert (1984) a Kamarád do deště (1988).

V pozdějších letech se objevil v úpěšných filmech jako Kolja (1996), Příběhy obyčejného šílenství (2005) nebo v seriálech Garáž či Mozaika (2024). Aktivně se věnoval také dabingu a za svou celoživotní uměleckou dráhu získal v roce 2022 ocenění Zlatý střevíček na Zlín Film Festivalu.

Životní zkoušky, vážná nemoc a tragický odchod

Ačkoliv Karel Heřmánek působil na veřejnosti a na jevišti vždy jako energický a charismatický muž, v soukromí čelil řadě náročných výzev a v závěru života především nesmírně krutým zdravotním komplikacím.

Boj o soukromé divadlo a finanční tlaky

Založení a provozování prvního soukromého divadla v Česku — Divadla Bez zábradlí — přineslo v 90. letech a po roce 2000 nemalé starosti. Přežití soukromého divadla je spojeno s neustálou péči, shánění sponzorů a vyžaduje finanční stabilitu. Heřmánek jako principál nesl na svých ramenou velkou zodpovědnost za celý soubor i zaměstnance.

V roce 2020 předal vedení divadla svým synům Karlovi a Josefovi.

Nesmírné bolesti: Neuralgia trojklaného nervu

V posledním období života ho zasáhla  vážná a devastační diagnóza — chronická neuralgia trojklaného nervu. Toto onemocnění bývá v lékařských kruzích označováno za jednu z nejintenzivnějších a nejhorších bolestí, jaké může člověk vůbec zažít. Bolest může přicházet v krátkých, velmi intenzivních záchvatech.

Záchvaty vystřelující kruté bolesti v obličeji přicházely náhle a bez varování — stačil pouhý dotek, závan chladného vzduchu nebo i obyčejné žvýkání či mluvení. Nemoc u něj navíc vedla k částečnému ochrnutí obličeje, což pro celoživotního herce představovalo obrovskou osobní i profesní ránu. I přes veškerou odbornou lékařskou péči a užívání silných léků se nedařilo nesnesitelné bolesti účinně utlumit.

Tragická smrt na střelnici

Dlouhodobé fyzické utrpení, beznaděj z nevyléčitelného stavu a vyčerpání z neustálých bolestí nakonec vyústily v tragický čin. Dne 24. srpna 2024 zemřel ve věku 76 let na střelnici Placy u Višňové na Příbramsku. Podle policie si způsobil střelné zranění, kterému podlehl.

Jeho nečekaný a tragický odchod hluboce zasáhl nejen jeho rodinu a manželku Hanu, ale i celou českou kulturní veřejnost a divadelní obec, pro které zůstává nezapomenutelnou legendou.

Citát:

„Divadlo je živý organismus. Je to dobrodružství, které vzniká každý večer znovu před očima diváků.“

The post Karel Heřmánek († 76)– Nezapomenutelný Lucifer, charismatický herci a principál appeared first on Damy.cz.

Rodné jméno: Vangelija Pandeva Surčeva (provdaná Gušterova)
Povolání: mystička, duchovní rádkyně a lidová léčitelka
Narozena: 3. října 1911, Strumica (tehdejší Osmanská říše, dnešní Severní Makedonie)
Zemřela: 11. srpna 1996 v Sofii ve věku 84 let
Vzdělání: v letech 1925–1928 ústav pro nevidomé v Zemunu u Bělehradu (osvojila si Braillovo písmo, hru na klavír a domácí práce)
Rodiče: otec Pando Surčev, matka Paraskeva Surčeva (zemřela, když byly Vangeliji přibližně tři roky)
Sourozenci: vyrůstala s mladšími nevlastními sourozenci po otcově druhém sňatku

Manželství a rodinný život:

• Dimitar Gušterov (manžel v letech 1942–1962; bulharský voják, s nímž prožila dvacet let společného života až do jeho skonu po vleklé nemoci v roce 1962)

Děti: vlastní potomky neměla; s manželem s láskou přijali a vychovali adoptivní dceru Venetu, která na ni vzpomínala jako na mimořádně pečující, spravedlivou a starostlivou matku

Ztráta fyzického zraku a otevření vnitřního vidění

Dětství prožila ve velmi skromných poměrech. Zlom v jejím životě nastal ve dvanácti letech, kdy ji v polích zastihla prudká větrná smršť. Silný vír ji odnesl daleko do polí a do očí jí zanesl písek a prach. Vážná infekce v kombinaci s nedostatkem peněz na specializovanou léčbu vedla k postupné a trvalé ztrátě zraku.

Po studiu ve škole pro nevidomé se vrátila do rodného domu, kde pomáhala se sourozenci. Právě po ztrátě zraku se u ní podle pamětníků začala projevovat mimořádná citlivost na okolní svět, nezvykle přesná intuice a schopnost vnímat lidské osudy i skryté souvislosti, které zůstávají běžnému zraku neviditelné.

Naděje v časech války a rituál s cukrem

Její věhlas se začal rychle šířit na jaře 1941, kdy do oblasti vtrhla válka. Vanga pomáhala zoufalým rodinám nacházet zprávy o nezvěstných vojácích na frontě, přičemž mnoho lidí potvrzovalo, že se její slova do puntíku naplnila. Po sňatku s Dimitarem Gušterovem se usadila v městečku Petrič, kde denně přijímala lidi hledající uzdravení i životní nasměrování.

Častým prvkem jejích konzultací byla kostka cukru, kterou návštěvník přinášel a kterou předtím držel nebo měl v noci u sebe. Podle lidové tradice i Vangina přesvědčení dokázala krystalická struktura cukru nést stopu člověka. Vanga kostku při rozhovoru držela a na jejím základě hovořila o povaze potíží, doporučovala bylinky i návštěvu konkrétních lékařů.

Zájem vědců a posvátná energie v Rupite

Zájem o Vangu byl tak silný, že v 60. letech začaly její návštěvy organizovat úřady, aby zajistily pořádek a zázemí pro tisíce čekajících poutníků. Neobyčejným jevem se zabýval také bulharský vědec dr. Georgi Lozanov, který zkoumal lidskou sugesci a shromažďoval svědectví návštěvníků. Dochované záznamy i pozdější akademické práce potvrzují, že její vliv na společnost byl zcela mimořádný.

Mnoho času trávila v oblasti Rupite u vyhaslé sopky Kožuch. Místo s horkými minerálními prameny vnímala jako prostor s výjimečnou zemskou energií, která jí dodávala sílu. V 90. letech zde nechala vystavět pravoslavný kostel svaté Petky Bulharské, který se stal poutním místem pro věřící i hledající.

Proroctví a otázka dochovaných záznamů

Kolem jejího jména se v průběhu desetiletí vytvořila celá řada legend. Často jsou jí připisována proroctví o zásadních světových událostech, jako bylo potopení ponorky Kursk, útoky z 11. září, klimatické změny či velké globální zvraty. Zde je však důležité upozornit na podstatnou okolnost: Baba Vanga své myšlenky sama nezapisovala a naprostá většina jejích sezení nebyla oficiálně nahrávána.

Její poselství a předpovědi se předávaly převážně ústně prostřednictvím rodiny, přátel a návštěvníků. Zda se jednotlivá proroctví skutečně zakládají na jejích slovech, nebo zda k nim v průběhu let přispělo ústní vyprávění a lidová tvořivost, nelze ve většině případů písemně doložit. To však nijak nesnižuje hluboký respekt, který k ní miliony lidí po celém světě dodnes chovají.

Baba Vanga zemřela 11. srpna 1996 a byla pochována v milovaném Rupite. Její odkaz zůstává živou připomínkou toho, že mezi nebem a zemí existují věci a hloubky lidské duše, které věda nemusí vždy plně obsáhnout.

„Neztrácejte naději a neubližujte si. Dobro v člověku má obrovskou sílu a světlo si vždy najde cestu i skrz tu nejtemnější noc.“ — Baba Vanga

The post Baba Vanga (†84): Tajemství balkánské věštkyně a její proroctví appeared first on Damy.cz.

Největší popularitu jí přinesla Škopková z trilogie Slunce, seno. Tato role však zastínila její mnohem pestřejší práci. Růžičková dokázala zahrát křiklavou vesničanku, maloměšťáckou paničku, vražedkyni, čarodějnici i ženu poznamenanou válkou.

