Téma: věda

Co se ale stane, když technologie přestane člověka pouze léčit? Co když mu začne přidávat schopnosti, které nikdy neměl?

Právě touto hranicí se zabývá transhumanismus. Nejde o jednu technologii ani vědeckou teorii. Jde o myšlenkový směr, který připouští cílené zdokonalování člověka pomocí vědy a techniky.

Co vlastně transhumanismus znamená

Transhumanisté vycházejí z názoru, že lidské tělo nemusí představovat konečnou podobu člověka. Nemoci, stárnutí nebo omezená paměť podle nich nejsou nedotknutelné vlastnosti lidské existence.

Transhumanistická deklarace mluví například o překonávání stárnutí, duševních omezení a nedobrovolného utrpení. Podporuje také technologie zlepšující paměť, soustředění nebo délku života.

Ne každý transhumanista touží po kovovém těle nebo nesmrtelnosti. Směr zahrnuje poměrně umírněné názory i velmi vzdálené představy budoucnosti.

Léčit člověka, nebo ho vylepšovat?

Kde končí léčba a začíná vylepšování zdravého člověka? Rozlišujeme léčbu od zásahů, které zvyšují schopnosti nad úroveň potřebnou pro zdravý život.

Umělá noha člověku po amputaci nahrazuje ztracenou funkci. Budoucí protéza rychlejší a silnější než zdravá lidská noha by už představovala něco jiného.

Stejný problém vzniká u mozku. Léčba poruchy paměti působí rozumně. Implantát zvyšující paměť zdravému člověku však otevírá mnohem složitější otázky.

Co už přestává být sci-fi?

Skutečnost je zatím mnohem střízlivější než filmy. Přesto už několik technologií ukazuje, proč se o transhumanismu přestává mluvit pouze jako o fantazii.

Jedním příkladem jsou rozhraní mezi mozkem a počítačem. Elektrody mohou snímat mozkové signály a převádět je na příkazy počítači.

Implantát například prochází časnou klinickou studií u lidí s ochrnutím. Cílem je umožnit ovládání počítače nebo dalších zařízení pomocí mozkové aktivity.

Takové systémy zatím hlavně nahrazují schopnosti, které nemoc nebo úraz člověku vzaly. Stejná technologie však jednou může vyvolat otázku, zda ji nabídnout také zdravým lidem.

Genetiku už také umíme cíleně měnit

Další hranici představuje úprava lidských genů. Technologie CRISPR umožňuje zasahovat do konkrétních částí DNA.

Nejde už pouze o laboratorní pokusy, ale lze ji použít při léčbě závažných dědičných krevních nemocí. To ještě není vytváření geneticky „lepšího člověka“. Lékaři upravují buňky konkrétního pacienta kvůli léčbě vážné choroby.

Mnohem problematičtější by byla dědičná změna embryí. Zásah by potom mohl ovlivnit také další generace.

Světová zdravotnická organizace proto požaduje důsledný dohled nad úpravami lidského genomu. Upozorňuje na vědecká, etická, společenská i právní rizika.

Co by chtěli transhumanisté změnit

Nejčastěji se mluví o prodloužení zdravého života, lepší paměti, vyšší fyzické výkonnosti a zdokonalení smyslů.

Teoreticky by jednou člověk mohl získat schopnosti, které příroda běžně neposkytuje. Implantáty by například mohly rozšířit způsob komunikace se stroji. Radikálnější část transhumanismu uvažuje také o výrazném prodlužování života, kryonice nebo propojení mozku s umělou inteligencí.

Představa, že bychom mohli lidské vědomí jednoduše nahrát do počítače, však zůstává spekulací. Současná věda takovou možnost neumí.

Největším problémem nemusí být technologie

Samotná možnost něco udělat ještě neodpovídá na otázku, zda bychom to dělat měli. Představme si například technologii, která výrazně zvýší paměť. Pokud bude drahá, získají bohatší lidé další výhodu ve vzdělání a zaměstnání.

Postupně může vzniknout i společenský tlak. Z dobrovolného vylepšení se snadno stane podmínka úspěchu. Zaměstnavatel by mohl dát přednost člověku s vyšší koncentrací. Rodiče by mohli chtít zvýšit schopnosti svých dětí ještě před narozením.

Otázka pak nezní pouze „Co si mohu vylepšit?“ Mnohem důležitější může být otázka „Budu mít právo zůstat obyčejným člověkem?“

Kdo rozhodne, jak má vypadat „lepší člověk“?

Slovo „lepší“ působí jednoduše, dokud se nepokusíme určit jeho význam. Vyšší inteligence může znít žádoucím způsobem. Co ale vzhled, temperament nebo tělesné vlastnosti?

Právě zde se debata dotýká historické zkušenosti s eugenikou. Společnost už začala rozdělovat lidi podle představ o žádoucích vlastnostech.

