Odmala jsme zvyklí, že se na Velikonoční pondělí vydáváme na tradiční mise s pomlázkou v pravici a pleteným košíkem v levici. Nebo naopak? Co na tom sejde, ne? – důležitá je mise… Mise, která na jedné straně má za úkol „namlátit“ všem holkám v okolí a o kousek dál, údajně aby byly zdravé i čiperné, a na straně druhé stanoví cíl, nasbírat do košíku co nejvíce obarvených vajíček, třeba i z čokolády, jakož i nějakého toho, též čokoládového zajíčka. Tradice od nepaměti až do dnes, přinášející radost, veselí a mnoho vřelých setkání s příbuznými a kamarády, přání hojnosti, objetí, polibků…
Tradice, kdy se tak trochu oficiálně vítá i jaro v jeho plném proudu – dneska dokonce už i se zeleným půllitrem piva v ruce, o Zeleném čtvrtku, nebo se během Velikonočního pondělí popijí i nějaký ten panák švestkového či meruňkového moku, také prý na zdraví holek… V rodinách, kde to mají rádi, se na roštu otáčí pravý beránek, nebo se toto lahodné maso připravuje podle tradičních rodinných receptů.
Tam, kde je chuť jehněte neznámá – voní z trouby alespoň zapékající se vanilková nebo čokoládová směs beránka na sladko. Když se nakonec i počasí povede, tak je z toho všeho najednou hlučný a veselý den Velikonoční, plný barev a skvělé nálady, den který v mnohých zanechává milou vzpomínku na nějaký čas dopředu. U dalších zase vyvolává předsevzetí nezapomenout na tu širší rodinu či přátele, jejichž osazenstvo je přece tak skvělé, že je hříchem ho potkávat jen jednou za rok…
No jo… Velikonoce
Ovšem, jsou zde i tací, co si, světě div se, i dneska vzpomenou na skutečný význam Velikonoc a pravý důvod jejich vzniku a oslav. Ne, nemluvím o tom, že tato vzpomínka má někoho odvést mezi Zeleným čtvrtkem a Velikonočním pondělím alespoň jednou do kostela, kde zapálí svíčku a pokřižují se pobožně třikrát po sobě, tak trochu i s výčitkou, že si během uplynulých 365 dnů, nevzpomněl na svoji křesťanskou příslušnost…
Křesťanskou?
No ovšem, to je vlastně ono, o čem Velikonoce doopravdy jsou. O tom, že před 2000 lety, jeden mladý muž, zrozen z panny a zvaný Ježíš (v překladu též Záchrance a Spasitel), byl za označením, že je Synem Božím a Vykupitelem tohoto světa, mučen, bit a nakonec přibit a zavěšen na dřevěný kříž. Nic na tom, že během své pozemské cesty uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, krmil hladové, vysvobozoval zajaté, pomáhal slabým a učil ty, co byli ochotni mu naslouchat, víře v Boha, pokoře a lásce k bližnímu… Nemělo to vliv na vykonání trestu. Trest, který si tento muž ničím nezasloužil. Trest, který se řadil mezi nejpotupnější tresty smrti tehdejší doby. Poté, co se exekutoři ujistili, že je ukřižovaný mrtev, byl svými příznivci položen do hrobu, na který podle tehdejších tradic byl uvalen těžký balvan. Bylo dokonáno – Kristus se stal dokonalým obětním Beránkem.
A pak…
Pak se seběhlo to, o čem je ta pravá podstata Velikonoc. Bylo to něco, s čím nikdo nepočítal a co se nikdy předtím na zemi neodehrálo. Bylo to něco, co ovlivnilo dějiny celého světa, ovlivňuje je do dnes a bude je ovlivňovat až do konce věků. Bylo to něco, co nemá precedens v historii lidstva. Mocnou nadpřirozenou silou byl onen „mrtvý“ vytržen z drápů smrti! Kámen hrobu byl odvalen, hrob zůstal prázdný! Svým nejbližším se Kristus zjevil a, s dneska už až mystickou otázkou „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“, ujistil i nevěřící, že zvítězil nad temnotou a že každý, kdo v něho uvěří a vyzná ho jako svého Boha a Spasitele získá skrze něj život věčný. Pak ve slávě vystoupil na nebe, kde sedí po pravici Otce Všemohoucího, odkud bude v soudním dni soudit živé a mrtvé.
Ano, o tomto jsou pravé Velikonoce – o víře, o kříži, o naději, o vzkříšení, o věčnosti a o lásce…
Slavme tedy Velikonoce, a ať jsou požehnané! Radujme se i nadále, třeba i s osmi či šestnácti prutou pomlázkou v ruce, košíkem plným kraslic, čokoládových zajíčků a pochutnávejme si i nadále na pravém či sladkém beránkovi….
Ano, dodržujme tradici a veselme se – nic špatného na tom není, nebudeme-li ovšem při tom zapomínat, že jsou Velikonoce i o… ještě něčem.
Autor článku: Miroslav Momchev