Nevystudovala herectví. Přesto se vyrovnala školeným kolegům a v některých rolích je dokázala zastínit.Povolání: herečka, komička, tanečnice a spisovatelka
Rodné jméno: Helena Málková
Narodila se: 13. června 1936 v Praze
Zemřela: 4. ledna 2004 v Plzni
Vzdělání: zdravotnická škola, obor zubní laborantka
Otec: Alois Málek, bývalý příslušník cizinecké legie, úředník a tlumočník
Matka: Draga Málková, rozená v Sarajevu
Manžel: Jiří Růžička starší (23. února 1932 – 6. září 2003)
Syn: Jiří Růžička mladší (8. ledna 1956 – 20. února 1999)
Vnučky: Lucie a Kamila Růžičkovy
Krátký mimomanželský vztah: Josef Hlinomaz

Baletka a dětská herečka

Helena vyrůstala poblíž Karlova náměstí. Její matka ji už jako malou přihlásila do baletní školy Heleny Štěpánkové. Ve čtyřech letech se dostala do baletní přípravky Národního divadla. Tančila v dětských rolích a poznávala divadelní prostředí.

Ve stejném věku se objevila ve filmu Babička režiséra Františka Čápa. Zahrála jedno z Kudrnových dětí.

Na své baletní začátky později vzpomínala s ironií: „Když jsem byla malá a štíhlá, tak jsem byla ve velkým divadle.“

Zubní laborantka, kterou DAMU dvakrát odmítla

V patnácti letech nastoupila na zdravotnickou školu. Vystudovala obor zubní laborantka a nějaký čas se tímto povoláním živila.

Po škole se dvakrát hlásila na DAMU. Přijímací komise ji ani jednou nepřijala. Při přijímacích zkouškách však poznala studenta herectví Jiřího Růžičku. V roce 1955 se vzali.

Dne 8. ledna 1956 se jim narodil syn Jiří. Také on se později stal hercem.

Jiří Růžička starší získal angažmá v Mladé Boleslavi. Helena tam pomáhala s choreografií a pracovala jako zubní laborantka.

Roku 1959 manželé odešli do Příbrami. Helena pracovala jako jevištní technička, osvětlovačka, tanečnice a příležitostná choreografka.

Hejtmanka v Revizorovi odhalila velký talent

V roce 1967 si ji režisér Jan Kačer vybral do Gogolova Revizora. Její výkon spojoval hrubost, ženskou ješitnost, eleganci i směšnost. Kritici tehdy začali Růžičkovou považovat za skutečnou herečku.

V letech 1971 až 1973 působila v Divadle Na zábradlí. Během krátkého angažmá nastudovala pět inscenací.

Dne 28. září 1973 hrála v inscenaci Dáma s kaméliemi. Představení však divadlo nedokončilo. Růžičková vystoupila opilá a chovala se na jevišti nepřístojně. Vedení divadla ji následující měsíc propustilo.

Po skandálu se psychicky zhroutila a léčila se na psychiatrii. Do stálého divadelního angažmá se už nevrátila. Pracovala především na volné noze. Hrála ve filmech, televizních inscenacích a jezdila s estrádními programy.

Heduš Homolková

Růžičková dlouho dostávala jen malé role venkovanek, hospodyní, uklízeček nebo prodavaček. Přesto dokázala zaujmout i během několika minut.

Zásadní změnu přinesl rok 1969. Jaroslav Papoušek ji obsadil jako Heduš ve filmu Ecce homo Homolka.

Heduš nebyla pouze uřvaná manželka. Růžičková v ní ukázala malost, bezmoc, touhu po uznání i lidskou směšnost. První film o Homolkových získal Zlatou mušli na festivalu v San Sebastiánu.

Následovaly filmy Hogo fogo Homolka a Homolka a tobolka. Jejich kvalita postupně klesala, ale popularita rostla. Růžičková se brzy stala vyhledávanou komediální herečkou. Režiséři využívali její tělo, temperament i přesné načasování dialogů.

V komedii Pane, vy jste vdova! hrála vražedkyni Fanny Stubovou. Ve filmu dokázala být směšná i nebezpečná.

V pohádce Tři oříšky pro Popelku ztvárnila princeznu Droběnu. Malá role se stala jednou z nejznámějších scén filmu. V pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci vytvořila jednu z dvojice čarodějnic.

Celkem hrála nejméně ve 150 filmech, seriálech a televizních inscenacích.

Škopková přinesla slávu i hereckou past

V roce 1983 ji Zdeněk Troška obsadil do komedie Slunce, seno, jahody. Růžičková vytvořila ráznou Marii Škopkovou. Postava spojovala křik, lidový humor, prudká gesta a slovní útoky. Film měl obrovský divácký úspěch.

Následovaly snímky Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika. Druhý a třetí film už těžily hlavně ze známých postav. Škopková se postupně měnila v přehnanou karikaturu.

Růžičková odvedla profesionální výkon. Škopková se stala nesmrtelnou postavou. Současně vytvořila škatulku, ze které už Růžičková téměř neunikla.

Vlak dětství a naděje

Nejlepší dramatickou roli dostala v seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje.

Ztvárnila kuchařku Annu Urbanovou, která chránila rodinu během nacistické okupace. Postavu hrála bez obvyklého pitvoření a křiku. Seriál vznikl v roce 1985. Televize jej však kvůli cenzuře uvedla až roku 1989.

Dokázala spojit humor, strach, statečnost i mateřskou něhu. Za svůj výkon získala Cenu Českého literárního fondu.

Z této role pochází věta: „Ježišmarjá, na tragickej život já jsem pes!“ Později se spojila také s jejím vlastním osudem.

Manželství, nevěra a rodinné soužití

Helena a Jiří Růžičkovi uzavřeli manželství v roce 1955. Zůstali spolu až do Jiřího smrti v roce 2003.

Dne 8. ledna 1956 se manželům Růžičkovým narodil jediný syn Jiří. Také on se později stal hercem.
Jiří Růžička starší pracoval jako herec, asistent režie a pomocný režisér na Barrandově. Často se objevoval také v menších filmových rolích.

Manželství nebylo bez problémů. Růžičková se netajila tím, že měla během života také mimomanželské vztahy. Krátký poměr prožila s Josefem Hlinomazem. Sblížili se během natáčení povídkového filmu Psi a lidé.

Růžičková se vždy vracela k manželovi a společné domácnosti.

Václav Glazar patřil mezi její nejbližší přátele. Nebyl však jejím milencem ani skutečným snoubencem. Známá svatební fotografie Růžičkové a Glazara vznikla jako žert. Potvrdila to její spoluautorka a přítelkyně Marie Formáčková.

Syn Jiří a jeho předčasná smrt

Syn Jiří začal hrát už jako dítě. Později se objevil ve filmech Tři oříšky pro Popelku, kde hrála hlavní roli Libuše Šafránková nebo S čerty nejsou žerty.

S matkou hrál také ve všech třech filmech Slunce, seno. Diváci ho znali jako dobromyslného Josefa. Společně jezdili s estrádním programem Duo Kix. Helena měla k jedinému synovi mimořádně silný vztah.

Jiří celý život bojoval s extrémní obezitou a vážnými zdravotními problémy. Zemřel 20. února 1999 ve věku 43 let.

Jeho smrt matku hluboce zasáhla. Přežila ho téměř o pět let. Jiří byl třikrát ženatý. Z posledního manželství měl dcery Lucii a Kamilu.

Po rozvodu syna se Růžičková s vnučkami přestala stýkat. Rodinné vztahy poznamenal dlouhodobý spor se snachou. Tvrzení, že zničila všechna synova manželství, pochází hlavně od příbuzných.

Anticharta a kandidatura za KSČM

Růžičková neměla jednoduchý vztah ke komunistickému režimu. V roce 1977 se její jméno objevilo mezi signatáři Anticharty. Kampaň odsuzovala Chartu 77 a podporovala komunistický režim.

Ještě větší překvapení přišlo roku 1996. Růžičková přijala kandidaturu do Senátu jako bezpartijní kandidátka za KSČM.

Kandidovala v lounském obvodu. Řella, že chce prosazovat sociální politiku a pomáhat opuštěným dětem. Skončila třetí a do druhého kola nepostoupila.

Pomoc dětem

Růžičková se dlouhodobě věnovala dětem z dětských domovů, starým lidem a lidem v obtížné situaci. V roce 1991 pomohla založit Nadaci Slon. Podporovala děti a bývalé obyvatele dětského domova na východním Slovensku.

Pomáhala také dětskému domovu v Plané. Využívala svou popularitu při shánění peněz, vybavení a veřejné podpory.

Knihy, věštění a sporná proroctví

Po roce 1989 začala vydávat vzpomínkové knihy, kuchařky, snáře a texty o věštění.

Mezi nejznámější patří A tak jsem šla životem, Kuchařkou proti své vůli a Obrana XXL.

Zajímala se o karty, numerologii a esoteriku. Některým kolegům skutečně vykládala budoucnost. Později se jí připisovaly předpovědi teroristických útoků nebo povodní.

