Vyrůstala jsem s vědomím, že budu studovat mozek, protože jsem měla bratra, kterému byla diagnostikována mozková porucha – schizofrenie. A tak jako jeho sestra a později i jako vědec jsem se snažila porozumět, proč je tomu tak, že lze propojit své sny s realitou. Současně mě zajímalo, kde je v mozku mého bratra problém a proč to či ono kvůli schizofrenii nedokáže a proč je místo provázání s běžnou realitou ovládán svými sny přeludy a halucinacemi.
Rozhodla jsem se proto zasvětit svou kariéru výzkumu těžkých mentálních onemocnění. Přestěhovala jsem se do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benesové, na oddělení psychiatrie Harvardské univerzity. V laboratoři jsme pak zjišťovali, jaké jsou rozdíly mezi mozkem lidí, kteří jsou považováni za normální a mozkem lidí, kteří trpí schizofrenii, nebo schizoafektivní či bipolární poruchou. V podstatě jsme mapovali miniaturní obvody mozku a zjišťovali, které buňky komunikují, se kterými buňkami, prostřednictvím jakých chemikálií se to děje a v jakém množství se tyto chemikálie v mozku nacházejí. Díky tomuto výzkumu, byl můj život velmi smysluplný.
Jednoho dne ráno 10. prosince 1996 jsem, se probudila, zajistila jsem, že já sama jsem se stala objetí mozkové příhody. V levé části mozku mi praskla céva. Během čtyř hodin jsem pak měla možnost sledovat kompletní rozklad schopnosti mozku zpracovávat informace. Během této příhody jsem ztratila schopnost chodit, mluvit, psát i číst a měla jsem problém si vzpomenout na cokoli ze svého života. V podstatě jsem se stala dítětem v těle ženy.
Pokud jste měli někdy možnost vidět mozek, pak víte, že hemisféry jsou úplně oddělené. Pro ty, kteří rozumí počítačům, bude srozumitelnější informace, že pravá hemisféra funguje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra funguje jako sériový procesor. Hemisféry mezi sebou vzájemně komunikují prostřednictvím corpus callosum, který je tvořen až 300 miliony axonů. Nejenže jsou hemisféry oddělené, navíc ale každá polovina zpracovává informace rozdílně a každá z nich přemýšlí o rozdílných věcech. Hemisféry se zajímají o rozdílné věci a dovolila bych si tvrdit, že mají velice rozdílné osobnosti.
Pro naši pravou hemisféru je nejzajímavější přítomnost. Vše, co se děje tady a teď. Pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kinesteticky prostřednictvím pohybu našeho těla. Informace proudí dovnitř jako dva souběžné proudy energie přicházející ze všech smyslových orgánů a poté explodují do ohromné koláže toho, jak přítomný okamžik vypadá, jak voní a chutná, jak ho cítíme a slyšíme. Jsme energetické bytosti napojené na okolní energii skrze schopnost své pravé hemisféry. Jsme vzájemně propojenými energetickými bytostmi. Vědomí pravých hemisfér nás spojuje do jedné lidské rodiny. A právě zde, a právě nyní jsme bratry na této planetě, snažící se udělat ze světa lepší místo.
Levá hemisféra je naprosto odlišné místo. Levá hemisféra myslí lineárně a metodicky. Naši levou hemisféru zajímá jen minulost a budoucnost. Je určena k tomu, aby vzala obrovskou koláž momentů a začala vybírat detaily a detaily těchto detailů. Potom tyto informace organizuje a kategorizuje, asociuje je se vším, co jsme se v minulosti naučili a promítne je vřed jako budoucí možnosti. Naše levá hemisféra přemýšlí v jazyce. Jedná se o to neustále žvanění mozku, které propojuje náš vnitřní svět s okolním světem. Je to ten tichý hlas, který nám říká: „Hej, nezapomeň cestou domů koupit banány, budeš je ráno potřebovat“. Je to ona výpočetní inteligence, která mi připomíná, kdy mám vyprat prádlo. Ale asi nejdůležitější, je že tento hlásek říká: „Já jsem.“ A jakmile vám levá hemisféra řekne „Já jsem“ stanete se izolovaní. Stanete se celistvým jedincem, odděleným od energetického proudu okolo.
A to byla ta část mozku, kterou jsem toho rána ztratila. Toho rána, kdy jsem si prožila mozkovou mrtvici, jsem se probudila s bušivou bolestí za levým okem. Byl to ten typ sžíravé bolesti, kterou pocítíte, když kousnete do zmrzliny. Sevřela mě a pak mě pustila, a tak pořád dokola. Bylo pro mě velmi neobvyklé pociťovat jakýkoliv druh bolesti.
Proto jsem si řekla: „Dobrá, začnu den jako obvykle“.
Naskočila jsem tedy na můj stroj na procvičení celého těla. Jak se na něm, tak pohupuji, uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní háky svírající tyč. Podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela jsem si “Óooo , vypadám opravdu podivně.“ A bylo to, jako by se mé vědomí přesunulo pryč od normálního vnímání reality, ve kterém jsem byla člověkem na stroji, mající prožitek pohybu, mající prožitek do některého ezoterického prostoru, kde jsem byla svědkem sebe sama mající tento požitek. Všechno to bylo velice neobvyklé a má bolest hlavy se neustále stupňovala. Slezla jsem ze stroje a jak tak procházím obývacím pokojem, uvědomuji si, že vše uvnitř těla se jako by zpomalilo. Každý krok je velice strnulý a opatrný. V mé chůzi není žádná plynulost a já se díky nějakému omezení vnímání soustředím pouze na své vnitřní orgány. Stojím v koupelně a chystám se do sprchy. Poslouchám dialog uvnitř těla a slyším tichý hlas, který říká: „Takže svaly musíte se zkrátit a vy svaly, vy se uvolněte“.