Moderní transhumanismus stojí na dobrovolnosti a osobní volbě. Přesto zůstává otázkou, nakolik může být volba skutečně svobodná pod silným společenským tlakem.

Mozek přináší ještě citlivější problém: soukromí

Mobilní telefon lze vypnout. U technologie propojené přímo s nervovou soustavou už může být situace podstatně složitější. Proto se stále více řeší ochrana takzvaných nervových dat. Mohou totiž vypovídat o reakcích, zdravotním stavu nebo chování člověka.

V listopadu 2025 přijalo UNESCO první globální doporučení o etice neurotechnologií. Dokument zdůrazňuje ochranu duševního soukromí, informovaný souhlas a zvláštní ochranu dětí.

UNESCO upozorňuje také na používání neurotechnologií zaměstnavateli. Sledování pozornosti nebo psychických reakcí pracovníků by mohlo vytvořit zcela novou formu kontroly.

Transhumanismus není plán budoucnosti

Transhumanismus někdy působí, jako by popisoval svět, který nevyhnutelně přijde. Část jeho představ už stojí na skutečných technologiích. Jiné mají zatím pouze teoretický základ a některé mohou zůstat nereálné.

Podstatná otázka proto není, zda se z lidí jednou stanou kyborgové. Mnohem bližší problém už řešíme dnes.

Má technologie člověku pouze vracet ztracené schopnosti, nebo ho smíme cíleně měnit nad jeho přirozené možnosti?

A pokud to jednou dokážeme, nebude největším problémem samotná technologie. Nejtěžší bude rozhodnout, kdo ji dostane, kdo ji odmítne a kdo určí hranici přijatelného.

zdroje

Stanford Encyclopedia of Philosophy – Human Enhancement

World Health Organization – Human genome editing: recommendations

UNESCO – Ethics of neurotechnology

The post Transhumanismus: změní technologie i samotného člověka? appeared first on Damy.cz.

Jednoduše řečeno: kdo už nějakou výhodu má, často díky ní získává další. Kdo naopak začíná s nedostatkem peněz, kontaktů, vzdělání nebo uznání, mívá cestu k úspěchu složitější.

Lidové přísloví říká: „Štěstí se vždy usadí na té větší hromadě.“

Matoušův efekt tedy popisuje postupné hromadění výhod i nevýhod. Úspěch může přinášet další úspěch, zatímco počáteční nezdar může vést k dalším překážkám.

Představme si dva stejně schopné lidi. Jeden získá na začátku podporu, dobré vzdělání nebo důležitý pracovní kontakt. Druhý podobnou příležitost nedostane. Po několika letech mohou být jejich výsledky velmi rozdílné, přestože na začátku měli srovnatelné schopnosti.

Nejde tedy pouze o to, kdo je chytřejší nebo pracovitější. Významnou roli mohou hrát také výchozí podmínky, náhoda, rodinné zázemí, společenské kontakty, dostupné příležitosti, pohlaví, barva kůže nebo jiné okolnosti, které mohou v některých společnostech ovlivnit přístup ke vzdělání, zaměstnání či kariérnímu postupu.

Proč se tomu říká Matoušův efekt

Název vychází z Evangelia podle Matouše, kde se v podobenství o hřivnách objevuje věta: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“

Tento biblický výrok později použil americký sociolog Robert K. Merton při popisu nerovností ve vědě. Ve své práci o Matoušově efektu ve vědeckém prostředí upozornil, že známí vědci často získávají větší uznání než méně známí kolegové, i když se na objevu podíleli podobnou měrou.

Matoušův efekt ve škole

Ve vzdělávání může Matoušův efekt projevit velmi brzy. Dítě, které se rychle naučí číst, čte více, získává širší slovní zásobu a lépe rozumí dalším předmětům. Čtení ho obvykle baví, protože mu nedělá velké potíže.

Dítě, kterému čtení nejde, se mu může naopak vyhýbat. Čte méně, pomaleji si rozšiřuje slovní zásobu a obtížněji se učí z učebnic. Původně malý rozdíl mezi dětmi se tak může postupně zvětšovat.

Výzkumy Matoušova efektu při osvojování čtení však zároveň ukazují, že tento vývoj není u všech dětí stejný. Včasná pomoc, vhodná výuka a podpora rodiny mohou zaostávání výrazně zmírnit. Takže životní start ve vhodné rodině, ovlivní další život.

Matoušův efekt v zaměstnání

Podobný princip funguje také v pracovním životě. Zaměstnanec, který dostane zajímavý úkol, může předvést své schopnosti. Díky tomu získá uznání, další odpovědnost, lepší školení nebo povýšení. Člověk, kterému důležité úkoly nikdo nesvěří, má méně možností ukázat, co dokáže. Později může působit jako méně zkušený, přestože mu pouze chyběla příležitost.