Neexistují spolehlivé doklady, že předem přesně popsala konkrétní budoucí událost. Věštění patřilo k jejím zájmům.

Rozsáhlé nádorové onemocnění

V srpnu 2002 jí lékaři zjistili rozsáhlé nádorové onemocnění břišní dutiny. Vyhlídky od začátku nebyly příznivé.

Pozdější články označovaly nemoc jako gynekologickou rakovinu, rakovinu plic nebo nádor břišní dutiny. Přesný původ veřejné zdroje nepotvrzují jednotně.

Růžičková podstoupila léčbu a o nemoci otevřeně mluvila. S Marií Formáčkovou vydala třídílný Deník mezi životem a smrtí.

První díl nesl podtitul Můj boj s rakovinou. Následovaly knihy Pokus o návrat a Žiju!

Navzdory nemoci dál pracovala. Její poslední filmovou rolí se stala zelinářka v komedii Kameňák 2.

Během pěti let ztratila syna, manžela i život

Nejprve v únoru 1999 zemřel její jediný syn. O čtyři roky později přišla o manžela.

Jiří Růžička starší zemřel 6. září 2003 na jejich chalupě ve Slatině. S Helenou prožil osmačtyřicet let.

Herečka zůstala vážně nemocná a bez dvou nejbližších lidí. Její zdravotní stav se během dalších měsíců zhoršoval. Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004 ve Fakultní nemocnici Plzeň. Bylo jí 67 let.

Dobové zprávy spojovaly její smrt s rakovinou. Zdeněk Troška později uvedl jako bezprostřední příčinu selhání ledvin.

Její odkaz

Nejlepší výkony podala pod vedením silných režisérů. Jaroslav Papoušek, Jan Kačer a Karel Kachyňa její talent skutečně využili.

Slabší režiséři z ní dělali pouze hlučnou tlustou ženu. Takové role vydělávaly, ale její herectví zbytečně zplošťovaly.

V červnu 2026 připomněla její nedožité devadesátiny vyprodaná akce 90 růží pro Helenu. Organizátoři kvůli zájmu přidali druhý termín.

Helena Růžičková nebyla bezchybná lidová hrdinka. Propadla alkoholu a podepsala Antichartu,  ale měla mimořádný talent, pomáhala cizím dětem a dokázala mluvit otevřeně o své smrtelné nemoci.

Citát

„Ježišmarjá, na tragickej život já jsem pes!“ – Anna Urbanová, Vlak dětství a naděj

The post † Helena Růžičková – herečka appeared first on Damy.cz.

Povolání: rockový zpěvák, hudební skladatel a kytarista
Narozen: 6. března 1951, Bousov u Čáslavi (dětství a mládí prožil v pražských Nuslích)
Zemřel: 13. dubna 1981, Bratislava (ve věku 30 let při tragickém skoku do Dunaje)
Vzdělání: nastoupil do učebního oboru instalatér na středním odborném učilišti, ve druhém ročníku však školu opustil a věnoval se výhradně hudbě
Rodiče: otec Josef Schelinger (uznávaný koncertní kytarista a hudební pedagog, k jehož žákům patřili Jiří Korn i Radek Tomášek), matka Miloslava Schelingerová (květinářka s velkým pěveckým talentem, která synům doma zpívala operní árie)
Sourozenec: mladší bratr Milan Schelinger (1952–2023; rockový kytarista, zpěvák, výtvarník a neúnavný strážce bratrova odkazu)

Manželství a rodinný život:

• Alena Schelingerová (první manželka; seznámili se v Liberci, byla o sedm let starší a do manželství přivedla dvě děti z předchozího vztahu; manželství později skončilo rozvodem)
• Jitka Poledňáková-Schelingerová (druhá manželka; vystudovala produkci na FAMU, působila ve filmovém průmyslu a vychovávala dceru Denisu; jejich intenzivní vztah trval až do jeho tragické smrti)

Děti: dcera Andrea Schelingerová (* 1. května 1971, z prvního manželství s Alenou Schelingerovou), dvě nevlastní děti z Alenina prvního svazku a nevlastní dcera Denisa z manželství s Jitkou

Mládí v Nuslích, rebelie a osudový Holubí dům

Vyrůstal v rodině prodchnuté muzikou v pražských Nuslích. Otec dbal na hudební průpravu obou synů – Jiří se od útlého věku učil na klavír a posléze na kytaru. Dospívání však provázela divoká rebelie. V srpnu 1968 byl po invazi vojsk Varšavské smlouvy zadržen při vylepování plakátů a drobných deliktech. Během pobytu ve vazbě se pokusil o demonstrativní sebevraždu, což mu sice vyneslo propuštění a takzvanou „modrou knížku“ osvobozující od vojny, ale zároveň cejch nespolehlivého mladíka.

Prošel několika amatérskými kapelami, než ho v roce 1972 oslovil kapelník Karel Šíp a přijal ho do skupiny Faraon. Právě zde vznikl okamžik, který Schelingera navždy zapsal do dějin české populární hudby: nahrávka křehké balady Holubí dům z dílny Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (tvořícího pod pseudonymem Emil Synek). Jeho procítěný, chraplavý přednes dojal celou zemi a píseň se stala národním klenotem.

Hrrr na ně: Zlatá éra s Františkem Ringo Čechem

V roce 1973 přetáhl nadějného zpěváka do svého souboru bubeník a textař František Ringo Čech. Začala éra obrovské popularity. Schelinger sice musel na přání Pragokoncertu natáčet i odlehčené popové písničky jako René, já a Rudolf nebo Švihák lázeňský, ale jeho srdce bilo pro poctivý britský hard rock ve stylu Black Sabbath a Deep Purple.

Tento sen si splnil v roce 1977 na průlomovém albu Hrrr na ně. Byla to první ryze hardrocková dlouhohrající deska v celém tehdejším východním bloku. Skladby jako Kartágo, Siréna či Lucrezia Borgia dokázaly, že byl nejen fenomenálním vokalistou, ale i vynikajícím autorem. V anketě Zlatý slavík se stabilně umisťoval na předních příčkách.

Dvě svatby, rodinné zázemí a milovaná dcera

Se svou první ženou Alenou žil v době začátků v Liberci a v květnu 1971 přivítali na svět dceru Andreu. Přestože se manželství po čase rozpadlo, s dcerou si udržel krásný a hluboký vztah. Andrea na něj po letech vzpomínala nikoliv jako na rockovou modlu z plakátů, ale jako na nesmírně laskavého, spravedlivého a citlivého tátu, který ji bral na výlety do přírody a chránil ji před odvrácenou tváří své slávy.

Druhé manželství uzavřel s filmovou producentkou Jitkou Poledňákovou. Společný život byl sice plný lásky, ale zároveň poznamenaný hektickým tempem nočních koncertních šňůr, večírků a Jiřího narůstající únavy ze showbyznysu. V posledních letech života začal hledat vnitřní klid v náboženství, východních učeních a vegetariánství. Začal chystat velkolepé, temně laděné koncepční album Zemětřesení, které však už nestihl dokončit.

Osudná noc v Bratislavě a skok z mostu

V dubnu 1981 odjel Jiří Schelinger do Bratislavy na natáčení televizního pořadu k filmu Což takhle dát si špenát. Večer 12. dubna trávil v místní vinárně, kde se dostal do společnosti slovenské fanynky a party mladíků. Během noční procházky po nábřeží došlo k vyprovokované sázce a hecování o odvaze skočit do rozbouřené řeky.

Na tehdejším Starém mostě přes Dunaj se jeden z mladíků svlékl a skočil; proud ho vynesl a zachránil se u říční bóje. Jiří Schelinger se v náhlém popudu vrhl do vln za ním ve svrchním oblečení. Z temné a ledové vody se už nevynořil. Jeho tělo bylo nalezeno až po třech týdnech, 7. května 1981, u osady Bodíky nedaleko Žitného ostrova.

Mýty kolem smrti a trvalý odkaz

Protože rodina nebyla přizvána k bezprostřední osobní identifikaci těla v pokročilém stádiu rozkladu, vyrojila se řada konspiračních teorií – od fingované smrti a emigrace až po zásah komunistické Státní bezpečnosti. Teprve v roce 2016, po prostudování odtajněných archivních pitevních zpráv a policejních výslechů, bratr Milan potvrdil, že šlo skutečně o tragickou a nešťastnou souhru okolností vyprovokovaného skoku.

Jiří Schelinger byl v roce 2004 posmrtně uveden do Beatové síně slávy a v jeho rodných Nuslích mu byla odhalena pamětní deska. Jeho hlas dodnes zní z rádií se stejnou naléhavostí a čistotou, jakou v sobě nosil po celý svůj krátký život.