A poté jsem ztratila rovnováhu a opírám se o zeď. Podívám se dolu na svoji paži a uvědomuji si, že již nejsem schopna definovat hranice svého těla. Neumím definovat, kde začíná a kde končí, protože atomy a molekuly mé paže splynuly s atomy a molekulami ve zdi. Jediné, co jsem byla schopna určit, byla ona energie.
Ptám se tedy sama sebe „co to se mnou je. Co se to tady děje.“
A v tom okamžiku tlachání mé levé hemisféry utichlo. Jako by někdo vzal dálkový ovladač a zmáčkl tlačítko „ticho“. Absolutní ticho. Ticho uvnitř mého mozku mě nejdříve vyděsila. Ale hned vzápětí poté, jsem byla uchvácena velkolepostí energie okolo mne. A protože už jsem nebyla schopna identifikovat hranice svého těla, cítila jsem se obrovsky a rozpínavě. Cítila jsem se za jedno s veškerou energií okolo, cítila jsem se velkolepě. A vše bylo nádherné.
A pak se z ničeho nic probudila má levá hemisféra a říká mi: „Hej máme tady problém!“
A mě najednou dochází: „Aha já mám problém!“
A poté jsem okamžitě unesena zpět, unesena do místa, kterému říkám LA-LA Land. Bylo tam opravdu krásně, představte si, jaké by to bylo být úplně odpojený od tlachání mozku, který vás spojuje s vnějším světem. Vše, co bylo spojeno s mou prací a také veškerý stres s ní související je pryč. Já se cítila ve svém těle tak lehce, mírumilovný pocit klidu. Představte si to, jaké by to bylo ztratit 37 let emoční zátěže. Byla jsem v euforii. Ten pocit byl nádherný.
Vzápětí se probudí opět má levá hemisféra: „Hej musíš dávat pozor! Musíme sehnat pomoc!“
A mě dochází, že musím dávat pozor, musím sehnat pomoc. Tak vylezu se sprchy a mechanicky se obleču. Procházím bytem a přemýšlím: „Musím se dostat do práce. Zvládnu řízení?“
A v ten moment má pravá ruka visela bezvládně podél těla úplně paralyzovaná. V tu chvíli jsem si uvědomila: „Ó bože, já mám mozkovou mrtvici.“
A v tu chvíli mi mozek řekl: „Ó to je úžasné, kolik vědců zabývajících se mozkem má takovou příležitost ke studiu vlastního mozku.“
Ale pak mi to dojde: „Já jsem přeci hodně zaneprázdněna žena, já nemám čas na mozkovou mrtvici.“
Tak si říkám: „Fajn tohle už nezastavím, tak v tom budu pokračovat týden nebo dva a pak budu pokračovat ve svém normálním životě. Fajn, takže musím zavolat pomoc, musím zavolat do práce.“
Nemohla jsem si ale vzpomenout na číslo do práce, vzpomněla jsem si ale, že v pracovně mám svou vizitku a na ni číslo. Takže jsem zašla do pracovny a vytáhla několika centimetrový štos vizitek. A tak se dívám na první vizitku, a přestože si umím vybavit, jak vypadá ta má, nejsem schopna říct, jestli je to ona nebo ne. Jsem schopna vidět jenom pixely. A pixely slov splývají s pixely pozadí a pixely symbolů. Já prostě nebyla schopna rozpoznat tu svou. Proto čekám na něco, čemu říkám příchod jasnozřivosti. V ten moment pak budu schopna spojit vnitřní svět k okolní realitě a budu schopna říct: „Toto není má vizitka, … toto není má vizitka, …
Trvalo mi 45 minut, než jsem prošla první třetinu vizitek. A mezitím 45 minut sílilo krvácení do levé hemisféry. Nerozuměla jsem číslům. Nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, který mám. Takže vezmu telefon a vizitku a snažím se porovnat tvar čmáraniny s tím, co vidím na vizitce a snažím se to porovnat s čmáraninou na telefonu.
Jenže vzápětí jsem zase unesena do La-La Landu. Jakmile jsem znovu schopna porovnávat, nevím, které čmáraniny už jsem zadala a které ještě ne. Takže jsem uchopila svou paralyzovanou ruku a zakrývala jsem si čísla, která už jsem vytočila. Takže jsem pak byla schopna říct: „Ano, toto číslo jsem už vytočila“. Nakonec tedy vytočím celé číslo a poslouchám, jak kolega zvedne telefon a říká mi: „Hu hu hu hu?“
A já říkám: „Bože, zní to jako zlatý retrívr.“
Nevěděla jsem, že nejsem schopna mluvit nebo porozumět řeči, dokud jsem to nezkusila. Kolega ale pochopil, že potřebuju pomoc, a proto ji obstaral. O chvíli později jedu sanitkou přes celý Boston do nemocnice. Stočím se do klubíčka jako nemluvně v těle matky a cítím se jako vyfouknutý balon, ze kterého právě nyní uniká poslední zbytek vzduchu.
Autor: Jill Bolte Taylorová
Více zde
