Moudrost dnešního dne:

Představte si život jako hru, kde 24 hodin denně žonglujete s pěti míčky: práce, rodina, zdraví, přátelé a smysl života a snažíte se je udržet ve vzduchu.

...

Právě přítomno: 377 hostů a žádný člen

Jaroslav Hutka - koho budu volit

.

Je těžké přemýšlet o volbě prezidenta ve chvíli, kdy patologický kazisvět po desíti letech na pražském Hradě svým tunelem v amnestii právě přerazil páteř českého práva. Je riskantní, i svobodnou volbou, svěřovat pravomoci komukoliv. Hitler i Gottwald napřed také vyhráli ve volbách. Ale demokracie taková je, bohužel zneužitelná. Nelze zavázat politika, že demokracii udrží. Demokracii vytváří a udržují občané. Pokud ti sami ji neuhájí a nenaplní, tak ji prostě nemají.

Psané zákony samy sebe neochrání. Teď jde o volbu člověka, který jako prezident nejpravděpodobněji demokracii nezradí jinými zájmy.
VOLÍM KARLA Schwarzenberga. Znám ho 25 let a  mám k němu důvěru. Ostatním buď nevěřím, nebo si myslím, že nemají šanci  na druhé kolo. 
Ovšem nejspíš to dopadne tak, že my svobodomyslní občané své hlasy roztříštíme, a pak se budeme ve druhém kole prezidentské volby divit, jak došlo k tomu, že se rozhoduje mezi shrbeným husákovsko-komunistickým karieristou a hulvátskou buranskou nádobou na jakoukoliv špínu.

 

KONCERTY leden 2013

8. úterý, Hutka, PRAHA 2, Ryba naruby, Mánesova 87, 20:00
11. pátek, Hutka, PRAHA 2, čajovna Boží mlýny, Salmovská 15, 19:30
18. pátek, Hutka, Hodkovicová, BRNO, kongresové centrum BVV, festival GO kamera, písně a obrazy z Indie, 20:00

 