„Táta byl člověk nesmírně laskavý, hodný a spravedlivý. Možná byl na tenhle svět až moc dobrý a křehký.“ — Andrea Schelingerová, dcera

The post Jiří Schelinger (†30): Nesmrtelný Holubí dům a osudný skok do temného Dunaje appeared first on Damy.cz.

Povolání: divadelní, filmový, televizní a rozhlasový herec, moderátor, fejetonista a pedagog
Narozen: 22. srpna 1922, Praha
Zemřel: 16. února 1996, Praha (ve věku 73 let v Psychiatrické léčebně v Bohnicích)
Vzdělání: vyučil se kožešníkem v otcově rodinné dílně, studoval reálné gymnázium a soukromě kompozici a klavír; formální herecké vzdělání neměl, k divadlu se vypracoval jako ryzí samouk přímo z praxe
Pedagogická činnost: v letech 1970–1985 vyučoval herectví na Pražské konzervatoři
Rodiče: otec Vladimír Kopecký (majitel zavedeného kožešnického salonu v Praze), matka Marta Kopecká, rozená Grimmová (bývalá modelka a modistka židovského původu)
Sourozenci: vyrůstal jako jedináček

Čtyři manželství a osudové ženy:

• Stella Zázvorková (první manželka, oddáni v letech 1945–1946; bouřlivé manželství dvou silných osobností vydrželo jen něco málo přes rok, zůstali však celoživotními přáteli)
• Kateřina Soukupová (druhá manželka, po rozpadu svazku emigrovala)
• Jana Lichtenbergová (třetí manželka, tanečnice, sňatek v roce 1963; manželství trvalo jen několik měsíců)
• Jana Křečková (čtvrtá manželka od roku 1966 až do jeho smrti v roce 1996; tanečnice, která mu byla třicet let pevnou oporou a trpělivě s ním snášela všechny ataky těžké nemoci)
• Významné lásky a partnerky: filmová režisérka Věra Chytilová, herečka Milena Le Breux, modelka Marta Pospíchalová-Kaňovská a televizní hlasatelka Anna Wetlinská

Děti: dcera Jana Kateřina Kopecká (* 5. září 1946 – † 6. ledna 1965, z manželství se Stellou Zázvorkovou; v pouhých osmnácti letech tragicky zemřela na otravu plynem), dcera Barbora Kopecká, provdaná Vencourová (* 5. července 1968, z manželství s Janou Křečkovou)

Smrt matky v Osvětimi a tábor v Bystřici

Dětství prožil v Praze v ulici Ve Smečkách, kde měl jeho otec vyhlášený kožešnický salon. Nacistická okupace však rodinu uvrhla do noční můry. Maminka Marta byla židovského původu. Aby otec zachránil kožešnickou živnost před arizací, rozhodl se s matkou rozvést. Tím ji však zbavil ochrany smíšeného manželství – v prosinci 1942 byla deportována do Terezína a vzápětí do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře. Miloš Kopecký otci toto rozhodnutí nikdy neodpustil a výčitky svědomí ho pronásledovaly až do konce dnů.

Sám byl pro svůj poloviční židovský původ v srpnu 1944 zatčen a odvlečen do zvláštního pracovního tábora v Bystřici u Benešova. Zde v nelidských podmínkách kopal zákopy a štěrkoval cesty až do osvobození v květnu 1945.

Od Větrníku přes Wericha k legendě Vinohradského divadla

Bezprostředně po válce nastoupil do experimentálního divadla Větrník, kde potkal Stellu Zázvorkovou i Vlastimila Brodského. Prošel řadou pražských scén, hrál v Divadle satiry a v Divadle ABC stanul po boku svého velkého vzoru Jana Wericha a Miroslava Horníčka.

Jeho vrcholným profesním domovem se stalo Divadlo na Vinohradech, kde působil od roku 1965. Zde vytvořil své nejslavnější jevištní postavy: krále Richarda III., Molièrova Lakomce, Higginse v My Fair Lady či Edmonda Rostanda v Cyranovi z Bergeracu. Jeho schopnost proniknout do temných i komických zákoutí lidské duše byla nepřekonatelná.

Nesmrtelné filmové a televizní role

Před filmovou kamerou exceloval po celá desetiletí. Zapsal se do paměti jako proradný pistolník Horác Badman alias Hogofogo v westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera, ztvárnil feldkuráta Ottu Katze v Osudech dobrého vojáka Švejka, krále v pohádce Byl jednou jeden král či šíleného padoucha von Krafa v komedii Tajemství hradu v Karpatech.

Absolutní diváckou nesmrtelnost mu přinesl televizní seriál Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města. Jeho ironický, životem unavený, ale hluboce lidský primář Josef Štrosmajer s legendární replikou „Kdyby hloupost nadnášela, vy se tady budete vznášet jako holubička“ se stal národním hrdinou.

Bipolární porucha: Život mezi erupcí mánie a bezednou temnotou

Zatímco diváky bavil jiskřivým intelektem, v soukromí prožíval peklo. Trpěl těžkou formou maniodepresivní psychózy (dnes označované jako bipolární afektivní porucha). V manických fázích pracoval dny i noci, byl okouzlující a psal eseje. V depresivních propadech nedokázal vstát z postele, zavíral se před světem v temném pokoji a nemohl ani promluvit. Přesto často s vypětím všech sil odehrál představení a vzápětí se zhroutil v šatně.

Byl jedním z prvních českých umělců, který o svém psychickém onemocnění otevřeně a beze studu veřejně promluvil, čímž pomohl bořit tabu kolem duševních chorob.

Od Anticharty k historickému projevu roku 1987

Jeho život provázely i dobové kompromisy s totalitní mocí. V roce 1977 podepsal Antichartu a v roce 1984 moderoval propagandistický pořad Krok do neznáma, který očerňoval československé emigranty. Kopecký se za tento krok později veřejně a kajícně omluvil slovy: „Selhal jsem z obavy o svou existenci.“

Vše však odčinil 5. května 1987 na sjezdu Svazu československých dramatických umělců. Jako národní umělec přednesl legendární projev, v němž bez servítků a s obrovskou odvahou vyzval přestárlé komunistické vedení k okamžitému odchodu: „Každý čas má své lidi, ale vy jste svůj čas už dávno promarnili. Odejte včas, dokud můžete odejít s trochou cti!“ Projev se okamžitě šířil po celé zemi a stal se předzvěstí pádu režimu.

Statečný závěr a věčný odkaz

V říjnu 1989 prodělal radikální onkologickou operaci žaludku. V závěru života se stáhl na svou milovanou chalupu v jihočeských Křemžích, kde psal paměti, které později vyšly v knize Já. Poslední týdny strávil v péči lékařů v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde 16. února 1996 vydechl naposledy ve věku 73 let.

Miloš Kopecký zůstává nepřekonatelným velikánem českého divadla – mužem, který dokázal lidskou slabost povýšit na umění a smíchem léčit vlastní i cizí smutek.

„Humor je nejdůstojnější projev smutku. A smích je to nejkrásnější, co nám v tomhle slzavém údolí ještě zbývá.“ — Miloš Kopecký

The post Miloš Kopecký (†73): Tragédie matky v Osvětimi i temná maniodeprese appeared first on Damy.cz.

Povolání: divadelní, filmový a rozhlasový herec, rozhlasový vypravěč, spisovatel a publicista
Narozen: 15. prosince 1920, Hrušov (dnešní městská část Ostravy)
Zemřel: 20. dubna 2002, Slunečná u České Lípy (ve věku 81 let, dobrovolný odchod ze života)
Vzdělání: Státní reformní reálné gymnázium v Praze (maturita 1939), herecká škola E. F. Buriana; v roce 1947 studoval hudební historii a teorii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
Rodiče: otec pracoval jako pojišťovací úředník a ochotnický herec, matka pečovala o domácnost a rovněž hrála v ochotnickém spolku
Sourozenci: vyrůstal jako jedináček
Příbuzenstvo: sestřenice Petra Černocká (populární zpěvačka a herečka)

Lásky, manželství a životní partnerky:

• Významné vztahy před prvním sňatkem: herečka Jaroslava Adamová a herečka Jiřina Jirásková (s níž plánoval svatbu, kterou těsně před obřadem zrušil)
• Božena „Bíba“ Křepelková (první manželka; tanečnice, pedagožka, uznávaná profesorka dějin baletu na AMU)
• Jana Brejchová (druhá manželka v letech 1964–1980; jedna z největších hvězd českého filmu, tvořili legendární herecký pár)
• Táňa Kühnelová (poslední dlouholetá životní partnerka, překladatelka a tlumočnice, kterou s láskou nazýval svým strážným andělem)

Děti: syn Marek Brodský (* 19. května 1959, hudebník kapely Nahoru po schodišti dolů band, výtvarník a publicista, z manželství s Bíbou Křepelkovou), dcera Tereza Brodská (* 7. května 1968, úspěšná česká herečka a dvojnásobná držitelka Českého lva, z manželství s Janou Brejchovou)

Od amerického stepu k Vinohradskému divadlu

Dětství prožil v Hrušově u Ostravy, odkud se ve čtrnácti letech s rodiči přestěhoval do Prahy. Původně netoužil po činohře – jeho idolem byl Fred Astaire a chtěl se stát profesionálním tanečníkem. Vynikal ve stepu, vystupoval v pražských kavárnách a dokonce vedl taneční kurzy. Právě touha zdokonalit pohybovou kulturu ho přivedla do hereckého studia avantgardního divadelníka E. F. Buriana, kde také vznikla jeho celoživotní přezdívka Bróďa.

