Moudrost dnešního dne:

Mládí není období života, ale duševní stav.

...

Právě přítomno: 356 hostů a žádný člen

- Jak stokrát nic umořilo vola, aneb Jsi úplně nemožná!

.

prstenyInfo z médií: „Asi padesáti letá žena zasadila několik bodných ran svému partnerovi. Sousedé se tomu diví, protože šlo o tak úžasné lidi, které měli všichni rádi“. Kroutíte nad tím hlavou i vy, protože jste se právě probudili do krásného slunečného rána s předsevzetím, že se nebudete se svým partnerem dohadovat o nesmyslech. V hlavě vám letí všechny ty malicherné hádky za poslední týden a říkáte si, že to se přeci dá překonat. Jenže 30 let manželství, kde se prakticky denně opakují tytéž „maličkosti“ už zanechalo na vašem vztahu takové jizvy, že vás vše vytáčí i když si říkáte:

„Buď v pohodě, vždyť on je v podstatě hodný“.

 

Váš partner velmi rád vaří a sleduje snad všechny pořady o vaření, které v telce běží. Je to jeho velký koníček, nesnažíte se mu tu vařečku vzít z ruky, ale občas si neodpustíte nějaké nemístné komentáře.

spory„Vezmeš si oběd?“

Podíváte se do hrnce, kde plave asi centimetrová vrstva oleje, pokřivíte obličej a začnete se v tom znechuceně přehrabovat.

On to pochopitelně vidí a hned mu naběhnou žíly na krku. „Co by za to dala jiná ženská, kdyby jí manžel uvařil!“

Namítáte, že by neměl používat tolik oleje a že jste se o tom už bavili mnohokrát, načež on vám na to odpoví, že ho používá tolik, protože vy jste úchylná a když vidíte olej ve slevě, tak hned koupíte tři. To zase vytočí vás a naznačíte, že nákupy jdou z vaší režie, a proto se snažíte ušetřit, nechápete proč byste měli kupovat olej za čtyřicet, když je nyní za třicet. Pak odejdete do pokoje, po cestě pozhasínáte několik světel, která ON nechal svítit úplně zbytečně a nakonec zuřivě pohlédnete na hromádku vytvořenou z upocených bot a sportovního dresu, kterou si dal na topení před několika dny a máte chuť ji shodit na zem, aby si to konečně uklidil, ale neuděláte to.

 

Nakonec se na to vyspíte, zase si řeknete, že to přeci jsou všechno maličkosti a dnes vám to spolu půjde lépe. Vše probíhá jako na drátkách až do okamžiku, než zazvoní telefon. Váš partner jej zvedne a někomu do telefonu řekne, ať přijde. Na váš dotaz - Kdo má přijít, se dozvíte, že pozval nějakého podomního prodejce, který nám JEN poměří kolik máme doma bacilů, a že to ŽÁDNÝ podomní prodejce není. Nelíbí se vám prý jeho návštěva jen proto, že ho pozval On, aniž by se s vámi domluvil. To zase rozčílí vás, protože nechápete, jak může být někdo tak naivní a pozve si do bytu cizí lidi, aniž by si nějak ověřil o koho jde, a ještě vás obviňuje z toho, že ho nenecháte ani se svobodně rozhodnout.

V duchu si řeknete, že když ON ochutnává jídlo při vaření, tak by to taky tou lžící pak nemusel míchat, a že ty jeho bacily taky mnohým vadí. Nahlas ale jedovatě reagujete, že by si tedy měl uklidit, protože mu přijde návštěva, a že VY doma nebudete!  No a to zase vybuchne on, že jste úplně paranoidní a že byste měla více věřit lidem. Při odchodu z místnosti máte chuť kopnout do pivních láhví, které ZASE stojí na vašem úplně novém koberci, přestože jste mu už tolikrát vysvětlovala, že jsou zespodu láhve špinavé, ale raději se zdržíte jakékoli reakce.

 

Zase je krásné slunečné ráno a vy si opět říkáte, že to přeci už takto dál nejde! Neustále do sebe narážíte kvůli nesmyslům, proto přijdete do kuchyně s úsměvem na rtech. Uvaříte boloňskou omáčku a poprosíte partnera, aby uvařil špagety, a raději přejdete to, že ON chce vařit špagety 8 minut, protože je to napsáno na pytlíku, zatímco vy máte špagety raději al dente. Pak si ale jdete do kuchyně pro vodu a zjistíte, že hodil ty špagety do studené vody a ani se nesnažil je nějak rozprostřít po okraji hrnce, aby se neslepily v jednolitou hroudu. To už vám zase stoupá adrenalin, načež vám ON řekne, že jste nemožná, že ho neustále kontrolujete, a že takto vaří těstoviny odjakživa a nikdy jste se z toho neotrávili. Nechcete se hádat, proto ty špagety rozprostřete, zalijete je vřelou vodou, počkáte, až zavaří, a aniž byste se zeptali: „Od kterého okamžiku tedy počítá oněch osm minut“,  jen jej požádáte, aby špagety pak slil. Když ale chcete nachystat oběd, tak je v něm slepená hrouda špaget, protože tam nedal žádný tuk a dostane se vám jen lakonické odpovědi: „Když jsi ty špagety začala dělat ty, tak sis je měla i dodělat!“