Velkou roli hrají také kontakty. Člověk, který se pohybuje mezi úspěšnými lidmi, se dříve dozví o volném místě, zakázce nebo podnikatelské příležitosti. Další kontakty pak získává právě díky těm předchozím.

Bohatí často bohatnou rychleji

Člověk s dostatečnými úsporami může nakupovat nemovitosti, investovat nebo založit firmu. Má také větší rezervu pro případ, když se investice nepodaří. Nemusí proto volit pouze nejbezpečnější řešení.

Bez úspor se často řeší především běžné výdaje. Nelze využít výhodnou nabídku, zaplatit dražší vzdělání nebo několik měsíců čekat, až začne podnikání vydělávat.

Peníze tedy mohou samy vytvářet další peníze prostřednictvím úroků, investic, nájemného nebo podnikatelského zisku. Dluhy naopak přinášejí úroky a poplatky, které finanční problémy ještě prohlubují.

Věda a Matoušův efekt

Ve vědě může známé jméno ovlivnit, jak velkou pozornost práce získá. Článek uznávaného odborníka si přečte více lidí, častěji ho citují a autor snáze získá peníze na další výzkum.

Méně známý vědec může přijít se stejně zajímavým výsledkem, ale jeho práce zůstane bez větší pozornosti. Nedostatek citací mu následně ztíží získání dalšího financování nebo pracovního místa.

Nejde přitom vždy o vědomou nespravedlnost. Lidé se často více zajímají o práce autorů, které již znají. Známé jméno v nich automaticky vyvolává větší důvěru.

Internet a Matoušův efekt

Na internetu získává viditelný obsah další výhodu právě proto, že už je viditelný. Článek, video nebo profil s vysokou návštěvností doporučí algoritmus dalším uživatelům. Ti na něj kliknou, sdílejí ho a jeho dosah dále roste.

Nový nebo málo známý autor může vytvořit kvalitnější obsah, ale bez počáteční návštěvnosti zůstane přehlédnutý. Úspěch proto nezávisí pouze na kvalitě, ale také na načasování, doporučení a prvních reakcích publika.

Tento princip souvisí s takzvaným přednostním připojováním v sociálních a informačních sítích. Oblíbené stránky, profily a příspěvky mají větší pravděpodobnost, že získají další odkazy a sledující.

Znamená to, že úspěch závisí jen na štěstí?

Matoušův efekt neznamená, že schopnosti, úsilí a vytrvalost nejsou důležité. Upozorňuje pouze na to, že lidé nezačínají ze stejné pozice a nemají stejné možnosti své schopnosti využít. Počáteční výhoda  sama o sobě nezaručuje celoživotní úspěch. Člověk může dobré podmínky promarnit. Naopak člověk se špatnými výchozími podmínkami může překážky překonat.

Matoušův efekt proto není neměnný přírodní zákon. Jde o tendenci, která se může, ale nemusí projevit. Záleží na prostředí, podpoře, rozhodnutích i konkrétních okolnostech.

Lze hromadění nevýhod zastavit?

Největší význam má včasná pomoc. Dítěti, které zaostává ve čtení, může pomoci doučování ještě předtím, než se problémy přenesou do dalších předmětů. Začínajícímu zaměstnanci může pomoci školení, zkušený kolega nebo možnost pracovat na náročnějším úkolu.

Důležité je také neposuzovat člověka pouze podle jeho dosavadních výsledků. Slabší životopis nemusí znamenat menší schopnosti. Někdy pouze ukazuje, že dotyčný zatím nedostal stejnou příležitost jako ostatní.

Společnost může rozdíly zmírňovat dostupným vzděláním, podporou dětí ze znevýhodněného prostředí, férovým výběrem zaměstnanců nebo lepší dostupností základních služeb.

The post Matoušův efekt: proč úspěšní získávají více výhod? appeared first on Damy.cz.

Vědci se však často mýlí. Někdy poctivě, protože pracují s neúplnými daty. Někdy nepoctivě, protože chtějí slávu, granty nebo kariéru. A někdy se mýlí celé obory, protože jedna autorita dlouho ovlivňuje myšlení ostatních.

Poctivá věda dokáže vlastní chyby odhalit. Jenže někdy jí to trvá roky, desetiletí, nebo i celé generace.

Názorné příklady

Piltdownský člověk: podvod, kterému vědci věřili desítky let

V roce 1912 představil amatérský archeolog Charles Dawson nález takzvaného piltdownského člověka. Mělo jít o důležitý článek mezi opicí a člověkem. Nález se hodil do tehdejších představ některých britských vědců. Měl velkou mozkovnu a primitivní čelist.