Během války hrál Vlastimil Brodský v pololegálním divadélku Větrník po boku Stelly Zázvorkové či Zdeňka Řehoře. V roce 1948 zakotvil v Divadle na Vinohradech, kterému zůstal věrný celé čtyři dekády. Vytvořil zde celkem 94 nezapomenutelných postav – od moudrého Sókrata přes Švejka až po slavnou dvojroli v Feydeauově frašce Brouk v hlavě. Ačkoliv byl opakovaně zván do Národního divadla, svou milovanou vinohradskou šatnu nikdy neopustil.

Světáci, filmový trezor a mezinárodní triumf

Před kamerou stál poprvé už v roce 1937 ve filmu Voskovce a Wericha Svět patří nám. Skutečný filmový vrchol však prožil v 60. a 70. letech v éře Československé nové vlny. Stal se kmenovým hercem režisérů Jiřího Menzela, Vojtěcha Jasného či Zdeňka Podskalského. Zazářil ve snímcích Světáci, Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Všichni dobří rodáci nebo v trezorových Skřiváncích na niti.

Světového uznání dosáhl v roce 1974 v německém dramatu Jakub lhář (Jakob der Lügner). Za roli židovského vězně Jakuba Heyma, který si vymýšlí fiktivní rádiové zprávy, aby dal spoluvězňům naději na přežití, obdržel prestižního Stříbrného medvěda na festivalu Berlinale. Snímek byl posléze nominován i na amerického Oscara.

Hlas rozhlasového Hajaji i král Hyacint v Arabele

Pro nejmenší diváky se stal laskavým králem z pohádkové říše v seriálu Arabela, hlas propůjčil animovanému Šmoulovi i Makové panence. Zcela výjimečnou stopu však zanechal v rozhlase. Dne 2. ledna 1961 poprvé usedl k mikrofonu jako rozhlasový skřítek Hajaja. Jeho klidný, měkký a konejšivý hlas provázel před spaním do říše snů několik generací českých dětí.

Vnitřní běsi, milovaná chalupa a triumfální Babí léto

Zatímco na plátně bavil publikum, v soukromí sváděl celoživotní boj s těžkými úzkostmi, melancholií a depresemi. Vlastní strachy a fobie s oblibou překrýval břitkým černým humorem – s morbidní nadsázkou mluvil o vlastním pohřbu, nemocech a stárnutí. Útočištěm před světem se mu stala starobylá roubenka ve Slunečné na Českolipsku, kde pracoval se dřevem, pečoval o zahradu a své jezevčíky.

Svou labutí píseň předvedl v roce 2001 ve filmu Vladimíra Michálka Babí léto. Postava nezdolného snílka Františka Hány, který odmítá rezignovat na radost ze života a energii stáří, mu po boku Stelly Zázvorkové vynesla vytouženého Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon. Tuto cenu převzal jen několik týdnů před svým odchodem.

Dne 20. dubna 2002 se Vlastimil Brodský na své chalupě ve Slunečné dobrovolně rozhodl ukončit svůj život. Odmítl bezmoc a ztrátu důstojnosti, kterých se celý život tolik obával. Zůstává v paměti národa jako velký mistr slova, lidskosti a neokázalého herectví.

„Každej člověk si z věcí, na který je krátkej, má dělat srandu. Protože smích je jediná obrana, kterou nám pánbůh nadělil proti vlastní bezmoci.“ — Vlastimil Brodský

The post Vlastimil Brodský (†81): Láska k Brejchové a hořký konec života appeared first on Damy.cz.

Povolání: spisovatel, programátor a informatik, redaktor publikací pro nevidomé
Narozen: 8. března 1978, Boskovice (v některých oficiálních zdrojích a katalozích bývá uváděno blízké Blansko)
Stav: žijící autor, dlouhodobě působí a tvoří v Brně
Vzdělání: Fakulta informatiky Masarykovy univerzity v Brně (získané technické a analytické myšlení promítá do deduktivních zápletek svých knih)
Rodiče a původ: podrobnosti o rodinném zázemí a rodičích si autor střeží a veřejně je neuvádí

Osobní život a rodina:

• Manželka: žije v dlouholetém spokojeném manželství (jméno choti autor z respektu k soukromí nezveřejňuje)
• Děti: otec tří dětí

Podle vlastních slov je pro něj největší každodenní výzvou skloubit rodinný život, civilní zaměstnání a noční psaní knih.

Logika, počítače a pomoc nevidomým

Dětství a mládí prožil v jihomoravském regionu Blanska a Boskovic. Jeho cesta k literatuře vedla přes lásku k matematice, šachům a počítačům. Po úspěšném absolvování Fakulty informatiky na Masarykově univerzitě v Brně se však nerozhodl pro kariéru v komerčních softwarových korporacích, ale spojil své znalosti se společensky prospěšnou činností.

Dlouhodobě působí ve Středisku pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás při Masarykově univerzitě. Pracuje na přípravě a vydávání vysokoškolských učebnic a beletrie v Braillově písmu a podílí se na vývoji pomůcek usnadňujících zrakově postiženým lidem studium i orientaci v digitálním světě. V minulosti se věnoval také výuce formální logiky.

Od povídek v Pevnosti k rytíři Mrázovi ze Žezlic

Svou literární dráhu zahájil v komunitě české fantastiky. Jeho rané práce vycházely v kultovních žánrových časopisech Ikarie, XB-1 a především Pevnost, kde si získal renomé jako autor svižných a vtipných textů. Autorsky přispěl také do populární knižní série Kladivo na čaroděje.

Čtenářský průlom mu však přinesly historické detektivní romány, které vydává v renomovaném nakladatelství MOBA. Čtenáře si získala zejména oblíbená série s rytířem Mojmírem Mrázem ze Žezlic – bystrým a spravedlivým vyšetřovatelem na dvoře moravského markraběte Jošta v bouřlivém 14. století. Mezi jeho nejznámější historické a dobrodružné knihy patří:

• Zkažené sémě a Případy hejtmana Ambrože
• Zlaté zrcadlo a Kruté stroje
• Síť přízraků, Noční motýl a Stříbrný měsíc
• Čarodějův odkaz a pohádkový Poklad gnómů

Pohádky pro vlastní děti i obliba u čtenářů

Když se stal otcem, začal přirozeně psát také pro děti. V jeho dětských knihách se dobrodružství snoubí s laskavým humorem a ponaučením o přátelství a odvaze. Nečasovy knihy jsou oblíbené právě proto, že nekloužou po povrchu – ať už píše pohádku, nebo středověkou kriminálku, historické reálie má do detailu prostudované a atmosféru středověkého Brna a Moravy dokáže vykreslit tak plasticky, jako by tam čtenář sám stál.

Kompletní přehled jeho vydaných titulů a hodnocení čtenářů najdete na portálu Databáze knih. Ondřej S. Nečas zůstává skromným tvůrcem, pro kterého je největší odměnou spokojený čtenář ponořený do napínavého děje.

„Dobrá detektivka i dobrý počítačový program stojí na stejném základu: na neúprosné logice. Když do sebe všechna kolečka soukolí přesně zapadnou, vznikne čistá radost z poznání.“ — Ondřej S. Nečas

The post Ondřej S. Nečas (*1978): Spisovatel historických detektivek i pomocník nevidomým appeared first on Damy.cz.