VANDROVALI HUDCI
K nám písničkářům až nespravedlivě laskavé vydavatelství Galén mi pod stromeček vydalo CD Vandrovali hudci. Celý hodinový koncert. Na gramofonovou desku se tehdy vešlo pouze čtyřicet minut.
Je to moje nejhezčí deska vydaná napínavě v roce 1976. O rok později byla vyhlášena deskou roku, ale časopis Melodie už k tomu nesměl uvést, že to zpívám já. Jednou nohou jsem stál ve výšinách slávy a druhou v bartolomějské propasti. Měl jsem ale jiný cíl než slávu, tak mě ta propast vtáhla do podzemních toků neslavného osudu.
Jedním z mých cílů bylo také zůstat věrný tomu, co jsem našel ve sbírce Františka Sušila. Tomu, co je v ní existencionální aposvátné. První deskou, Stůj břízo zelená z roku 1974, se podařilo vybourat zazděné okno do nepentličkové vesnické kultury, kterou Sušil objevil, zaznamenal, a v roce 1859 svým definivńim vydáním rozprostřelpřed zrak české společnosti. Dva a půl tisíce písní se zápisem slov i not. Česká společnost se ale pravdivosti této monumentální sbírky tak zděsila, že ji zatlačila do zapomnění.      
K jejímu druhému vydání došlo až po více než osmdesáti letech, za druhé světové války. Ale ze zapomnění už to tuto sbírku nevytáhlo. Když se mi náhodou v roce 1968 dostalo do rukou vydání Sušilovy sbírky, narazil jsem na cosi neznámého.
První porci jsem zpět do národního nevědění naservíroval deskou Stůj břízo zelená v roce 1974. Druhé sousto se mipodařilo do veřejného prostoru dostat ještě v roce 1976 deskou Vandrovali hudci. Byl to v tu chvíli strhující příběh, ale deska se nestala klasikou, stejně jako Sušil. Sušil prostě musí být zapomenut.   
Možná nejkrásnější píseň na této desce je ta, kterou Sušil nazval ŽÁRLIVEC. Melodie nemá stupnici a příběh nemá děj. Leoš Janáček ji prý považoval za největší moravskou baladu a chtěl podle ní napsat operu. Jsem rád že nenapsal, píseň by se v ní rozložila.  
Sušil zaznamenal obrazy slov pohybujících se po tónech. Tak to byla i pravda, tak to slyšel. Moje a Hladíkova kytara a Frešova basa dělají jen ozdobný rám, jak jsme tomu zvyklí v obrazárnách. Nejsme ochotni se smířit s nezarámovanými obrazy. Sušil zapsal jen slova a melodii, nikdo mu k tomu na žádný nástroj nehrál. Žádný cimbál, žádné primášovy housličky, žádné kytary. Při svých cestách si na místní fary zval vesničany, o kterých se vědělo, že zpívají. Jako básníkžasl nad slovy pomalovanými nářečím a v neškolených hlasech rozpoznanou melodii zachoval. A to chtělo odvahu. Ze všech sběratelů, kterými jsem pak listoval, byl Sušil asi takový jediný.
Biolog a sběratel Úlehla mu později vyčítal, že nezapisoval rytmické a melodické ochylky v rámci slok. Jenže nedávný sběratel, už z doby instrumentální, nebyl schopen pochopit někoho z doby vokální.
Vesničani, kteří si po staletí v nestabilní lidské paměti krákorali písně v podivných stupnicích nebo nestupnicích, přece jenom se prezentovali jinak než ti pozdější, kteří na pozadí své mysli už slyšeli nějaký nástroj a nebo rovnou sběrateli s nějakým nástrojem ke zpěvu zahráli. I takové instrumentální písně má Sušil ve sbírce, většinou svatební a taneční. Ale ty mě jako písničkáře ovlivněného v šedesátých letech beatnickou poezií a sártrovským existencionalismem, nezaujaly.
Jedno však víme jistě. Vývoj kolektivního vědomí v písních, lidových písních, které se proplétaly časem a neměly autora, alezároveň patřily k nějaké místu, které je považovalo za své, ten v druhé polovině 19. století skončil. Nacionalistický romantismus sice tyto hodnoty objevil, ale i zničil, protože je vykolejil na vlastenectví, vitalismus a právě nacionalismus. Básník a muzikant František Sušil, možná proto, že byl katolickým knězem, cítil tyto hodnoty pokorněji.
Překvapivé je, že Erbenova, také monumentální sbírka, která vyšla jen několik let po Sušilově, představuje jiné písně a jinéhodnoty. Byla tehdy česká a moravská hranice tak neprodyšná, že ve společném státě, jazyce, území a historii šlo o jiné kultury? Nebo byl rozdíl v cílech sběratelů? Pravděpodobně to byla Erbenova úspěšná politická volba, která z něj udělala hvězdu národní kultury, protože jinak nepochopím, proč se "naši" literární vědci tolik zabývali duševní prázdnotou Erbenovy sbírky a zůstali zcela nedotčeni velkou literatutou, kterou nasbíral Sušil.       
Hmm, chtěl jsem napsat krátký propagační článeček k desce Vandrovali hudci, aby si někdo to cédéčko koupil. Ale spíš jepravděpodobné, že tak daleko už nikdo nedočetl. Možná už ani nepřelezl moje úvodní VOLÍM KARLA a plivne po mně nějakou tou internetovou diskusní jedovatou slinou. Češi nesnášejí politiku. Vyhýbají se jí a považují ji pouze za svinstvo. Takže jsou pouhými pozorovateli svých dějin, nikoliv jejími tvůrci, a jsou podváděni svými politiky, protoženechodí k volbám a nevstupují do politických stran.      

VANDROVALI HUDCI stojí 250 Kč plus poštovné. Posílá mi to teď Magdalena, tak to nevracejte jako nevyžádanou poštu. A pokud je tohle psaní také nevyžádaná pošta, tak to smažte.

 Přeji krásný a šťastný rok už bez Klause, a s kým si teď prožijeme dalších dlouhých pět let na Hradě, to už fakt rozhodne národ sám. Demokracie je boj. V diktatuře je dobojováno. A dosud jen Rusové říkali: Naděje odcházíš-li, alepoň se poohlédni... My bydlíme v nadějeplné, přátelské a neválčící Evropě, nám naděje nikam neodchází. A Evropa je dobrý domov.


 

Autor: Jaroslav Hutka

www.hutka.cz       

Sdílet
TOPlist
SEO Rozcestník