Někdy mi připadá, že se u nás mění zákony jen proto, aby někdo vykázal nějakou činnost. Týká se to i nové změny, díky které se má do běžných škol zařazovat co největší množství dětí z tzv. specializovaných škol, a to vč. handicapovaných, respektive psychicky postižených.
Kdo prošel základní školou umí si představit, jak dokážou být děti kruté.
Proč si troufám o tomto zákonu polemizovat a nazvat jej přinejmenším nedomyšleným? Ač mám nadprůměrnou inteligenci (Mensa), tak jsem díky komplikovanému rodinnému zázemí ve škole nezazářila. Na druhé straně se mé dceři narodilo dítě s Downovým syndromem. Tuto problematiku znám i z pozice pedagoga.
Měla jsem ve třídě neslyšící dívku, intelektuálně na tom byla více než dobře, ale jak ji vysvětlit např. kosoúhlé promítání, když neslyší? Bylo to náročné pro nás obě, ale ona to díky svému intelektu zvládala.
Měla jsem tam dívku, kterou praštila v dětství do hlavy houpačka, ale měla ctižádostivé rodiče, takže chodila do běžné školy i když netrefila domů a rodiče ji do školy vozili. Všem bylo jasné, že je ve třídě jen do počtu a jako kreslička technických výkresů se nikdy živit nemohla. Nic z toho, co bylo řečeno nechápala, neměla žádné kamarádky a vzhledem ke klasifikačnímu řádu nemohla dostávat jedničky, na které byla zvyklá ve speciální škole. Byla tedy v této škole šťastná?
Jsou rodiče, kteří na vzdělání svých dětí rezignovali, už když se narodili. Ať mají inteligenci jakoukoli, je jim to jedno. Pak jsou rodiče a těch je doufám většina, kteří své děti nechávají rozvíjet vlastním tempem. Existuje ale i skupina rodičů, kteří kladou na své děti nadměrné požadavky, ať už se narodily jakékoli.
První skupinu se snažíme za jejich nedbalost postihovat, nebo tiše doufáme, že se dítě vypracuje a prosadí samo. Jenže ambiciózní rodiče jsou úplně ignorováni a navrhovaný zákon je v jejich snahách, jen podporuje. Nemyslí na potřeby svých dětí, stydí se přátelům říct, že je dítě ve speciální škole, a chtějí je mít v běžných školách.
Chápu to. Myslí si, že svým dětem zajistí lepší budoucnost, když vyjdou z „normální“ školy. Specializované školy bývají finančně náročnější. Situace rodin nebývá růžová, jak by si přáli. Někteří si nemohou dovolit, vozit své děti mnoho kilometrů daleko do speciální školy.
Jenže zařazení mentálně postižených do běžných škol může nadělat více škody než užitku, a to nejen ve formě bolavé duše postiženého dítěte, které bude vyloučeno z kolektivu.
Co např. slovo „průměrný“?
Pochopí naše děti, že mentálně postižené dítě má jiné schopnosti, jiné potřeby, jiné chování a jiné reakce?
Co s dítětem, které nedokáže mnoho hodin sedět v lavici a potřebuje se projít, nebo si na chvíli lehnout? Bude mít učitel dost času na opakování učiva? Tyto děti potřebují mít méně výkladu a více praxe.
Uspává vás mnohahodinová přednáška o něčem nezajímavém? Pro tyto děti je nezajímavé 90 % toho, co učitel říká, …. U nich více než kde jinde platí škola hrou. Zamyslel se někdo, že jsou šťastnější v těch speciálních školách?
Pochopí běžné děti, že když se mentálně postižené dítě chová nějak nepatřičně, že to nemohou dělat i ony?
Znám dívku, která si na veřejnosti sundala kalhotky a upravovala vložku. Nebo. Viděli jste někdy „v akci“ autistu? Toho má někdy problém zvládnout vlastní rodič, jak se s tím popasují učitelé s 30 žáky ve třídě? V klidném stavu vypadají tyto děti úplně jako ostatní, ale mohou dostat z každé maličkosti záchvat strachu. Třeba se jim nebude líbit, že učitelka někoho přesadila a začnou nekontrolovaně křičet.
Pochopí mentálně postižené dítě, že mělo do „včerejška“ jiné osnovy a dnes se musí učit fyziku, která je pro něj naprosto nepochopitelná? Dovedete si představit, co vše je schopno provést mentálně postižené dítě, které mělo v chemii nějakou názornou ukázku, která ho nadchla?!
Pochopí děti , že ony musejí zvládnout násobilku a Pepa Novák nemusí?