Rodné jméno: Michael Søren Madsen
Povolání: filmový a televizní herec, básník, spisovatel a fotograf
Narozen: 25. září 1957, Chicago, Illinois, USA
Zemřel: 3. července 2025, Malibu, Kalifornie, USA (ve věku 67 let)
Příčina úmrtí: zástava srdce (srdeční selhání způsobené kardiomyopatií a ischemickou chorobou srdeční za přispění dlouholetých problémů s alkoholem)
Vzdělání: herecká průprava v legendárním divadelním souboru Steppenwolf Theatre Company v Chicagu
Rodiče: matka Elaine Madsen (filmařka, novinářka a autorka), otec Calvin Christian Madsen (hasič)
Sourozenci: sestra Virginia Madsen (známá oscarová herečka), sestra Cheryl Madsen (podnikatelka)

Manželství a životní partnerky:

• Georganne LaPiere (herečka a nevlastní sestra zpěvačky Cher, manželství 1984–1988, rozvod)
• Jeannine Bisignano (herečka, manželství 1991–1995, rozvod)
• DeAnna Morgan Madsen (herečka, manželství od roku 1996 až do jeho skonu v roce 2025)

Děti: dcera Jessica (* 1979, s Danou Mechling), synové Christian (* 1990) a Max (* 1994, z manželství s Jeannine Bisignano), synové Hudson (1995–2022), Calvin (* 1997) a Luke (* 2005, z manželství s DeAnnou Morgan)

Začátky a cesta: Od chicagského divadla ke kultovním Gaunerům

Narodil se v Chicagu a umělecké vlohy zdědil po matce Elaine. Ačkoliv v mládí pracoval jako automechanik, lakýrník či zřízenec v nemocnici, jeho kroky nakonec zamířily do prestižního chicagského divadla Steppenwolf, kde stál na jevišti po boku Johna Malkoviche. Tato divadelní škola dala jeho budoucímu filmovému projevu hloubku a poctivost.

Od 80. let se objevoval ve vedlejších filmových rolích jako Válečné hry, Přirozený talent po boku Roberta Redforda (viz náš článek o životní dráze Roberta Redforda), The Doors či Thelma a Louise, kde si zahrál chápavého přítele Jimmyho po boku Susan Sarandon. Zásadním milníkem, který změnil celou jeho kariéru, se však stal rok 1992 a nezávislý debut tehdy neznámého Quentina Tarantina Gauneři (Reservoir Dogs). Jeho ztvárnění psychopatického maniaka Mr. Blondea, tančícího s břitvou v ruce na retro hit Stuck in the Middle with You, vešlo do zlatého fondu světové kinematografie.

S Tarantinem spojil své jméno i v dalších trhácích – v obou dílech Kill Bill hrál bratra hlavního padoucha Budda a v mrazivém westernu Osm hrozných (The Hateful Eight) se představil jako záhadný kočí Joe Gage. Zahrál si také v bondovce Dnes neumírej, mafiánském dramatu Donnie Brasco s Al Pacinem, komiksovém Sin City i rodinné sérii Zachraňte Willyho!, kde ukázal svou něžnější a vřelou tvář. Britský deník The Guardian o něm psal jako o jednom z posledních skutečných představitelů klasických noirových drsňáků.

Básník s duší rváče a zdrcující rodinná zkouška

Za image filmového drsňáka v kožené bundě se skrýval přemýšlivý a citlivý muž. Michael Madsen byl talentovaným a oceňovaným básníkem. Za svůj život vydal několik sbírek poezie (např. Burning in Paradise či The Complete Poetic Works), ve kterých se syrovou upřímností reflektoval pomíjivost hollywoodské slávy, samotu i vztah ke svým dětem.

Jeho soukromý život byl bouřlivý a komplikovaný. Byl otcem šesti dětí ze tří různých vztahů. Největší životní rána, ze které se už nikdy nedokázal vzpamatovat, přišla v lednu 2022. Jeho šestadvacetiletý syn Hudson Madsen spáchal na ostrově Oahu na Havaji sebevraždu zastřelením. Hudson byl seržantem americké armády a prošel náročným bojovým nasazením v Afghánistánu, odkud si odnesl posttraumatický syndrom (PTSD). Michael Madsen v otevřené zpovědi pro deník Los Angeles Times později s bolestí popsal, že se syn snažil v armádě vyhledat psychoterapii, ale velení a někteří kolegové ho za potřebu pomoci shazovali a ponižovali jako „slabocha“, kvůli čemuž léčení přerušil. Zdrcující ztráta syna vedla k rozpadu hercova dlouholetého manželství s DeAnnou i k jeho fatálnímu fyzickému vyčerpání.

Boj s démony a náhlý odchod v Malibu

Madsen po léta otevřeně bojoval se závislostí na alkoholu, která se podepsala na jeho zdraví i osobních vztazích. Po smrti syna se jeho vnitřní bolest ještě prohloubila. Přesto až do posledních měsíců tvořil, točil nezávislé filmy a pracoval na nové knize básní Tears For My Father věnované památce svého otce.

Michael Madsen zemřel nečekaně 3. července 2025 ve svém domě v Malibu v Kalifornii ve věku 67 let na zástavu srdce. Odešel v něm jeden z posledních autentických rebelů stříbrného plátna, jehož bohatou filmografii mapuje filmová databáze IMDb a který nikdy nehrál podle hollywoodských pravidel, ale vždy podle vlastního srdce.

„Někteří lidé se snaží hrát drsňáky. Já se o to nepokouším – jen na plátně hraju lidi, které jsem v životě opravdu potkal.“ — Michael Madsen

The post Michael Madsen (†67): herec s duší drsňáka a zlomené srdce otce appeared first on Damy.cz.

Rodné jméno: Val Edward Kilmer
Povolání: filmový, televizní a divadelní herec, výtvarník, autor memoárů
Narozen: 31. prosince 1959, Los Angeles, Kalifornie, USA
Zemřel: 1. dubna 2025, Los Angeles, Kalifornie, USA (ve věku 65 let)
Příčina úmrtí: těžký zápal plic a respirační selhání způsobené dlouhodobým vyčerpáním organismu po léčbě rakoviny hrdla a tracheotomii
Vzdělání: prestižní divadelní konzervatoř Juilliard School v New Yorku (ve své době patřil k vůbec nejmladším studentům přijatým do hereckého ročníku)
Rodiče: otec Eugene Dorris Kilmer (distributor průmyslového vybavení a realitní developer), matka Gladys Swanette Ekstadt Kilmer (žena v domácnosti)
Sourozenci: starší bratr Mark Kilmer, mladší bratr Wesley Kilmer (který v roce 1977 v pouhých šestnácti letech tragicky utonul v rodinné vířivce po náhlém epileptickém záchvatu)

Lásky a manželství:

• Cher (slavná americká zpěvačka; jejich intenzivní vztah probíhal v letech 1982–1984 a Cher na něj po celý život vzpomínala jako na jednoho z nejvíce fascinujících mužů svého života)
• Ellen Barkin (herečka; tvořili pár v letech 1984–1985)
• Joanne Whalley (britská herečka, manželka v letech 1988–1996; seznámili se při natáčení fantasy filmu Willow, po osmi letech se rozvedli)

Děti: dcera Mercedes Kilmer (* 1991, herečka), syn Jack Kilmer (* 1995, herec) – obě děti z manželství s Joanne Whalley

Tragická smrt bratra a studia na Juilliardu

Val Kilmer vyrůstal v Chatsworthu na předměstí Los Angeles. Rodinné zázemí bylo hluboce věřící v duchu hnutí Křesťanská věda (Christian Science). Když mu bylo devět let, rodiče se rozvedli, ale skutečnou životní ránu mu osud uštědřil v roce 1977. Jeho mladší bratr Wesley, mimořádně nadaný mladý filmař, dostal při koupání v bazénu epileptický záchvat a utonul. Kilmer se s touto bolestnou ztrátou nikdy zcela nevyrovnal a vzpomínku na bratra nosil v srdci celý život.

Útěchu našel v dramatickém umění. V pouhých sedmnácti letech byl přijat na slavnou newyorskou školu Juilliard, kde piloval hlasovou techniku i Shakespeara. Svůj filmový debut si odbyl v bláznivé parodii Přísně tajné! (1984), kde sám nazpíval všechny písně rokenrolového zpěváka Nicka Riverse.

Zrození fenoménu: Od Icemana přes Morrisona k Batmanovi

Zlomovým bodem jeho kariéry se stal rok 1986 a role poručíka Toma „Icemana“ Kazanského v leteckém hitu režiséra Tonyho Scotta Top Gun. Jeho rivalita s Maverickem v podání Toma Cruise byla elektrizující a z Vala Kilmera udělala mezinárodní idol.

