Téma: bůh

Co jsou runy?

Runy tvoří speciální abecedu zvanou futhark. Vznikla přibližně kolem 2. století našeho letopočtu a používali ji hlavně severní a západní Germáni, tedy obyvatelé dnešního Německa, Skandinávie, Anglie a části střední Evropy.

Nešlo ale jen o obyčejné písmo. Každý znak měl svůj název, zvukovou hodnotu a zároveň nesl určitý symbolický význam. Runy byly často používány k vyřezávání do dřeva, kamene, kovu nebo kosti – a jejich tvar je přizpůsoben tomu, aby se snadno ryly do tvrdých materiálů.

Původ a význam slova „runa“

Slovo „runa“ pochází z germánského rūnō, což znamená „tajemství“ nebo „šeptem vyslovené slovo“. Runy tak nebyly vnímány jen jako nástroj ke psaní, ale i jako nosiče skryté síly. Starověcí Seveřané věřili, že runy byly dar bohů, konkrétně boha Ódina, který za jejich poznání přinesl velkou oběť.

Existuje několik verzí runové abecedy:

• Starší futhark – používaný mezi 2.–8. stoletím. Obsahoval 24 znaků.
• Mladší futhark – používali ho Vikingové od 9. století. Zjednodušený na 16 znaků, což vedlo k větší nejednoznačnosti, ale bylo praktičtější pro rychlé psaní.
• Anglo-saský futhorc – rozšířená verze s až 33 znaky, používaná v Anglii a Frísku.

V čem bylo runové písmo tak výjimečné?

Runové písmo bylo pro staré Seveřany, Germány i Anglosasy něčím mnohem víc než jen prostředkem ke psaní. Bylo vzácné, symbolické a spojovalo se s tajemstvím, magií i vírou v bohy. A právě proto se dodnes těší velkému zájmu – nejen mezi historiky, ale i mezi lidmi, kteří hledají hlubší smysl v symbolech a tradicích minulosti.

V době, kdy většina lidí neuměla číst ani psát, představovalo runové písmo výsadu. Ovládali ho jen vyvolení – často kněží, šamani, náčelníci nebo lidé považovaní za nositele moudrosti. Ti, kdo znali význam run, se těšili úctě, protože jejich znalost nebyla jen technická, ale měla hluboký duchovní přesah. Slovo „runa“ samo o sobě znamená „tajemství“ nebo „šepot“, což výmluvně napovídá, jak lidé runy vnímali – jako něco skrytého, mocného, co se neříká nahlas.

Co bylo ale na runách opravdu výjimečné, bylo to, že každá runa měla kromě zvukové hodnoty i symbolický význam. Například znak „Fehu“ (ᚠ) neznamenal jen písmeno F, ale také symbolizoval majetek, bohatství, hojnost a plodnost. Runa „Uruz“ (ᚢ) zase vyjadřovala sílu, zdraví a odvahu, zatímco „Raido“ (ᚱ) představovala pohyb, cestu a životní změny. To znamená, že runy nesloužily jen ke skládání slov – měly vlastní významy a energie, které působily i samy o sobě.

Runy se nepoužívaly na běžné psaní, jako to děláme dnes. Nenajdeš s nimi recepty, dopisy nebo obchodní smlouvy. Vyrývaly se jen při významných příležitostech. Dochované runové nápisy často připomínají hrdiny, padlé bojovníky nebo duchovní události. Byly vytesávány na kameny, dřevo, zbraně nebo šperky. A nešlo jen o vzpomínku – vyrytí runy bylo chápáno jako akt magie, ochrany, síly nebo požehnání.

Jak vzniklo runové písmo

Podle severské mytologie runy lidem předal sám bůh Ódin. Ten se kvůli poznání run obětoval – devět dní a nocí visel hlavou dolů na stromu světa Yggdrasil, probodený kopím, bez jídla a vody. A v tomto extatickém stavu mu byly runy zjeveny. Proto se runy staly posvátným darem – znakem božského poznání, které nebylo dáno každému.

Runy se používaly při věštění

Lidé je losovali z váčku nebo házeli jako kostky. Věštec pak podle toho, která runa padla, vykládal osud nebo odpověď na otázku. Každá runa měla svou sílu a nebyla náhodná. Význam se odvíjel nejen od tvaru, ale i od polohy – mohla být vzpřímená, obrácená nebo ležící. Stejně tak je lidé nosili jako amulety – například válečníci si nechávali vyřezávat ochranné runy na své meče, štíty či přilby. Ženy si je nechávaly tesat do šperků jako symboly plodnosti, zdraví nebo lásky.

