Je MDŽ přežitek ze socializmu?

.

tulipánTy z nás, které si pamatují svátek MDŽ před 30-ti lety na něj nevzpomínají možná nejlépe. Většina žen běžela domů hned po té, co dostala v práci karafiát a utěrky. Musely se totiž postarat o děti, protože jejich muži „povinně“ slavili s ostatními kolegy a se ženami, co podobné povinnosti neměly. Domů se pak muži vraceli v pozdních nočních hodinách s kyticí zvadlých květin, kterou posbírali někde na stolech. Není divu, že tyto ženy dnes raději slaví Den matek. Jenže opravdu za to může MDŽ a nebo hysterie, která se kolem tohoto svátku v minulosti strhla?

 

Mnozí ani nevědí, že základy tohoto svátku byly položeny v Americe jako svátek boje za emancipaci žen. Jde tedy o svátek politický. Historicky byly ženy, jako slabší část populace muži zneužívány, neměly žádná práva, za válek byly znásilňovány a nikdy neměly na růžích ustláno a když ano, pak na hodně trnitých. Jen ty inteligentnější to měly asi snadnější, protože si nějaké to místo na světě vybojovaly různými úskoky a falešným úsměvem na rtech. Proto se asi dodnes říká, že muži jsou ve svém jednání přímí a ženy jsou úskočné. Jenže co jim zbývalo, když chtěly přežít ve světě, kde vládlo pravidlo silnějšího a ne chytřejšího?

Klára

Jen velmi málo žen se v historii dokázalo nějak prosadit, byť byly stejně schopné jako muži. Čím více jdeme do historie, tím méně ženských žen tam vyčnívá a to ať už jsou to vynálezci, malíři či spisovatelé. Víme vůbec kolik žen se v historii vydávalo ze muže, jen aby se nějak prosadilo?

 

Většina žen žila v područí mužů a dělala to, co jim bylo nařízeno. Vynález šicího stroje, který měl ulehčit ženám práci se po celém světě proměnil na obrovské šicí dílny, kde ženy pracovaly za hrozných podmínek. Měly 15-ti hodinovou pracovní dobu, brutální zacházení, žádná hygiena a mizerné mzdy. V roce 1909 začalo v jedné takové textilce v New Yorku hořet a 130 dívek tam uhořelo, protože v rámci úspor nebylo zřízeno dostatek únikových východů, a ty které tam byly, byly falešné.

Ženám došla trpělivost a kolem 15 tisíc ženy vyšlo do ulic. Podobnou reakci nikdo z mužů nečekal, protože ženy byly vždy považovány za nesamostatné a neschopné se mužům postavit. Z počátku je muži proto nebrali vážně a nad jejich požadavky se usmívali, protože ženy neměly volební práva a nepovažovali je za hrozbu. Proto se ženy čím dál tím více radikalizovaly a bylo je už slyšet i v domácnostech. Neustále se radikalizovaly, svolávaly demonstrace, jejich požadavky byly čím dál tím jasnější a vlna odporu se začala šířit i do Evropy.

V roce 1910 se zrodil v hlavě Cláry Zetkin (německá socialistka, učitelka a novinářka) nápad, že jeden den v roce budou ženy slavit jako mezinárodní den žen, která prakticky celý svůj život zasvětila právům žen a to na poli jak sociálním, tak společenském. Jejich idea byla taková, že ženy v tento den vyjdou do ulic a budou ostatní seznamovat s problémy, které je trápí.

Poprvé byl svátek slaven v Evropě už v roce 1911, ale všechno snažení bylo zastíněno válkou, která brzy po té propukla. Znovu se význam tohoto svátku začal zdůrazňovat až po I. světové válce.

Termín byl vybrán náhodně, ale jeho oficiální uznání OSN přišlo až v roce 1975. Spousta zemí tento svátek ale není ochotna vůbec akceptovat a dát mu nějakým způsobem význam. Je to prakticky jen východní Evropa, některé státy Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Pro polovinu světa však jakoby neexistuje a patří sem i Severní Amerika.

 

ženaCo ale se svátkem, ze kterého se úplně vytratila sama jeho podstata?

Určitě už dnes ženy na tom nejsou tak špatně jako v minulém století a spousta osvícených žen už vychovala celou generaci mužů, kteří jsou si vědomi práv žen, stále jsou ale slyšet věty typu: „To je ženská práce“, „To je muž, ten je lepší“, „Ona si ten výprask zasloužila“, "Chtěla emancipaci, tak ať si to uhlí složí sama", nebo  „To je muž, ten si to může dovolit“.

Netvrdím, že je hezký pohled na ženu, která se opilá válí po zemi, ale stejně odporný je pohled na podobně zřízeného muže. Netvrdím, že ten či onen si tu facku občas nezaslouží, ale jsou to stejně tak muži, jako ženy a zatímco muži je často rozdávají, ženy zůstávají většinou jen u myšlenky.

 

Podstatné je i to, že ženy jsou za stejnou práci odměňovány výrazně menším platem a stále je ve vedení firem výrazně více mužů než žen. Často slýcháváme: „A co když pojedete na služební cestu? Kdo vám pohlídá děti?“ Jakoby muži byli totálně neschopni se postarat o děti.

Jsou tedy muži méněcennější než ženy? Proč tedy do vedoucích funkcí prosazujeme právě muže a proč dostávají vyšší platy, když jsou tak neschopní? Proč se na muže, kteří se rozhodnou zůstat na mateřské dovolené a nebo dostanou po rozvodu do péče děti, stále díváme na něco abstraktního a pořád se jim snažíme pomáhat? Jak moc se toho tedy za těch sto let změnilo?

Domnívám se, že práce se dělí na fyzicky těžkou a lehkou a to je jediné kriterium, kde by se mělo zohledňovat práce ženy, ale i zde existují muži, kteří nemají zdaleka takovou sílu, jakou mají některé ženy. Takže zbořme už konečně mýty o nadřazenosti jednoho pohlaví vůči jinému, protože muži a ženy nejsou horší a lepší, jsou jen jiní a stejně jako jin a jang tvoří jeden úžasný celek.