Moudrost dnešního dne:

Moudrost se nedá ani půjčit ani koupit.

...

Právě přítomno: 961 hostů a žádný člen

Makléř - 3

.

Když vyšel na ulici, cítil se nejméně o deset kilo lehčí. Neuvěřitelně se mu ulevilo. Pochopil jak těžké je najít správnou cestu směřující ke změně zaměstnání a nyní, když už ji našel, tak si ji nenechá rozmluvit jen kvůli jedné, špatně sepsané smlouvě.

„To je maličkost, s tím si poradím.“

Slunce příjemně hřálo a kolem něj se míhali spěchající lidé. Martin mrknul na kostel a zjistil, že má tři hodiny volno. Úžasné. Tolik času jen sám pro sebe už dlouho neměl. Najednou si ale uvědomil, že ten čas neumí nějak příjemně či smysluplně využít.

 

Chodit po obchodech ho nikdy nebavilo. Má jít do kavárny a civět na hosty nebo na kolemjdoucí? To mu přišlo jako ztráta času. Sedl si na lavičku a marně se snažil na něco přijít. Díky své náročné práci ztratil prakticky všechny své přátele, a kdyby nyní někomu z nich zavolal, připadal by si hrozně trapně. Asi by tu byla velmi malá pravděpodobnost, že by si po těch letech na něj udělali čas. Cítil osamělý a nesmírně zranitelný. Když pracoval, neměl čas na něco podobného ano pomyslet. Pokud někam s Evou šli, vždy vše organizovala ona. On se musel jen rozhodnout, co si oblékne a ostatní bylo vždy dokonale naplánováno.

 

„To je děs! Znám tolik lidí, a když mám chvíli pro sebe, nemám ji s kým strávit!“

Rozhodl se, že se tím nebude déle zabývat a zamířil k nejbližší knihovně s tím, kde si na internetu nastuduje něco o realitním trhu.

Čas v knihovně mu utekl jako obvykle velmi rychle a přiblížila se doba pohovoru s ředitelem realitní společnosti. Dlouho na žádném pohovoru nebyl a tak ani nevěděl, jak bude probíhat. Po cestě do realitní kanceláře se stavil ještě na rychlý oběd a plný očekávání se zase usadil do zasedací místnosti.

Jednatel společnosti se objevil ve dveřích téměř načas. Na chvíli se sice posadil, ale bylo na něm vidět, jak ho čas tlačí. Zeptal se ho na pár podrobností a už mu strkal smlouvu k podpisu.

Díky tomu, že si Martin moc dobře pamatoval, jak chaoticky byla napsána smlouva na rezervaci nemovitosti, tak se předloženou smlouvu ani nesnažil číst.

„Děkuji, přečtu si to večer, ale předpokládám, že hned zítra můžeme smlouvu podepsat.“

Na tváři jeho možná budoucího šéfa se objevil stín překvapení, který jakoby říkal: „Co na tom chceš studovat? Tady to prostě podepiš a mazej makat!“

Nahlas ale řekl:  „Dobrá mám ještě nějaké povinnosti, za chvíli si vás vyzvedne Jura, je asi ještě na obědě.“

Když odešel, sklonil se nad smlouvou a snažil soustředit na její obsah. Nicméně se mu to moc nedařilo, protože se mu myšlenky stále vracely k tomu divnému pohovoru. Zarazilo ho, jak snadné je stát se realitním makléřem. Vůbec se ho nezeptali jaké má vzdělání, znalosti, praxi,… 

Ještě se nedostal ani za první odstavec a už tu nakukoval Jura.

„Honem, musíme být za chvíli na druhém konci města!“

Rychle se tedy zvedl a následoval spěchajícího Juru.

„Můžeš mi říct, kolik máte makléřů?“ zeptal se Martin, když se za ním zabouchly dveře auta.

