Vzpomínky některých žen na svátek MDŽ před 30 ti lety nejsou zrovna růžové. Většina žen běžela 8. března domů hned poté, co dostala v práci karafiát a utěrky. Musely se postarat o děti, protože jejich muži „povinně“ slavili s ostatními kolegy a se ženami, které už žádné závazky neměly.
Muži se domů vraceli v pozdních nočních hodinách s kyticí zvadlých květin, kterou posbírali někde po stolech. Není divu, že tyto ženy dnes raději slaví Den matek. Může za to MDŽ anebo hysterie, která se kolem tohoto svátku v minulosti strhla?
Svátek boje za emancipaci žen
Mnozí už nevědí, že základy tohoto svátku byly položeny v Americe. Jde o svátek politický. Historicky byly ženy považovány za slabší část populace. Proto byly muži zneužívány, neměly žádná práva, za válek byly znásilňovány. Celá staletí neměly na růžích ustláno a když ano, pak na hodně trnitých. Jen ty inteligentnější to měly asi snadnější, protože si nějaké to místo na světě vybojovaly různými úskoky a falešným úsměvem na rtech. Dodnes se muži považují ve svém jednání přímé a ženy jsou úskočné. Co jim zbývalo, když chtěly přežít ve světě, kde vládlo pravidlo silnějšího a ne chytřejšího?
Neschopné ženy
Jen velmi málo žen se v historii dokázalo nějak prosadit, byť byly stejně schopné či schopnější než muži. Čím více jdeme do historie, tím méně ženských žen tam vyčnívá, a to ať už jsou to vynálezci, malíři či spisovatelé. Víme vůbec kolik žen se v historii vydávalo ze muže, jen aby se nějak prosadilo? Kolik děl, vynálezů ve skutečnosti byly z hlav žen ale oficiálně se pod to podepsal třeba jejich manžel?
Vynález šicího stroje
Měl ulehčit ženám práci. Proměnil se však na obrovské šicí dílny, kde ženy pracovaly za hrozných podmínek. Měly 15 ti hodinovou pracovní dobu, brutální zacházení, žádná hygiena a mizerné mzdy. V roce 1909 začalo v jedné takové textilce v New Yorku hořet a 130 dívek tam uhořelo, protože v rámci úspor nebylo zřízeno dostatek únikových východů. Mnoho východů bylo v rámci úspor falešných.
Ženám došla trpělivost a kolem 15 tisíc ženy vyšlo do ulic. Podobnou reakci nikdo z mužů nečekal, protože ženy byly vždy považovány za nesamostatné a neschopné se mužům postavit. Z počátku je muži nebrali vážně a nad jejich požadavky se usmívali, protože ženy neměly volební právo a muži je nepovažovali za hrozbu. Ženy se však čím dál tím více radikalizovaly a bylo je slyšet i v domácnostech. Neustále svolávaly demonstrace, jejich požadavky byly čím dál tím jasnější a vlna odporu se začala šířit i do Evropy.
V roce 1910 se zrodil v hlavě Cláry Zetkin (německá socialistka, učitelka a novinářka) nápad, že jeden den v roce budou ženy slavit jako mezinárodní den žen, která prakticky celý svůj život zasvětila právům žen, a to na poli jak sociálním, tak společenském. Jejich idea byla taková, že ženy v tento den vyjdou do ulic a budou ostatní seznamovat s problémy, které je trápí.
Poprvé byl svátek slaven v Evropě už v roce 1911, ale všechno snažení bylo zastíněno válkou, která brzy poté propukla. Znovu se význam tohoto svátku začal zdůrazňovat až po I. světové válce.
Termín byl vybrán náhodně, ale jeho oficiální uznání OSN přišlo až v roce 1975. Spousta zemí tento svátek ale není ochotna vůbec akceptovat a dát mu nějakým způsobem význam. Je to prakticky jen východní Evropa, některé státy Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Pro polovinu světa však jakoby neexistuje a patří sem i Severní Amerika.
Co ale se svátkem, ze kterého se úplně vytratila sama jeho podstata?
Určitě už dnes ženy na tom nejsou tak špatně jako v minulém století a spousta osvícených žen už vychovala celou generaci mužů, kteří jsou si vědomi práv žen, stále jsou ale slyšet věty typu: „Ona si ten výprask zasloužila“, “Chtěla emancipaci, tak ať si to uhlí složí sama”, nebo „To je muž, ten si to může dovolit“.
Netvrdím, že je hezký pohled na ženu, která se opilá válí po zemi, ale stejně odporný je pohled na podobně zřízeného muže. Netvrdím, že ten či onen si pár facek občas nezaslouží, ale jsou to stejně tak muži, jako ženy. Zatímco muži je často z moci své síly rozdávají, ženy zůstávají většinou jen u myšlenky. Odhaduje se, že např. v Polsku je až 1/3 žen bita vlastními partnery. U nás to bude možné lepší, ale kolik žen se s tím chlubí?
Ženy dostávají za stejnou práci menší plat
Ve vedení organizací je výrazně více mužů než žen. Často slýcháváme: „A co když pojedete na služební cestu? Kdo vám pohlídá děti?“ Jako by muži byli totálně neschopni se o své děti postarat.
- Jsou tedy muži ti neschopní?
- Proč jsou do vedoucích funkcí prosazováni muži?
- Proč stále považujeme muže za živitele rodiny?
- Proč dostávají vyšší platy, když se ani neumějí sami postarat o děti?
- Proč se na muže, kteří se rozhodnou zůstat na mateřské dovolené anebo dostanou po rozvodu do péče děti, stále díváme na něco abstraktního?
- Proč se snažíme pomáhat osamělým mužům mající děti v péči více, než když je do opačně?
- Jak moc se toho tedy za těch sto let změnilo?
- Proč pořád dělíme práci na mužskou a ženskou? Práce se dělí na fyzicky těžkou a lehkou, a to je jediné kritérium, kde by se mělo zohledňovat. Jsou muži, kteří nemají ani zdaleka takovou sílu, jakou mají některé ženy.
Muži a ženy nejsou horší nebo lepší.
Jsou jen jiní a stejně jako jin a jang tvoří jeden úžasný celek.