V roce 1991 šokoval celý svět svým absolutním převtělením do básníka a zpěváka skupiny The Doors Jima Morrisona ve stejnojmenném životopisném snímku Olivera Stonea. Kilmer strávil měsíce studiem Morrisonových gest a všechny písně ve filmu nazpíval s takovou dokonalostí, že ani původní členové kapely nepoznali rozdíl. Následoval bravurní výkon v roli tuberkulózního pistolníka Doca Hollidaye ve westernu Tombstone a v roce 1995 převzal po Michaelu Keatonovi ikonickou masku v komiksovém blockbusteru Batman navždy (Batman Forever).

Boj s rakovinou a dojemný triumf v Mavericku

V roce 2014 přišel krutý ortel lékařů: pokročilá rakovina hrtanu. Kilmer podstoupil náročné chemoterapie, ozařování a tracheotomii, která mu trvale poškodila hlasivky. Aby mohl vůbec mluvit, musel si prstem zakrývat tracheostomickou kanylu na krku. Přestože byl jeho hlas redukován na chraplavý šepot, nikdy nepropadl sebelítosti. Začal malovat, psal poezii a v roce 2021 uvedl intimní autobiografický dokument Val, který sklidil ovace na festivalu v Cannes.

Nejemotivnější okamžik kariéry přišel v roce 2022 v megahitu Top Gun: Maverick. Tom Cruise trval na tom, že film nevznikne, pokud v něm Kilmer nebude hrát. Scéna, v níž se těžce nemocný admirál Iceman setkává se svým starým přítelem Maverickem a předává mu poslední radu, se stala jedním z nejsilnějších momentů moderní kinematografie.

Klidný odchod filmového solitéra

Val Kilmer zemřel 1. dubna 2025 v Los Angeles obklopen svými dětmi Mercedes a Jackem ve věku 65 let. Bezprostřední příčinou byl zápal plic a akutní selhání dýchání, způsobené chronickým oslabením po onkologické léčbě.

Jeho bohatou filmografii mapuje databáze IMDb. Val Kilmer odešel jako nezkrotný umělec, který si šel vždy vlastní cestou a nikdy neztratil odvahu ani lidskou hrdost.

„Nemůžete strávit celý život tím, že budete pouhým obrazem očekávání druhých lidí. Jednou musíte zůstat sami se sebou a najít v sobě klid.“ — Val Kilmer

The post Val Kilmer (†65): Nezapomenutelný Iceman a románek s Cher appeared first on Damy.cz.

Rodné jméno: Udo Kierspe
Povolání: filmový, televizní a divadelní herec
Narozen: 14. října 1944, Kolín nad Rýnem, Německo
Zemřel: 23. listopadu 2025, Rancho Mirage, Kalifornie, USA (ve věku 81 let)
Příčina úmrtí: v oficiálních zdrojích a oznámení partnera nebyla konkrétní diagnóza specifikována (zemřel pokojně v nemocnici)
Vzdělání: v devatenácti letech odešel do Velké Británie, kde v Londýně soukromě studoval herectví a anglický jazyk
Rodiče: matka Thekla Kierspe; otec rodinu opustil ještě před jeho narozením a Udo vyrůstal výhradně v péči matky
Sourozenci: vyrůstal jako jedináček

Osobní život a dlouholetý partner:

• Delbert McBride (výtvarník a designér; jeho dlouholetý životní partner, se kterým sdílel domov v Kalifornii a který po jeho skonu potvrdil zprávu o úmrtí)

Děti: bezdětný

Udo Kier je narodil v troskách bombardovaného Kolína

Jeho příchod na svět byl dramatický jako filmová scéna. Narodil se v říjnu 1944 během těžkého spojeneckého náletu na Kolín nad Rýnem. Porodnice byla zasažena bombami a zřítila se; novorozeného Uda i jeho matku Theklu vyprostili záchranáři z trosek jako zázrakem živé. Vyrůstal v chudých poměrech poválečného Německa bez otce, byl ministrantem a zpíval v kostelním sboru.

V dospívání pracoval jako model a mechanik, ale táhlo ho to do světa. V devatenácti letech se vydal do Londýna. Přes den si vydělával jako číšník v restauracích a po večerech studoval jazyky a dramatické umění.

Múza Andyho Warhola, kultovní Drákula i Frankenstein

Kariéru mu odstartovalo náhodné setkání v letadle s režisérem Paulem Morrisseyem, který patřil k nejbližším spolupracovníkům Andyho Warhola. Morrissey byl Kierovým zjevem natolik fascinován, že ho obsadil do hlavních rolí dnes již kultovních avantgardních hororů Flesh for Frankenstein (1973) a Blood for Dracula (1974). Jeho ztvárnění nemocného hraběte Drákuly, který zoufale hledá „pannenskou krev“, z něj přes noc udělalo ikonu evropského undergroundu.

Následovala dlouholetá spolupráce s německým géniem Rainerem Wernerem Fassbinderem (např. Lili Marleen, Třetí generace). Stal se také dvorním hercem a blízkým přítelem dánského provokatéra Larse von Triera, který ho obsadil téměř do všech svých zásadních děl – od seriálu Království přes Prolomit vlny až po Melancholii a Nymfomanku.

Hollywoodské blockbustery i dojemná Labutí píseň

V 90. letech se natrvalo usadil ve Spojených státech a stal se vyhledávanou tváří i velkých hollywoodských produkcí. Zahrál si po boku Jima Carreyho v bláznivé komedii Ace Ventura: Zvířecí detektiv, v kultovním dramatu Guse Van Santa Mé soukromé Idaho, upírském akčňáku Blade i velkofilmu Armageddon.

Vrchol jeho pozdní kariéry přišel v roce 2021 v nezávislém snímku Labutí píseň (Swan Song). Zde ztvárnil stárnoucího, kdysi slavného kadeřníka Pat Pitsenbargera, který opouští domov důchodců, aby naposledy učesal svou zesnulou prominentní zákaznici. Role plná hluboké lidskosti, melancholie a křehkosti ukázala jeho obrovský dramatický rozsah a vynesla mu nadšené recenze světové kritiky.

Klidný život v poušti a tichý odchod

Přestože se pohyboval v nejvyšších patrech světového filmu a v roce 2020 byl přijat za člena prestižní americké filmové Akademie (AMPAS), žil stranou hollywoodského ruchu. Svůj domov našel v klidném pouštním městě Palm Springs v Kalifornii, kde s partnerem Delbertem McBridem sbíral moderní umění, pečoval o palmovou zahradu a žil obklopen knihami.

Udo Kier odešel 23. listopadu 2025 v nemocnici Eisenhower Health v kalifornském Rancho Mirage ve věku 81 let. Jeho impozantní filmografii mapuje databáze IMDb. Zanechal po sobě stopu neopakovatelného solitéra, který dokázal z vlastní jinakosti vytvořit čisté filmové umění.

„Nikdy jsem si neplánoval, že budu hercem. Prostě se to stalo. A celý život jsem se snažil jen o jedno: nebýt nikdy nudný.“ — Udo Kier

The post Udo Kier (†81): Uhrančivý král kultovních hororů appeared first on Damy.cz.

Rodné jméno: Vladislav Müller
Povolání: divadelní, filmový, rozhlasový a televizní herec, dabér
Narozen: 19. března 1936, Bratislava, Československo
Zemřel: 20. června 1996, Bratislava, Slovensko (ve věku 60 let)
Příčina úmrtí: rakovina tlustého střeva s metastázami (lékařskou pomoc vyhledal v pokročilém stádiu)
Vzdělání: Státní konzervatoř v Bratislavě (dvouletý odborný divadelní kurz, absolvoval v roce 1954)
Rodinné zázemí: matka zemřela tragicky při jeho porodu, do čtyř let ho vychovávala babička v Ústí nad Labem, poté vyrůstal v Bratislavě s otcem a jeho druhou ženou; nevlastní sestra Dana Sladká-Müllerová

Manželky a partnerky:

• Eliška Müllerová, rozená Kováčiková (1930–2014, herečka Krajského divadla v Nitře, manželství skončilo po letech odcizení rozvodem)
• Beatrix Müllerová (tajemnice činohry Nové scény, jeho dlouholetá životní partnerka a druhá manželka, která o něj obětavě pečovala po těžkém úrazu i během zákeřné nemoci)

Dítě: syn Richard Müller (* 6. září 1961, z prvního manželství s Eliškou, legendární zpěvák, textař a skladatel)

Z Nitry na prkna bratislavské Nové scény

Dětství Vlada Müllera bylo poznamenáno předčasnou ztrátou maminky. Pevnou půdu pod nohama a celoživotní vášeň našel v herectví. Po absolvování konzervatoře v roce 1954 zamířil do Krajského divadla v Nitře, kde potkal svou první ženu Elišku. Vojnu strávil v Armádním divadle v Martině a v roce 1966 přijal angažmá v činohře Nové scény v Bratislavě. Zde prožil vrcholnou divadelní éru trvající téměř čtvrt století a vytvořil desítky nezapomenutelných dramatických postav.

