Ti, kteří mě znají, dobře vědí, že hrozně rád mluvím. Konverzace s kýmkoli na jakékoli téma je pro mě vrcholem blaha. Je to naprostý orgastický zážitek, který mi ultra-brutálním způsobem stimuluje hypotalamus a následné vyplavování dopaminu, serotoninu a endorfinu mě dostává až na samý okraj Nirvány. OK! No dobrá, tak to už bylo trochu moc, ale opravdu mě fascinuje, kam až se naše řeč vyvinula z prehistorických pazvuků přes jednoduchá slova a krátké oznamovací věty až po souvislé dialogy plné doplňujících a úžasných otázek. Jenže nám to nestačilo, protože jsme začali vymýšlet i otázky debilní a naprosto zbytečné.
A ty mě vážně upřímně vytáčí!
Jeden z takových úžasných příkladů je ten, jak žena přijde domů a už od dveří vidí, že koš na odpadky je plný. Nicméně ji to nezabrání se zeptat „Ty si ten koš nevynesl!??“
Jak na to chcete odpovědět? Apropo! A proč na to máte cokoli odpovídat!? Není to zbytečné plýtvání energií?! Co energií! Škoda je plýtvat, byť jen dechem! Dá se na takovou
otázku inteligentně odpovědět?
„Ne, nevynesl! To, co teď vidíš, fakt není halucinace, je to krutá realita. Vážně se ti to nezdá, ten koš je fakt pořád plný!“
Nebo jinak? „Ale ano vynesl, jenže pak mi bylo těch odpadků líto, a tak jsem je posbíral a přinesl jsem je zpět.“
Pokud se vám to zdá málo debilní, tak co jiný příklad.
Onehdy jsme s kamarády vyšli na okamžik před hospodu. Chvíli jsme tam postávali a já jsem stál trochu bokem.
Jenže najednou šel kolem takový ten druh zakomplexovaného borce s velkým egem. Ramena jako po obrně a v obličeji výraz zabijáka. Ulice byla asi 20 metrů široká, ale já mu stál v cestě! Takže do mě tím „obrovským“ ramenem napálil. Připadlo mi to totálně šílené, takže jsem se nahlas zachichotal. ON se zastavil, chvíli teatrálně stál zády a pak si to výhružně vykročil směrem ke mně: „Cos to řek!?“
Jak na takhle debilní otázku odpovědět? Neřekl jsem přeci nic! Jenom jsem se zasmál, což je emoční proces, vyjadřující subjektivní zážitek libosti, provázený fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání) a pracuje při něm především bránice. S řečí to nemá nic společného! Ale pochopil by to tento polo inteligent, který netrval na odpovědi jen díky tomu, že jsem ho převyšoval více než třiceti centimetry?
S debilními otázkami se ale setkáte úplně všude!
Pokuste se na ně někdy odpovědět nestandardně. Uvidíte, jaká to bude sranda.
V restauraci: „Dáte si něco?“ … „Ne budu tady sedět a hledět do zdi. Po dvou hodinách se zvedu a půjdu domů. Je to problém?
Manželka: „Ty si zase chlastal!?“ … „Ne, to ne, mám otřes mozku, a proto se tu motám a zvracím.“
Spolubydlící: „Spíš?“…. „Ne teď se ti zdám, a když ti dám ránu, vůbec tě to nebude bolet.“
Mladík: „Bože, proč jsi tak krásná?“ …. „No jednoduše proto, že ti nadrženost zatemnila mozek!“
Někdy je lépe na debilní otázky nereagovat. Já se ale v každém případě těším na svou další cestu vlakem. Protože až budu SÁM v kupéčku a někdo ho otevře se slovy: „Je tady volno?“ a začne si automaticky sedat, tak vyhrknu „Ne, není tady volno. Jsem Sněhurka a čekám na sedm trpaslíků a ty mi žádného z nich nepřipomínáš!“
Autor: Radek Petráš
