Moudrost dnešního dne:

Kde by byla moc žen, nebýt ješitnosti mužů?

Marie von Ebner-Eschenbachová:  Kde by byla moc žen, nebýt ješitnosti mužů? 

...

Právě přítomno: 842 hostů a žádný člen

Mentálně postižené děti do běžných škol

.

dětiNěkdy mi připadá, že se u nás mění zákony jen proto, aby někdo vykázal nějakou činnost. Týká se to dle mého názoru i nové změny, díky které se má do běžných škol zařazovat co největší množství dětí z tzv. specializovaných škol, a to vč. handicapovaných, respektive psychicky postižených.

Každý z nás asi prošel základní školou a většina z nás si dovede představit, jak dokážou být děti kruté (ti, kteří krutí byli, si to většinou nepřipouštějí). Já osobně patřím do opačného spektra, čili těch ušlapovaných,  a proto si tu dobu pamatuji dobře.

Proč si troufám o tomto zákonu polemizovat a nazvat jej přinejmenším nedomyšleným? Ač mám nadprůměrnou inteligenci (Mensa), tak jsem asi díky komplikovanému rodinnému zázemí ve škole moc nezazářila.  Na druhé straně se mé dceři narodilo dítě s Downovým syndromem. Navíc jsem byť omezenou dobu, učila na učilišti a znám tuto problematiku i z pozice pedagoga.

Měla jsem ve třídě hluchou dívku, intelektuálně na tom byla více než dobře, ale jak ji vysvětlit např. kosoúhlé promítání, když neslyší? Bylo to náročné pro nás obě, ale ona to díky svému intelektu to zvládala.

Měla jsem tam dívku, kterou praštila v dětství do hlavy houpačka, ale měla ctižádostivé rodiče, tak tam chodila i když netrefila ani domů a rodiče ji do školy vozili. Všem bylo jasné, že je ve třídě jen do počtu a jako kreslička se nikdy živit nemohla. Nic z toho, co tam bylo řečeno nechápala, neměla žádné kamarádky a vzhledem ke klasifikačnímu řádu nemohla dostávat jedničky, na které byla zvyklá ve speciální škole. Byla tedy v této škole šťastná?

dětiJsou rodiče, kteří na vzdělání svých dětí rezignovali, už když se narodili. Ať mají inteligenci jakoukoli, je jim to jedno. Pak jsou rodiče a těch je doufám většina, kteří své děti nechávají rozvíjet vlastním tempem. Existuje ale i skupina rodičů, kteří kladou na své děti nadměrné požadavky, ať už se narodily jakékoli.

Tu první skupinu se snažíme za jejich nedbalost postihovat, nebo tiše doufáme, že se dítě vypracuje a prosadí samo. Jenže ambiciozní rodiče jsou úplně ignorováni a navrhovaný zákon je v jejich snahách, jen podporuje. Nemyslí na potřeby svých dětí, stydí se říct, že je dítě ve speciální škole a tak je chtějí mít v běžných školách.

Chápu to. Myslí si, že svým dětem zajistí lepší budoucnost, když vyjdou z normální školy. Navíc bývají specializované školy daleko a finanční situace dnešních rodin nebývá často tak růžová, jak by si přáli. Možná si někteří nemohou dovolit, vozit své děti mnoho kilometrů daleko.

Jenže zařazení mentálně postižených do běžných škol může nadělat více škody, než užitku, a to nejen ve formě bolavé duše postiženého dítěte, které bude vyloučeno z kolektivu.

Co např. takové slovo „průměrný“!  Určitě už jste od svých dětí slyšeli podobné věty:

„Ale většina už mobil má“, „Většina z toho dostala pětku“, „Většina skákala po oknech“,.....

Ona to určitě většina nebyla a jen osobním průzkumem byste zjistili, že to je třeba jen 10% dětí, ale pochopí naše děti, že mentálně postižené dítě bude mít asi jiné schopnosti, jiné potřeby, jiné chování a jiné reakce?

Jak to vyřeší učitel s dítětem, které nedokáže mnoho hodin sedět  v lavici a potřebuje se projít, nebo si na chvíli lehnout a učivo alespoň částečně vstřebá jen díky hře, na kterou je ve speciálních školách čas? Takové děti potřebují mít méně výkladu a více praxe. Uspává vás mnohahodinová přednáška o něčem nezajímavém? Tak pro tyto děti bude nezajímavé 90% toho, co tam učitel vykládá,.... U nich více než kde jinde platí škola hrou.  Zamyslel se někdo, že jsou šťastnější v těch speciálních školách?

Pochopí běžné děti, že když se bude mentálně postižené dítě chovat nějak nepatřičně, tak to nemohou dělat i ony?

Znala jsem např. dívku, která si na veřejnosti sundala kalhotky a upravovala vložku. Nebo. Viděli jste někdy v akci autistu? Toho má mnohdy problém zvládnout vlastní rodič, jak se s tím popasují běžné děti? V klidném stavu vypadají úplně jako ostatní, ale mohou dostat z každé maličkosti záchvat. Třeba se jim nebude líbit, že učitelka někoho přesadila a začnou nekontrolovaně křičet.

Pochopí mentálně postižené dítě, že mělo do „včerejška“ jiné osnovy a dnes se musí učit fyziku, která je pro něj naprosto nepochopitelná? Dovedete si představit, co vše je schopno udělat mentálně postižené dítě, které mělo v chemii nějakou názornou ukázku, která ho nadchla?!

