Moudrost dnešního dne:

Miluj své nepřátele, protože ti připomínají tvé chyby.

...

Právě přítomno: 273 hostů a žádný člen

Týrané děti

.

Díky mediím se stále častěji dostávají na povrch těžké osudy některých lidí. Patří sem zde i týrané děti. Málokdo si dokáže představit, jak může špatné zacházení v dětství poznamenat člověka vcelém jeho dalším životě.

„Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Pochopitelně že jsem to nejdříve nevěděla, ale když mi matka řekla, že mě chtěli ještě jako kojence dát k adopci, posteskla jsem si, proč to neudělali. Možná jsem mohla mít šťastnější život.

 

Dodnes nevím, proč mě chtěli k adopci dát. Ani nevím, proč to neudělali, ale mé dětství bylo jako zlý sen, ze kterého jsem dlouho vinila matku. Proč se ke mně tak chovala? Byla znásilněna? Byla jsem plodem nějakého mimomanželského vztahu?

Síla odpuštění

Syn mi říká, musíš ji to odpustit, aby ses s tím srovnala ty sama. Vím. Má pravdu. Často si myslím, že už jsem jí odpustila, že se ke mně chovala vždy nepřátelsky. Přest

o dokážu o svém dětství mluvit jen útržkovitě, protože je to pro mě stále hodně bolestné období. Ano. Nevyrovnala jsem se s tím ani po šedesáti klepáčletech. Dlouho jsem měla pocit, že se mi matka mstí za to, že jsem se narodila. Kdykoli měla špatnou náladu, tak jsem se jí raději klidila z cesty.

Stále mě pronásledují vzpomínky, které jsem zatlačila do hodně vzdálených koutů mé duše, protože jsem na to chtěla zapomenout.

„Ohýbej ma mamko, dokud som já Janko, až já budu Jano, neohneš ma mamo.“ Matka mě tedy ohýbala tak dlouho, až mě úplně zlomila. Byla jsem bázlivé, zakřiknuté, zakomplexované dítě.

Chci být neviditelná

Snažila jsem se v dětství chovat podobně jako „můj“ otec. Když budu neviditelná, tak se nestanu hromosvodem nálad své matky. Dlouhé hodiny jsem trávila schovaná pod kuchyňským stolem, kam na mě nedosáhla. Tam jsem si hrála, četla, nebo jen tiše seděla. Neviditelná jsem zůstávala i ve chvílích, když měla matka dobrou náladu a realizovala své mateřské pudy jen směrem k mému bratrovi.

Celé mé dětství bylo prodchnuto strachem, neustálým křikem, scénami a bitím za každý prohřešek. Bití neznamenalo pohlavek, ale důkladný výprask proutěným klepáčem na koberce. Matka mě bila vždy tak dlouho, dokud z ní nevyprchala zlost. Následky které tento nástroj napáchal na dětském těle nebyly o moc lepší než psychický teror, který se mým dětstvím prolínal.

Útěk z domu

Nic nevyřešil, neměla sem kam jít. Žádní příbuzní neexistovali. Věděla sem, že až dospěju, nemám naději na žádný podnájem, jako je to dnes. Jedinou šancí byly vdavky. Jen tehdy jsem měla naději na jiné bydlení. Naivně jsem si tenkrát myslela, že když se vdám, konečně uniknu tomu stresu, ale jak mohl vypadat můj život s tak pocuchanou psychikou? Strach z matky vystřídal strach z mého muže. Evidentně jsem to nevzala za ten správný konec. Trvalo dalších deset let, než jsem pochopila, že se musím od agrese úplně osvobodit. Nejdříve jsem se postavila svému muži. Když mě chtěl zase napadnout, postavila jsem se mu do cesty a  On pochopil, že jestli bude pokračovat, tak ho klidně zabiju. Viděl tu sílu v mých očích a udělal krok dozadu. Pohár prostě přetekl.

Zhruba ve stejnou dobu jsem si to vyříkala i s matkou. Nikdy sice nepřiznala co za tím vším bylo, ale od té doby jsem se ji přestala bát. Časem jsem se ji dokonce naučila omlouvat. Taky to neměla jednoduché. Byla adoptovaná a její macecha ji taky týrala. V 17 taky utekla z domu. Nebyla dost silná, aby se postavila svým děsům, a tak i na mě uplatňovala vzor chování, který se naučila ve své rodině.

děsyA já jako matka?

Nevím, pokoušela jsem se vychovávat své děti bez násilí. Žádné školy na mateřství neexistují, proto jsem se obklopila hromadami odborných knih  a učila se být nejen lepším rodičem ale i sebevědomým člověkem. Nechtěla jsem jsem tento rodičovský vzor vzor opakovat u svých dětí. Jen ony mohou být mým soudcem. Určitě jsem i já udělala spoustu chyb, ale spoustu i neudělala.

Je to stále těžké, protože dávné děsy ve mně stále žijí. Dodnes mám tíseň, když slyším dětský pláč. Dodnes se mi zvedá adrenalin, když na mě někdo zvýší hlas a derou se mi do očí slzy.

Asi se nikdy nenaučím naplno projevovat city . Celý život se snažím být citově nezainteresovaná, abych nebyla zranitelná, ale stejně jsem.

Sdílet
TOPlist