Jenže šlo o podvod. Lebka patřila modernímu člověku a čelist orangutanovi. Zuby někdo obrousil, aby vypadaly lidštěji. Kosti někdo uměle obarvil, aby působily starobyle. BritskéNatural History Museum dnes uvádí: Piltdownský člověk byl propracovaný vědecký podvod.  Definitivně ho odhalili až v roce 1953.

Vědci často vidí snáz to, co vidět chtějí. Piltdownský člověk se hodil do představy, že raný člověk měl nejdříve velký mozek. Proto mnoho odborníků přehlíželo varovné signály.

Studená fúze: oznámení předběhlo důkazy

V roce 1989 oznámili chemici Martin Fleischmann a Stanley Pons objev studené fúze. Tvrdili, že dosáhli jaderné fúze při pokojových podmínkách. Pokud by měli pravdu, šlo by o převratný zdroj energie.

Jenže další laboratoře jejich výsledek nedokázaly spolehlivě zopakovat. Právě opakovatelnost tvoří základ vědy. Když jiní odborníci stejný pokus nezopakují, tvrzení je k ničemu.

Americké ministerstvo energetiky v roce 1989 dospělo k závěru, že výsledky nepředstavují přesvědčivý důkaz použitelného zdroje energie. Studená fúze se tak stala příkladem objevu, který se dostal do světa příliš brzy.

Rychlejší než světlo: chyba v kabelu, která otřásla fyzikou

V roce 2011 oznámil experiment OPERA zvláštní výsledek. Neutrina měla dorazit z CERNu do italského detektoru rychleji než světlo. To by odporovalo Einsteinově teorii relativity.

Média měla žně. Představa, že se zhroutil jeden ze základů moderní fyziky, zněla lákavě. Jenže fyzici zůstali opatrní.

Později se ukázalo, že za anomálií stály technické problémy. Šlo o chybu měření. Vědci našli špatné propojení optického kabelu v systému časového měření. Nová měření už rychlost světla nepřekonala. Další měření v roce 2012 potvrdila, že neutrina nepřekračují rychlost světla.

Arzenový život: velká senzace, slabý důkaz

V roce 2010 vyšla studie o bakterii z jezera Mono Lake. Autoři tvrdili, že bakterie GFAJ-1 může používat arzen místo fosforu ve svých biologických molekulách (fosfor patří mezi základní prvky života).

Objev okamžitě vzbudil obrovský zájem. Hodil se i do úvah o mimozemském životě. Pokud by život mohl stavět i na jiných prvcích, rozšířilo by to představy o tom, kde hledat život ve vesmíru.

Jenže kritika přišla rychle. Odborníci upozorňovali na možné znečištění vzorků a slabé důkazy. Další práce ukázaly, že bakterie arzen snese, ale nenahrazuje jím fosfor v DNA. Časopis Science článek po patnácti letech stáhl. Uvedl problémy s daty a metodami.

STAP buňky: zázračná metoda, která se rozpadla

V roce 2014 publikoval časopis Nature dvě studie o takzvaných STAP buňkách. Podle autorů šlo obyčejné buňky vrátit do stavu podobného kmenovým buňkám jednoduchým stresem, například kyselým prostředím.

Znělo to fantasticky. Kmenové buňky mají obrovský význam pro výzkum nemocí a regeneraci tkání. Jednoduchá metoda by znamenala obrovský průlom.

Jenže jiné laboratoře výsledky nedokázaly zopakovat. Případ zároveň ukázal, že ani prestižní časopis nezaručuje pravdu. (Nature)

Hwang Woo-suk: vědecká sláva postavená na falešných datech

Jihokorejský vědec Hwang Woo-suk se stal světovou hvězdou výzkumu kmenových buněk. Tvrdil, že vytvořil lidské embryonální kmenové buňky z klonovaných embryí. Vypadalo to jako obrovský krok pro medicínu.

Pak se ukázalo, že část jeho práce stála na podvodu. Nature už v roce 2005 popisoval etické problémy, možné chyby a podezření na podvod. Pozdější vyšetřování ukázala, že klíčová tvrzení neplatila. (Nature)

Wakefield a očkování: jak jedna vadná studie vyvolala strach

V roce 1998 vyšel v odborném časopise The Lancet článek lékaře Andrewa Wakefielda a jeho spolupracovníků. Článek naznačoval, že očkování MMR může souviset s autismem. MMR je kombinovaná vakcína proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

Autoři sledovali 12 dětí. To je velmi malý počet na tak vážné tvrzení. Některá data neodpovídala skutečnosti. Objevily se i pochybnosti o etice vyšetření dětí a o střetu zájmů. Britský lékařský časopis BMJ později označil Wakefieldův článek za podvodný.

Časopis The Lancet článek v roce 2010 stáhl a oficiálně jej vyřadil z vědecké literatury jako nespolehlivý. Stalo se to ale až 12 let po vydání. Mezitím se zpráva rozšířila mezi rodiče po celém světě.