Mlčky si nandáte porci a když si chcete nalít zázvorový čaj, který pro vás údajně uvařil, zjistíte, že pod hrncem stále hoří plamen, takže po vitamínech tam už není ani památka,... Zvednete poklici a uvnitř se společně se zázvorem vaří staré plastové sítko, které jste už dávno chtěli vyhodit.

 

samotaAni v tuto chvíli ještě nevybuchnete, nasednete do auta, a všimnete si, že vaše nové sluneční brýle na řízení, které používá někdy i váš partner, jsou strčené bez obalu do přihrádky, kde je všechno možné vč. šroubků a jsou proto úplně poškrábané. Znechuceně tedy jen poznamenáte: „Aha, takže ty brýle jsou na vyhození, protože to je tak na pokažení očí!“ V autě ale s vámi sedí i váš dospělý syn a netuší, co všechno už vám leží v žaludku, proto se iniciativně zastane vašeho partnera. Dozvíte se, že je to vaše vina, protože jste tam ty brýle neměla nechávat. Řeknete si ano, jsem debil a ani se nesnažíte nějak obhajovat.

 

Pak ale sjedete z dálnice do obce a na tachometru je pořád 120 km/h, proto tiše poznamenáte, že by mohl trochu zklidnit hormon. Jenže zase otravujete, protože mu kecáte do řízení.

Ve městě vyskočí syn z auta, že si musí ještě něco vyřídit, ale když se auto zase rozjede, tak si to rozmyslí a začne na vás mávat, ať ho zase přiberete. Protože si toho partner nevšimne, zvoláte. „Počkej“. On dupne na brzdu, syn naskočí a oba si svorně pobrukují, jak jste nemožná, protože reagujete přehnaně, protože pan řidič se leknul. Pomyslíte si sice, že ho příště necháte jít pěšky, ale víte, že vaše úchylka všem pomáhat vám to nedovolí.

 

Opět ráno vstanete s krásným předsevzetím, jak budete dnes úžasně milá, a po cestě do koupelny narazíte na partnera, jak smotává úplně novou nákupní tašku do nevzhledné koule. Už vám ani nejde o těch 50 korun, které stála, ale hlavně o to, že takto končí vlastně každá taška, kterou jste kdy koupili, a že vy si pak na nákupech připadáte jako bezdomovec, proto vyprsknete „PROČ to pořád děláš?!“ Kousnete  se ale do jazyka a rozhodnete se nad tím ZASE povznést. 

 

Dáte si kávu a i když víte, že jakákoli debata mezi vámi dopadne katastrofou, tak se snažíte být vnímavá, když ON zapřede řeč na svou práci. „Možná bych „TO“ mohl nabídnout Pepovi, vydělává teď hodně peněz a mohl by si TO dovolit.“  Souhlasíte s ním a jen poznamenáte, že JE vydělává díky tomu, že na tom projektu dělá už pět let, takže si je vlastně zaslouží, a doufáte, že na to bude partner reagovat pozitivně, protože jde o jeho kamaráda. Ale zjistíte, že jste měla raději mlčet, protože se na vás místo toho oboří. Pak si ale vzpomenete, že za oněch posledních pět let se domlouvali na různých schůzkách už mnohokrát, a párkrát jste kvůli němu rušili společné akce, ale většinou se stejně nesešli. Proto namítnete: „No jo, jenže ty domluvíš schůzku, ten tvůj šéf tady pojede přes půl republiky a Pepa ti nakonec řekne, že nemá čas.“ Což je ale definitivní hřebík do vaší debaty: „No a co! Nechápu, co ty na tom Pepovi pořád vidíš! Má prostě hodně práce! …“

 

To už prostě nemůžete dál, protože se toto 100x nic opakuje několikrát denně po dlouhé roky. Ať uděláte či řeknete cokoli, všechno je špatně. Totálně se zhroutíte, máte chuť se na všechno vykašlat, protože to zase dopadlo tak, že jste totální kretén VY. Akorát otravujete lidi, aby se vše řídilo podle vašich představ, a je úplně jedno,  jestli jsou vaše argumenty v zásadě správné. To, že se tím snažíte vlastně chránit nejen je, ale tak trochu i sebe přeci nikoho nezajímá. 

Sdílet
TOPlist
SEO Rozcestník