Jak ale budou učitelé potom známkovat? Pepa Novák dostane čtyřku, protože on za to nemůže. Učitel ho ohodnotil alespoň za jeho snahu. Jenže Pepa chce jedničku! Ale jakou známku dá učitel tomu tzv. průměrnému dítěti, které se na učení vyloženě vybodlo?!
To, že z postiženého dítěte udělají ostatní děti outsidera, je téměř jisté. Postižené děti jsou často velmi naivní. Dospělí kolem nich chodí tak trochu po špičkách a snaží se jej nezranit. Jenže běžné děti jinakost neodpouštějí, a zvláště pokud mají nějakého „úžasného” rodiče, který jim řekne – “Tak si ho nevšímej, je to debil“. Co když ho začnou zneužívat na “lumpárny”, které by jim neprošly a ty naivky to v dobré víře udělají?
Namítnete „Však bude mít asistenta“. A bude ho mít každý? Budeme mít tolik asistentů, kteří jsou mimochodem dost bídně placeni a nemají na to většinou ani vzdělání?
Kdysi zvláštní školy (dnes specializované) nebyly. Když některé dítě nezvládalo učivo, bylo označeno za problémové, šouplo se do zadní lavice, aby nebylo moc na očích. Tam si mohlo dělat co chtělo. Jenže v nás ostatních to byli hrdinové, kteří se uměli postavit učiteli. Měli jsme v šesté třídě spolužáka, který už měl být v deváté, ale protože už několikrát propadl a věděl, že už mu víc učitelka udělat nemůže, tak si klidně v hodině zakouřil, …
Protože bylo postupně ve třídách čím dál, tím více dětí a učitelé podobné případy přestávali zvládat, zřídily se zvláštní školy. Tam byly třídy výrazně menší, žáci měli upravené osnovy, přibylo jim tzv. ručních prací, kde mohly děti zazářit a budovaly si mezi sebou pěkná přátelství. Učitelé byli na jejich chování připraveni i vzděláváni. Věděli, že jsou ty děti jiné. Pro práci s takovými dětmi nemá každý učitel předpoklady. Začnou učitelé ze škol odcházet?
Dnes jsou děti jiné.
Nechci nyní řešit, jestli je to díky násilí, které mohou sledovat v televizi, na počítačích a na mobilech, nechci polemizovat ani o tom, jestli jsou sebevědomější, nebo agresivnější. JSOU PROSTĚ JINÉ. Nejlépe to vědí učitelé, kteří jsou mnohdy na pokraji zhroucení i když inkluze ještě neproběhla.
“Jsou často nezvladatelné.” Mají-li zodpovědného rodiče, snaží se ty problémy s dítětem nějak řešit a hledá pomoc ve speciální psychologické poradně. Když se do poradny chce objednat, nezřídka čeká celé dlouhé měsíce, protože je psychologů nedostatek.
Mám známou, které skočil syn ze sedmého patra. Pokusil se o sebevraždu. Stáli při něm všichni svatí a pád s vážnými zraněními přežil. Myslíte si, že se na něj okamžitě vrhli psychologové? Neměl žádnou speciální péči. Psycholog ho sice navštívil, trochu si s ním popovídal, ale to bylo vše. Neputoval do žádného specializovaného zařízení, aby byla jistota, že se to nezopakuje. Když se mu jen trochu zranění zahojila, poslali ho zase domů. Jak můžeme tedy čekat, že budou mít psychologové čas věnovat se méně závažným bolístkám, se kterými se dnes dítě potkává.
Přemýšlím, jestli nejde o nějaký střet zájmů. Možná někomu záleží na tom, aby bylo více dětí v soukromých školách. Je zavedena síť státních specializovaných škol, které budou při nedostatečném počtu žáků zřejmě zrušeny. Ale vždyť to už tu jednou bylo. Po revoluci se za babku rozprodaly školky a jesle, které předtím stát za drahé peníze postavil. Dnes je nedostatek předškolních zařízení a suplují to drahé soukromé školky.
Netvrdím, že jsou soukromé školy špatné. Nejsou-li na tom rodiče dobře, tak je pro ně státní speciální škola přijatelnější varianta, nebo běžná škola, která je většinou přímo v bydlišti a náklady nejsou tak vysoké.
Co když budou chtít rodiče zase děti převést z běžných škol do škol speciálních? „Tak a dost, už nebudu své dítě dál trápit“, budou pak rodiče vozit 20-30 km do nějaké soukromé školy? A budou na to rodiče mít?