Následky byly vážné. Část rodičů začala odmítat očkování MMR. Tím klesla proočkovanost a v některých zemích se znovu objevily spalničky. Přitom další velké studie souvislost mezi MMR vakcínou a autismem nepotvrdily.(CMAJ / PMC)

Vědec je člověk s metodou

Vědec může být chytrý, pracovitý a poctivý. Přesto může špatně měřit, špatně vyhodnotit data nebo podlehnout vlastní představě. Vědec také může být ambiciózní, zbabělý nebo nepoctivý. Titul tyto lidské vlastnosti nesmaže.

Proto má věda pravidla. Výsledek musí jít ověřit. Data musí sedět s metodou. Kritika není osobní útok. Bez těchto pravidel se z vědy stává jen mocenské tvrzení.

Největší problém nevzniká tím, že se vědec zmýlí. Problém vzniká tehdy, když společnost řekne: „Je to vědec, proto se nemůže mýlit.“

Může. A dějiny ukazují, že se mýlil mnohokrát.

Právě možnost kritiky, opakování pokusů a opravování vlastních omylů odlišuje vědu od pouhého názoru nebo víry.

The post Slavné omyly, podvody a slepé uličky vědy appeared first on Damy.cz.

Některé z těchto omylů byly způsobeny nedostatkem informací, jiné předsudky své doby, a některé prostě jen špatným odhadem. Podívejme se na několik nejznámějších vědeckých omylů, které ukazují, že i ti nejchytřejší lidé nejsou neomylní.

1. Země je středem vesmíru

Jedním z největších omylů v dějinách vědy bylo přesvědčení, že Země je středem vesmíru a vše se otáčí kolem ní. Tento tzv. geocentrický model pochází ze starověkého Řecka a nejvíce jej rozpracoval astronom Ptolemaios. Jeho model přežil více než 1400 let, protože jej přijala i katolická církev.

Teprve v 16. století ho Koperník, a později Galileo Galilei, nahradili heliocentrickým modelem, kde je středem sluneční soustavy Slunce. Galileo byl za své přesvědčení církví obviněn z kacířství a donucen odvolat.

2. Látka zvaná „flogiston“

V 17. a 18. století si vědci mysleli, že hoření a rezavění je způsobeno unikáním zvláštní látky zvané „flogiston“. Tento omyl přetrval téměř 100 let, dokud jej Antoine Lavoisier vědecky nevyvrátil a neprokázal, že při hoření se látky spojí s kyslíkem, nikoli že z nich něco uniká.

3. Mozek nemá žádnou funkci

Ve starověkém Egyptě i v antickém Řecku se věřilo, že mozek je zbytečný a že myšlení a pocity sídlí v srdci. Například egyptští balzamovači při mumifikaci mozek vyhazovali, zatímco ostatní orgány uchovávali v nádobách. Dnes víme, že mozek řídí celé tělo – od základních životních funkcí po složité myšlení.

4. Neexistence kontinentálního driftu

Když v roce 1912 německý vědec Alfred Wegener navrhl teorii, že kontinenty se pohybují, většina vědců se mu vysmála. Jeho nápad, že kdysi existoval jeden velký kontinent Pangea, se nezdál věrohodný, protože tehdejší věda nedokázala vysvětlit, jak by se mohly kontinenty pohybovat.

Až v polovině 20. století se díky výzkumu mořského dna a deskové tektoniky ukázalo, že měl Wegener pravdu. Dnes se ví, že kontinenty se skutečně pohybují rychlostí několika centimetrů ročně.

5. Neprůchodný lidský hlas

Slavný vynálezce Lord Kelvin tvrdil na konci 19. století, že rádiové vlny se nebudou šířit na dlouhé vzdálenosti, protože Země je kulatá. To zpochybnil Guglielmo Marconi, který roku 1901 uskutečnil první bezdrátový přenos přes Atlantik. Dnes máme díky tomu rádio, televizi, mobilní signál i internetové přenosy.

6. Atomy jsou nedělitelné

Slovo atom pochází z řeckého atomos – tedy „nedělitelný“. Dlouho se věřilo, že atomy jsou nejmenší možné části hmoty. Až ve 20. století fyzici zjistili, že atom se skládá z elektronů, protonů a neutronů, a později dokonce objevili i kvarky, z nichž se skládají protony a neutrony.

7. Einsteinův omyl s kosmologickou konstantou

Albert Einstein ve své obecné teorii relativity zavedl tzv. kosmologickou konstantu, aby „opravdu vyšla“ statická podoba vesmíru, o které tehdy věřil, že je pravdivá. Když se později zjistilo, že vesmír se rozpíná, Einstein svou konstantu označil za největší omyl svého života. Dnes se ovšem ukazuje, že kosmologická konstanta může vysvětlit temnou energii, takže jeho „omyl“ možná vůbec omylem nebyl.