===

I když už jim dnes málokdo připisuje božskou moc, stále v sobě nesou určitou zvláštní důstojnost, hloubku a kouzlo minulosti. Runové písmo bylo výjimečné. Místo písmen jsi psala sílu. Každý znak něco znamenal. Každý řez do dřeva nebo kamene měl účel. A v tom je jeho tajemství.

The post Runové písmo – tajemné písmo starých Seveřanů appeared first on Damy.cz.

Einstein se celý život snažil porozumět vesmíru a jeho řádu. Přitom často používal slovo „Bůh“, ale myslel tím něco jiného, než jak ho chápou tradiční náboženství.

Einstein a osobní Bůh

Einstein opakovaně říkal, že nevěří v osobního Boha. Odmítal představu bytosti, která zasahuje do dění ve světě, odměňuje poslušné a trestá hříšníky. Takového Boha považoval za lidský výmysl.

V dopise z roku 1954 napsal:

„Slovo Bůh pro mě není nic jiného než výraz a produkt lidských slabostí, Bible je sbírka úctyhodných, ale stále primitivních legend.“

Tento výrok ukazuje, že s náboženskými dogmaty a institucemi neměl mnoho společného. Dopis z 3. ledna 1954 adresoval filozofovi Ericu Gutkindovi. Reagoval na jeho knihu, nikoli na obecnou otázku položenou v rozhovoru. V témže dopise se zároveň hlásil k židovskému národu. Kulturní sounáležitost pro něj neznamenala souhlas s náboženským učením.

Bůh jako řád přírody

Pro Einsteina byl Bůh symbolem přírodního řádu a harmonie. Fascinovala ho skutečnost, že vesmír funguje podle zákonů, které jsou pro všechny stejné a platí univerzálně. Často citoval filozofa Barucha Spinozu, který ztotožňoval Boha s přírodou samotnou.

Einstein v roce 1929 odpověděl rabínu Goldsteinovi:

„Věřím v Boha Spinozy, který se zjevuje v řádu toho, co existuje, ne v Boha, který se zabývá osudy a činy lidí.“

Jeho slavný výrok „Bůh nehraje v kostky“ se stal legendou. Nešlo ale o víru v tradičního Boha. Odmítal představu, že pravděpodobnostní popis přírody představuje její konečné vysvětlení. Einstein nechtěl přijmout myšlenku, že by vesmír fungoval na základě náhody. Věřil, že vše má svůj pevný řád a logiku, i když ji ještě neznáme. Známá formulace vychází z dopisu Maxu Bornovi ze 4. prosince 1926. Einstein uznával úspěchy kvantové teorie a sám přispěl k jejím základům. Spor se týkal jejího výkladu a úplnosti, nikoli odmítání všech kvantových jevů.

Einstein, Bůh a morálka

Einstein oceňoval, že náboženství přináší lidem morální hodnoty, ale byl přesvědčen, že etika nesmí stát na víře v nadpřirozeno. Podle něj má vycházet z lidskosti, soucitu a odpovědnosti vůči druhým.

Jeho postoj stručně vystihuje tato myšlenka:
Dobré je to, co prospívá lidskosti, špatné je to, co jí škodí.

Einstein a označení „ateista“

Ačkoli Einstein odmítal osobního Boha, v některých vyjádřeních odmítal označení „ateista“. Odmítal zejména nesnášenlivost některých ateistů. Raději mluvil o „kosmickém náboženském citu“ – pocitu úžasu a pokory před tajemstvím vesmíru. V dopise z roku 1950 označil svůj postoj k Bohu za agnostický. Tím připouštěl hranice lidského poznání. Samotné označení „věřící“ nebo „ateista“ proto bez dalšího vysvětlení jeho postoj nevystihuje.

Einstein a Bůh: co z jeho výroků vyplývá

Nevěřil v osobního Boha, ale viděl Boha v přírodním řádu a harmonii. Jeho pojetí víry vyjadřovalo filozofický vztah ke světu a úžas nad přírodními zákony.

Jeho názory představují osobní filozofický postoj. Nejde o vědecký důkaz existence ani neexistence Boha. U jednotlivých výroků proto záleží na souvislostech, adresátovi i významu použitého slova „Bůh“.

The post Einstein a Bůh: Jak fyzik chápal víru a náboženství appeared first on Damy.cz.

Bůh hovoří k Adanovi: „Mám pro tebe dva skvělé dary – mozek a penis. Bohužel se mi nepovedlo vyřešit, jak to udělat, aby fungovali oba dva současně.“

The post :-) appeared first on Damy.cz.