Před filmovou kamerou debutoval v 50. letech, skutečnou slávu mu však přinesla léta šedesátá a sedmdesátá, kdy po boku gigantů jako Vladimír Menšík patřil k nejvyhledávanějším tvářím. Zazářil v soudním dramatu Obžalovaný režisérů Kadára a Klose (cena Trilobit 1964), v historickém filmu Majster kat, kultovních tatranských baladách Medená veža a Orlie pierko i kriminálním příběhu Smrť šitá na mieru. Celkem vytvořil přes 150 filmových a televizních rolí.

V roce 1979 přijal roli lesníka Horyny v dvanáctidílném seriálu ostravského studia Přátelé Zeleného údolí. Jeho laskavé, a přitom rázné pouto s malým Pavlem (Martin Šotola) dojímá diváky dodnes. V témže roce podal životní herecký výkon ve filmu Signum laudis režiséra Martina Hollého ml., kde ztvárnil ctižádostivého rakousko-uherského kaprála Adalberta Hoferika.

Tragický úraz na jevišti a dobrovolné ústraní na Záhoří

Osudový zlom nastal na podzim roku 1990. Během slavnostní děkovačky po divadelním představení na prknech Nové scény se pod Vladem Müllerem nešťastnou náhodou propadlo divadelní propadliště. Herec spadl do hloubky a utrpěl těžkou komplikovanou zlomeninu kyčelního kloubu.

Po náročné operaci a zdlouhavé rekonvalescenci se musel vyrovnat s krutou realitou – jeho tělo už nezvládalo vysoké jevištní nároky. Na divadelní prkna už se nikdy nevrátil. Zklamaný a zatrpklý opustil rušnou Bratislavu a stáhl se do dobrovolné samoty na svou milovanou chatu na Záhoří, kde trávil dny obklopen přírodou, dřevem a rybařením po boku své druhé ženy Beatrix. Před kameru se vrátil pouze jednou, v televizním dramatu Psí život (1994) po boku Ladislava Chudíka.

Vlado Müller měl bolavý vztah se synem Richardem

Jeho rodinný život byl plný skrytých ran. Kvůli neustálému pracovnímu vytížení, divadelním zájezdům a bohémskému způsobu života trávil se svou první rodinou minimum času. Jeho syn Richard vyrůstal především s matkou Eliškou a s otcem si k sobě dlouhá léta nedokázali najít cestu, o čemž otevřeně promluvil i v médiích o problémech a hledání společného pouta.

Oba byli obdařeni výjimečným talentem, ale také obrovskou tvrdohlavostí a hrdostí. Richard později se sebekritikou vzpomínal: „Otec byl příliš hrdý a já příliš hloupý na to, abychom si včas odpustili.“

Když Vlado Müller na jaře 1996 vážně onemocněl rakovinou tlustého střeva, nemoc měla rychlý a nemilosrdný spád, protože k lékaři přišel až v době nezvratných potíží. V posledních dnech v bratislavské nemocnici u jeho lůžka stála manželka Beatrix. Dojemným svědectvím jejich vztahu zůstává okamžik z 20. června 1996 – Vlado Müller bojoval o každý nádech a podle rodiny naposledy vydechl teprve ve chvíli, kdy do jeho nemocničního pokoje vstoupil syn Richard.

V červnu 2026, u příležitosti nedožitých devadesátin, převzal Richard Müller za svého milovaného tátu na filmovém festivalu IFF Art Film prestižní Cenu Milana Lasici in memoriam. Zůstal po něm odkaz herce ryzí pravdivosti, který před kamerou nikdy nelhal.

„Soukromí skoro nemám. Syna vidím dva razy do měsíce. Lepší než já ho znají jeho prarodiče.“ — Vlado Müller

The post Vlado Müller (†60): Osudový úraz v divadle a bolavé smíření se synem Richardem appeared first on Damy.cz.

Rodné jméno: Terrence Gene Bollea
Povolání: profesionální wrestler, televizní a filmový herec, podnikatel
Narozen: 11. srpna 1953, Augusta, Georgie, USA
Zemřel: 24. července 2025, Clearwater, Florida, USA (ve věku 71 let)
Příčina úmrtí: akutní infarkt myokardu, fibrilace síní a kardiovaskulární onemocnění (pitva navíc odhalila dříve nezveřejněnou chronickou leukemii)
Vzdělání: studoval management a finance na Hillsborough Community College a University of South Florida (studia nedokončil a dal přednost hudbě a wrestlingu)
Rodiče: otec Pietro „Pete“ Bollea (stavební předák italského původu), matka Ruth V. Moody Bollea (učitelka tance)
Sourozenci: starší bratr Allan Bollea

Manželství a životní partnerky:

• Linda Claridge (první manželka v letech 1983–2009; po 26 letech následoval mediálně sledovaný a bouřlivý rozvod provázený obviněními z nevěry)
• Jennifer McDaniel (druhá manželka v letech 2010–2021; manželství skončilo tichým rozvodem)
• Sky Daily (třetí manželka od roku 2023 až do jeho skonu v červenci 2025; instruktorka jógy)

Děti: dcera Brooke Hogan (* květen 1988, zpěvačka a televizní osobnost), syn Nick Hogan (* červenec 1990) – obě děti z prvního manželství s Lindou Claridge

Od baskytary v barech k ringu a zrodu Hulkamanie

V mládí se věnoval baseballu a deset let hrál na baskytaru v různých floridských rockových kapelách. Právě v barech si jeho mohutné postavy všimli zápasníci, kteří ho přivedli do tělocvičny. Rychle pochopil, že samotná fyzická síla nestačí – úspěch v ringu vyžaduje charisma, showmanství a schopnost strhnout davy.

Zlom nastal v roce 1983 pod křídly organizace WWE (tehdejší WWF) vedené promotérem Vincem McMahonem. Hogan se stal ústřední postavou wrestlingového boomu. Fenomén zvaný Hulkamania zachvátil Ameriku: děti polykaly vitaminy a modlily se, arény praskaly ve švech a Hogan se stal dvanáctinásobným mistrem světa v těžké váze.

Hollywood: Rocky III i rodinná reality show

Jeho popularitu ještě posílil film. V roce 1982 ho Sylvester Stallone obsadil do boxerského hitu Rocky III, kde si zahrál hromotluka Thunderlipse. Následovaly role v rodinných a akčních komediích jako Pan Chůva či Blesk v ráji.

V roce 2005 otevřel dveře svého floridského sídla televizním kamerám v reality show Hogan Knows Best. Pořad sice rodině přinesl miliony diváků, ale zároveň odstartoval její hlubokou krizi. Vztahy před kamerami nevydržely a o čtyři roky později se manželství s Lindou rozpadlo za obrovského zájmu bulváru.

Skandály, odsouzení i těžké poškození zdraví

Jeho reputace utrpěla v roce 2015, kdy na veřejnost unikla tajná nahrávka obsahující rasistické výroky. Organizace WWE s ním okamžitě ukončila veškerou spolupráci a vymazala ho ze síně slávy. Hogan se veřejně omluvil a po letech se do ringu symbolicky vrátil, šrám na pověsti však už nikdy zcela nezmizel.

Ještě vyšší daň si vybralo jeho tělo. Za desítky let v ringu podstoupil přes pětadvacet náročných operací – včetně několika rekonstrukcí páteře, obou kolen a kyčlí. V posledních letech chodil s velkými obtížemi a trpěl chronickými bolestmi.

Poslední dny a odchod legendy

Hulk Hogan zemřel náhle 24. července 2025 ve svém domě v Clearwateru na Floridě ve věku 71 let. Bezprostřední příčinou smrti byl masivní infarkt myokardu. Lékařská zpráva následně potvrdila, že jeho organismus dlouhodobě vyčerpávala srdeční arytmie a dosud tajená leukemie.

Jeho životní dráhu shrnuje filmová databáze IMDb. Hulk Hogan zůstává rozporuplnou osobností: na jedné straně génius zábavy, který redefinoval moderní popkulturu, na straně druhé člověk, který za svou slávu zaplatil rozpadem rodinného klidu i vlastním zdravím.

„Hulkamania nikdy nebyla jenom o mně nebo o mých svalech. Byla to čistá energie a víra lidí, kteří v aréně na chvíli uvěřili, že dobro může porazit cokoliv.“ — Hulk Hogan

The post Hulk Hogan (†71): Hořký rozvod s Lindou a skrytá leukemie appeared first on Damy.cz.