8. Lidé nemohou přežít rychlosti nad 50 km/h

Při nástupu prvních vlaků mnozí tehdejší odborníci tvrdili, že lidské tělo nepřežije cestování rychlostí vyšší než 50 km/h – protože prý duše „nezvládne takovou rychlost“. Dnes lidé létají letadly rychlostí přes 900 km/h a kosmonauti se pohybují i desítky tisíc km/h.

Co z těchto omylů plyne?

Věda není soubor pravd, ale neustálý proces hledání, ověřování a opravování chyb. Mnoho objevů vzniklo právě díky tomu, že se někdo odvážil zpochybnit dosavadní poznatky. I velcí géniové, jako byli Einstein, Kelvin, Newton nebo Galileo, se někdy mýlili.

Důležité je, že věda umí své omyly přiznat a opravit – právě to ji dělá silnou a spolehlivou. Chybování není slabost, ale součást poznání.

The post I géniové mýlí appeared first on Damy.cz.

The post Věda o nevědomosti appeared first on Damy.cz.

Vynález mikrobiologa Univerzity Delft Hendrika Jonkerse ale nabízí inovativní přístup k vytvoření stabilnějšího betonu přidáním do směsi bakterie, které produkují vápenec. Tento vynález by měl zajistit levné řešení, které by výrazně prodloužilo životnost betonových budov, tunelů, mostů nebo silnic.

Když Hendrik Jonkers hledal způsob, jak zlepšit pevnost a dlouhověkost betonu, obrátil se pro inspiraci na lidské tělo.

Přemýšlejíc o tom, jak se kosti v lidském těle samy hojí díky mineralizací, rozhodl se vytvořit podobnou samoregenerační techniku i pro beton. Navrhl řešení na zacelení mezer v betonu, při kterém využívá bakterie produkující vápenec. Jde o přirozeně se vyskytující bakterie – Bacillus pseudofirmus a Sporosarcina pasteurii, které se vyskytují ve vysoce alkalických jezerech poblíž sopky. Tyto bakterie jsou schopny ležet nečinně po dobu až 200 let a zahájit opravu betonu až při výskytu trhlin.

Vzhledem k tomu, že se asi 70 % evropské infrastruktury skládá z betonu, jehož údržba je velmi nákladná, má tato patentovaná technologie velký potenciál. Odhaduje se totiž, že 7 až 12 % celosvětových emisí CO 2 souvisí právě s výrobou stavebního materiálu.

Hlavní překážkou, kterou je potřeba ještě překonat, je cena nového materiálu, protože výrobní náklady jsou dvojnásobkem nákladů na běžnou výrobu betonu (80 EUR / m3). Velkým podílem ceny je vápenatá laktátová výživa pro bakterie, ale Jonkers a jeho tým se ji snaží nahradit živinami na bázi cukru, což by cenu výrazně snížilo. Pokud uspějí, půjde o beton budoucnosti, kde bakterie budou působit jako spící léčitelé, kteří se probudí, až když je bude zapotřebí.

Jak to funguje:

Bakterií spolu s dusíkem, fosforem a živinami na bázi vápníku, známé jako laktát vápenatý, se přidají k ostatním složkám betonu už při jeho výrobě. Tato činidla mohou v betonu nečinně ležet po dobu až dvou století.

Když se v betonu objeví trhlina, začne beton nasávat vzduch a vlhkost, bakterie se probudí a začnou se živit laktátem vápenatým. Rozpustný laktát vápenatý se přemění na nerozpustný vápenec, který ztuhne a trhliny znovu uzavře.
Touto technologií lze utěsnit trhliny libovolné délky, pokud mají šířku nepřesahující 0,8 milimetru a je možné připravený roztok s bakteriemi vstřikovat i do trhlin starých, a časem narušených budov, které nebyly zhotoveny z tohoto chytrého betonu, ale běžnou technologií.

Zdroj: www.epo.org

The post .Chytrý beton obsahující bakterie appeared first on Damy.cz.

Rozhodla jsem se proto zasvětit svou kariéru výzkumu těžkých mentálních onemocnění. Přestěhovala jsem se do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benesové, na oddělení psychiatrie Harvardské univerzity. V laboratoři jsme pak zjišťovali, jaké jsou rozdíly mezi mozkem lidí, kteří jsou považováni za normální a mozkem lidí, kteří trpí schizofrenii, nebo schizoafektivní či bipolární poruchou. V podstatě jsme mapovali miniaturní obvody mozku a zjišťovali, které buňky komunikují, se kterými buňkami, prostřednictvím jakých chemikálií se to děje a v jakém množství se tyto chemikálie v mozku nacházejí. Díky tomuto výzkumu, byl můj život velmi smysluplný.