„Netuším, možná padesát?“

„Tak moc?! A to se tím všichni uživí?“

„ No podívej“, řekl váhavě Jura“ tobě to můžu říct, protože ty si jiná sorta lidí, jsi rodilý obchodník. U nás je měsíční pohyb takových deset, dvacet rádoby makléřů, takže těch stálých jako sem já, je jen asi pět nebo šest. Nevím přesně.“

„A proč máte takovou fluktuaci? To přeci není normální!“

„Je a není. Ten odpad hlupáků se nikdy reality dělat nenaučí, ale jsou nám užiteční tím, že nám přinášejí nové zakázky. Říkáme jim včelky.  Občas donesou nějakou dobrou nemovitost, jen málokdy něco prodají a po pár měsících zase odejdou.“

„Takže oni třeba dva, tři měsíce dělají zadarmo a pak jednoduše odejdou?“

„Vždyť ti říkám, že jsou to hlupáci.“ Hlasitě se zachechtal. “ Jsou ale i takoví, kteří se to dělat naučili a trhli se. Pak jsou takoví, kterým se to u nás nelíbilo, a mysleli si, že to u jiné realitky budou mít lepší. Takže putují od jedné realitní kanceláře ke druhé. Jenže to je ještě horší varianta než se osamostatnit. Každá nová realitky mu dá jiný telefon i jiný email a on je pro své klienty prakticky nedohledatelný, protože nemá stálou ani adresu ani telefon.“

„A co se stane s jeho zakázkami?“

„No coby! Pokud se mu povedla exkluzivní smlouva, tak zůstává nám a pokud ne, tak je jeho i naše a pak je to kdo z koho. Ale protože my inzerujeme skoro všude, tak on moc šanci nemá! Takže čím více včelek máme, tím lépe se nám pracuje.“

Jura se znovu hlasitě zasmál a zatvářil se jako vítěz a Martinovi probleskl hlavou snímek gorilího samce bušícího se v prsa.

V autě se rozhostilo ticho. Provoz na silnicích naštěstí nebyl nijak hustý a tak dorazili na místo včas. 

Jura se na Martina významně podíval a důrazně řekl: „Nic neříkej! Jen poslouchej, kdybys měl jakékoli připomínky, tak mi je řekneš venku!“

Zazvonili na zvonek malého zchátralého domku s pěknou, leč neudržovanou zahradou. Na jednom z oken se odhrnula háčkovaná záclona a po chvíli se ve dveřích objevila starší štíhlá žena, která je pozvala dál a nabídla jim čaj. Martin pochopil, že tam není Jura poprvé.

„Tak paní Bedřišková, jak sem vám už řekl do telefonu, tak máme pro vás klienta, který by váš dům koupil za dva miliony. Je ale nutné, abyste nám podepsala tuto exkluzivní smlouvu!“

Paní nechápavě zvedla obočí. „A co to je ta exkluzivní smlouva, to je něco jako že pak budu nějaký váš významný klient?“

„Ano, ano přesně tak. Budeme se o vás starat jako o vlastní,“ zažertoval Jura a znovu smlouvu o kousek postrčil směrem ke klientce.

Načež se zopakovala téměř do puntíku scéna z dnešního rána. Paní si smlouvu ani nepřečetla a bez sebemenšího zaváhání ji podepsala. Poté se omluvila, že má moc práce a vypoklonkovala je ven.

„No já koukám jako blázen! Ti lidé smlouvy vůbec nečtou?!“

„Ale to víš, že čtou, ale až nastane nějaký problém. To nám je už ale fuk, protože jsme si tam dali formulku, že o všem bude rozhodovat rozhodce a tím pádem to máme v suchu.“

„A ty máš klienta, který by tu ruinu koupil za dva miliony?!“

„Ale to víš, že nemám, jenže já sem potřeboval, aby mi tu exkluzivitu podepsala. Neboooj. Já ji pak něco nakukám.“

Martin se zhluboka nadechl. „No dobře a co když to bude chtít prodat třeba své neteři?“

„Tak ať jí to klidně prodá, ale zaplatí nám provizi,“ a zase se rozchechtal.

Na to už neměl Martin prakticky co říct. Jediné na co myslel, bylo to, že se obchodem živil už mnoho let a s takovým zvláštním způsobem myšlení se ještě nesetkal.

Mohlo by vás zajímat:

Máte-li zájem zde přidat nějaký další související odkaz, kontaktujte nás prosím na email Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Sdílet
TOPlist
SEO Rozcestník