Pochopí děti to, že když ony musejí zvládnout násobilku, tak Pepa Novák nemusí? Jak ale budou učitelé potom známkovat? Pepa Novák dostane čtyřku, protože on za to nemůže. Učitel ho ohodnotil alespoň za jeho snahu, přestože měl dobře jen jeden příklad. Jenže Pepa chce jedničku! Ale jakou známku dá učitel tomu tzv. průměrnému dítěti, které se na učení vyloženě vybodlo?!

To, že z postiženého dítěte udělají ostatní děti outsidera, je téměř jisté. Postižené děti jsou často velmi naivní, protože dospělí kolem nich chodí tak trochu po špičkách a snaží se jej nezranit. Jenže běžné děti jinakost neodpouštějí a zvláště pokud mají nějakého „úžasného" rodiče, který jim řekne - “Tak si ho nevšímej, je to debil“. Co když ho začnou zneužívat na "lumpárny", které by jim neprošly a ty naivky to v dobré víře udělají?

Namítnete „Však bude mít asistenta“. Jenže budeme mít tolik asistentů, kteří jsou mimochodem dost bídně placeni a nemají na to většinou ani vzdělání?

děti

 

Kdysi zvláštní školy (dnes specializované) nebyly. Když některé dítě nezvládalo učivo, bylo označeno za problémové, šouplo se do zadní lavice, aby nebylo moc na očích. Tam si mohlo dělat co chtělo. Jenže v nás ostatních to byli hrdinové, kteří se uměli postavit učiteli. Měli jsme v šesté třídě spolužáka, který už měl být v deváté, ale protože už několikrát propadl a věděl, že už mu víc učitelka udělat nemůže, tak si klidně v hodině zakouřil,...

Protože bylo postupně ve třídách čím dál, tím více dětí a učitelé podobné případy ve vyšším věku přestávali zvládat, zřídily se zvláštní školy. Tam byly třídy výrazně menší, žáci měli upravené osnovy, přibylo jim tzv. ručních prací, kde mohly děti zazářit a budovaly si mezi sebou pěkná přátelství. Učitelé byli na jejich chování připraveni i vzděláván. Věděli, že jsou ty děti jiné. A řekněme si upřímně, že pro práci s takovýmito dětmi nemá každý učitel předpoklady. Začnou tedy učitelé ze škol odcházet ještě ve větší míře, než je tomu dnes?

 

Faktem je, že jsou dnes děti jiné. Nechci nyní řešit, jestli je to díky násilí, které mohou sledovat v televizi, na počítačích a na mobilech, nechci polemizovat ani o tom, jestli jsou sebevědomější, nebo agresivnější. JSOU PROSTĚ JINÉ.  Ostatně se na to raději zeptejte učitelů, kteří jsou mnohdy na pokraji zhroucení i když inkluze ještě neproběhla.

"Jsou často nezvladatelné." Mají-li zodpovědného rodiče, snaží se ty problémy s dítětem nějak řešit a hledá pomoc ve speciální psychologické poradně. Jenže když se do takovéto poradny chce objednat, čeká nezřídka celé dlouhé měsíce.

Mám známou, které skočil syn ze sedmého patra a je tedy evidentní, že se pokusil o sebevraždu. Stáli při něm všichni svatí a pád s vážnými zraněními přežil. Myslíte si, že se na něj okamžitě vrhli psychologové? Opak je pravdou. Neměl žádnou speciální péči. Psycholog ho sice navštívil, trochu si s ním popovídal, ale to bylo vše. Neputoval do žádného specializovaného zařízení, aby byla jistota, že se to nezopakuje. Když se mu jen trochu zranění zahojila, poslali ho zase domů. Jak můžeme tedy čekat, že budou mít psychologové čas věnovat se méně závažným bolístkám, se kterými se dnes dítě potkává.

Přemýšlím, jestli nejde o nějaký střet zájmů. Možná někomu záleží na tom, aby bylo více dětí v soukromých školách. Dnes máme zavedenou síť státních specializovaných škol, které budou při nedostatečném počtu žáků zřejmě zrušeny. Ale vždyť to už tu jednou bylo. Po revoluci se za babku rozprodaly školky a jesle, které stát za drahé peníze postavil. A co se děje dnes? Nemáme dostatek předškolních zařízení a suplují to drahé soukromé školky.

Netvrdím, že jsou soukromé školy špatné. Zrovna ta, do které chodí vnuk je naprosto úžasná a on se tam těší. Je-li ale na tom rodič jen relativně dobře, tak je pro něj státní speciální škola daleko přijatelnější varianta, než aby jeho dítě chodilo do běžné školy, která je většinou přímo v bydlišti  a náklady tedy nejsou tak vysoké.

Co když budou chtít rodiče zase děti převést z běžných škol do škol speciálních? Když si řekne rodič „Tak a dost, už nebudu své dítě dál trápit“, bude jej pak vozit 20-30 km do nějaké soukromé školy? A bude na to mít?

Nestane se to, že se ještě sníží už tak malá porodnost? Podpora rodin s dětmi je dnes tak malá, že inkluze může rozhodnout o tom, že má-li rodina takto náročné dítě, pak už si další raději ani nepořídí, protože by to finančně nezvládli. Nechci ani domyslet, kam to povede.

Sdílet
TOPlist
SEO Rozcestník