Jednoho dne ráno 10. prosince 1996 jsem, se probudila, zajistila jsem, že já sama jsem se stala objetí mozkové příhody. V levé části mozku mi praskla céva. Během čtyř hodin jsem pak měla možnost sledovat kompletní rozklad schopnosti mozku zpracovávat informace. Během této příhody jsem ztratila schopnost chodit, mluvit, psát i číst a měla jsem problém si vzpomenout na cokoli ze svého života. V podstatě jsem se stala dítětem v těle ženy.

Pokud jste měli někdy možnost vidět mozek, pak víte, že hemisféry jsou úplně oddělené. Pro ty, kteří rozumí počítačům, bude srozumitelnější informace, že pravá hemisféra funguje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra funguje jako sériový procesor. Hemisféry mezi sebou vzájemně komunikují prostřednictvím corpus callosum, který je tvořen až 300 miliony axonů. Nejenže jsou hemisféry oddělené, navíc ale každá polovina zpracovává informace rozdílně a každá z nich přemýšlí o rozdílných věcech. Hemisféry se zajímají o rozdílné věci a dovolila bych si tvrdit, že mají velice rozdílné osobnosti.

Pro naši pravou hemisféru je nejzajímavější přítomnost. Vše, co se děje tady a teď. Pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kinesteticky prostřednictvím pohybu našeho těla. Informace proudí dovnitř jako dva souběžné proudy energie přicházející ze všech smyslových orgánů a poté explodují do ohromné koláže toho, jak přítomný okamžik vypadá, jak voní a chutná, jak ho cítíme a slyšíme. Jsme energetické bytosti napojené na okolní energii skrze schopnost své pravé hemisféry. Jsme vzájemně propojenými energetickými bytostmi. Vědomí pravých hemisfér nás spojuje do jedné lidské rodiny. A právě zde, a právě nyní jsme bratry na této planetě, snažící se udělat ze světa lepší místo.

Levá hemisféra je naprosto odlišné místo. Levá hemisféra myslí lineárně a metodicky. Naši levou hemisféru zajímá jen minulost a budoucnost. Je určena k tomu, aby vzala obrovskou koláž momentů a začala vybírat detaily a detaily těchto detailů. Potom tyto informace organizuje a kategorizuje, asociuje je se vším, co jsme se v minulosti naučili a promítne je vřed jako budoucí možnosti. Naše levá hemisféra přemýšlí v jazyce. Jedná se o to neustále žvanění mozku, které propojuje náš vnitřní svět s okolním světem. Je to ten tichý hlas, který nám říká: „Hej, nezapomeň cestou domů koupit banány, budeš je ráno potřebovat“. Je to ona výpočetní inteligence, která mi připomíná, kdy mám vyprat prádlo. Ale asi nejdůležitější, je že tento hlásek říká: „Já jsem.“ A jakmile vám levá hemisféra řekne „Já jsem“ stanete se izolovaní. Stanete se celistvým jedincem, odděleným od energetického proudu okolo.

A to byla ta část mozku, kterou jsem toho rána ztratila. Toho rána, kdy jsem si prožila mozkovou mrtvici, jsem se probudila s bušivou bolestí za levým okem. Byl to ten typ sžíravé bolesti, kterou pocítíte, když kousnete do zmrzliny. Sevřela mě a pak mě pustila, a tak pořád dokola. Bylo pro mě velmi neobvyklé pociťovat jakýkoliv druh bolesti.
Proto jsem si řekla: „Dobrá, začnu den jako obvykle“.

Naskočila jsem tedy na můj stroj na procvičení celého těla. Jak se na něm, tak pohupuji, uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní háky svírající tyč. Podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela jsem si “Óooo , vypadám opravdu podivně.“  A bylo to, jako by se mé vědomí přesunulo pryč od normálního vnímání reality, ve kterém jsem byla člověkem na stroji, mající prožitek pohybu, mající prožitek do některého ezoterického prostoru, kde jsem byla svědkem sebe sama mající tento požitek. Všechno to bylo velice neobvyklé a má bolest hlavy se neustále stupňovala. Slezla jsem ze stroje a jak tak procházím obývacím pokojem, uvědomuji si, že vše uvnitř těla se jako by zpomalilo. Každý krok je velice strnulý a opatrný. V mé chůzi není žádná plynulost a já se díky nějakému omezení vnímání soustředím pouze na své vnitřní orgány.  Stojím v koupelně a chystám se do sprchy. Poslouchám dialog uvnitř těla a slyším tichý hlas, který říká: „Takže svaly musíte se zkrátit a vy svaly, vy se uvolněte“.

A poté jsem ztratila rovnováhu a opírám se o zeď. Podívám se dolu na svoji paži a uvědomuji si, že již nejsem schopna definovat hranice svého těla. Neumím definovat, kde začíná a kde končí, protože atomy a molekuly mé paže splynuly s atomy a molekulami ve zdi. Jediné, co jsem byla schopna určit, byla ona energie.
Ptám se tedy sama sebe „co to se mnou je. Co se to tady děje.“

A v tom okamžiku tlachání mé levé hemisféry utichlo. Jako by někdo vzal dálkový ovladač a zmáčkl tlačítko „ticho“. Absolutní ticho. Ticho uvnitř mého mozku mě nejdříve vyděsila. Ale hned vzápětí poté, jsem byla uchvácena velkolepostí energie okolo mne. A protože už jsem nebyla schopna identifikovat hranice svého těla, cítila jsem se obrovsky a rozpínavě. Cítila jsem se za jedno s veškerou energií okolo, cítila jsem se velkolepě. A vše bylo nádherné.
A pak se z ničeho nic probudila má levá hemisféra a říká mi: „Hej máme tady problém!“
A mě najednou dochází: „Aha já mám problém!“

A poté jsem okamžitě unesena zpět, unesena do místa, kterému říkám LA-LA Land. Bylo tam opravdu krásně, představte si, jaké by to bylo být úplně odpojený od tlachání mozku, který vás spojuje s vnějším světem. Vše, co bylo spojeno s mou prací a také veškerý stres s ní související je pryč. Já se cítila ve svém těle tak lehce, mírumilovný pocit klidu. Představte si to, jaké by to bylo ztratit 37 let emoční zátěže. Byla jsem v euforii. Ten pocit byl nádherný.
Vzápětí se probudí opět má levá hemisféra: „Hej musíš dávat pozor! Musíme sehnat pomoc!“

A mě dochází, že musím dávat pozor, musím sehnat pomoc. Tak vylezu se sprchy a mechanicky se obleču. Procházím bytem a přemýšlím: „Musím se dostat do práce. Zvládnu řízení?“
A v ten moment má pravá ruka visela bezvládně podél těla úplně paralyzovaná. V tu chvíli jsem si uvědomila: „Ó bože, já mám mozkovou mrtvici.“
A v tu chvíli mi mozek řekl: „Ó to je úžasné, kolik vědců zabývajících se mozkem má takovou příležitost ke studiu vlastního mozku.“

Ale pak mi to dojde: „Já jsem přeci hodně zaneprázdněna žena, já nemám čas na mozkovou mrtvici.“
Tak si říkám: „Fajn tohle už nezastavím, tak v tom budu pokračovat týden nebo dva a pak budu pokračovat ve svém normálním životě. Fajn, takže musím zavolat pomoc, musím zavolat do práce.“
Nemohla jsem si ale vzpomenout na číslo do práce, vzpomněla jsem si ale, že v pracovně mám svou vizitku a na ni číslo. Takže jsem zašla do pracovny a vytáhla několika centimetrový štos vizitek. A tak se dívám na první vizitku, a přestože si umím vybavit, jak vypadá ta má, nejsem schopna říct, jestli je to ona nebo ne. Jsem schopna vidět jenom pixely. A pixely slov splývají s pixely pozadí a pixely symbolů. Já prostě nebyla schopna rozpoznat tu svou. Proto čekám na něco, čemu říkám příchod jasnozřivosti.  V ten moment pak budu schopna spojit vnitřní svět k okolní realitě a budu schopna říct: „Toto není má vizitka, … toto není má vizitka, …

Trvalo mi 45 minut, než jsem prošla první třetinu vizitek. A mezitím 45 minut sílilo krvácení do levé hemisféry. Nerozuměla jsem číslům. Nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, který mám. Takže vezmu telefon a vizitku a snažím se porovnat tvar čmáraniny s tím, co vidím na vizitce a snažím se to porovnat s čmáraninou na telefonu.
Jenže vzápětí jsem zase unesena do La-La Landu. Jakmile jsem znovu schopna porovnávat, nevím, které čmáraniny už jsem zadala a které ještě ne. Takže jsem uchopila svou paralyzovanou ruku a zakrývala jsem si čísla, která už jsem vytočila. Takže jsem pak byla schopna říct: „Ano, toto číslo jsem už vytočila“. Nakonec tedy vytočím celé číslo a poslouchám, jak kolega zvedne telefon a říká mi: „Hu hu hu hu?“
A já říkám: „Bože, zní to jako zlatý retrívr.“

Nevěděla jsem, že nejsem schopna mluvit nebo porozumět řeči, dokud jsem to nezkusila. Kolega ale pochopil, že potřebuju pomoc, a proto ji obstaral. O chvíli později jedu sanitkou přes celý Boston do nemocnice. Stočím se do klubíčka jako nemluvně v těle matky a cítím se jako vyfouknutý balon, ze kterého právě nyní uniká poslední zbytek vzduchu.

Autor: Jill Bolte Taylorová

 Více  zde

The post .Jill Bolte Taylorová – Proniknutí do mozkové mrtvice appeared first on Damy.cz.