Makléř - 3

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 9. 2011 17:53

 Když vyšel na ulici, cítil se nejméně o deset kilo lehčí. Neuvěřitelně se mu ulevilo. Pochopil jak těžké je najít správnou cestu a nyní, když už ji má, tak si ji nenechá rozmluvit jen kvůli jedné, špatně sepsané smlouvě. To je maličkost, s tím si poradí. Slunce už příjemně hřálo a kolem něj se míhali spěchající lidé. Martin mrknul na kostel a zjistil, že má tři hodiny volno. Úžasné. Tolik času jen pro sebe už dlouho neměl.

Najednou ale nevěděl, jak má ten čas smysluplně využít.

Chodit po obchodech ho nikdy nebavilo a jít do kavárny a civět na hosty mu přišlo jako ztráta času. Sedl si na lavičku a marně se snažil na něco přijít. Díky své náročné práci ztratil prakticky všechny své přátele, a kdyby nyní někomu z nich zavolal, připadal by si trapně. Došlo mu, jak je najednou sám. Když pracoval, neměl čas na něco podobného myslet. Pokud někam s Evou šli, vždy vše organizovala ona. Na něm bylo jen rozhodnout se, co si oblékne a ostatní bylo vždy dokonale naplánováno.

 „To je děs! Znám tolik lidí, a když mám chvíli pro sebe, nemám ji s kým strávit!“

 Rozhodl se, že se tím nebude déle zabývat a zamířil k nejbližší knihovně s tím, že si tam nastuduje něco o realitním trhu.

 Čas v knihovně mu utekl jako obvykle velmi rychle a přiblížila se doba pohovoru se šéfem společnosti. Dlouho na žádném pohovoru nebyl a tak ani nevěděl, jak bude probíhat. Po cestě do realitní kanceláře se stavil ještě na rychlý oběd a plný očekávání se zase usadil do zasedací místnosti.

 Jednatel společnosti se objevil ve dveřích téměř načas. Na chvíli se sice posadil, ale bylo na něm vidět, jak ho tlačí čas. Zeptal se na pár podrobností a už mu strkal smlouvu k podpisu. Díky tomu, že si ještě dobře pamatoval, jak chaoticky byla napsána smlouva na rezervaci nemovitosti, tak se předloženou smlouvu ani nesnažil číst.

 „Děkuji, přečtu si to večer ale předpokládám, že hned zítra můžeme smlouvu podepsat.“

 Na tváři jeho možná budoucího šéfa se objevil stín překvapení, který jakoby říkal: „Co na tom chceš studovat? Tady to prostě podepiš a mazej makat!“

 Nahlas ale řekl:  „Dobrá mám ještě nějaké povinnosti, za chvíli si vás vyzvedne Jura, je asi ještě na obědě.“

 Když odešel, sklonil Marin hlavu nad smlouvou a snažil soustředit na její obsah. Nicméně se mu to moc nedařilo, protože se mu myšlenky stále vracely k tomu divnému pohovoru. Zarazilo ho jak snadné je stát se realitním makléřem. Vůbec se ho nezeptal jaké má vzdělání, znalosti, praxi,… 

 Ještě se nedostal ani za první odstavec a už tu nakukoval Jura.

 „Honem, musíme být za chvíli na druhém konci města!“

 Rychle se tedy zvedl a následoval spěchajícího Juru.

 „Můžeš mi říct, kolik máte makléřů?“ zeptal se Martin, když se za ním zabouchly dveře auta.

 „Netuším, možná padesát?“

 „Tak moc?! A to se tím všichni uživí?“

 „ No podívej“, řekl váhavě Jura“ tobě to můžu říct, protože ty si jiná sorta lidí, jsi rodilý obchodník. U nás je měsíční pohyb takových deset, dvacet lidí, takže těch stálých jako sem já, je jen asi pět nebo šest. Nevím přesně.“

 „A proč máte takovou fluktuaci? To přeci není normální!“

 „Je a není. Těch asi čtyřicet hlupáků se nikdy reality dělat nenaučí, ale jsou nám užiteční tím, že nám přinášejí nové zakázky. Říkáme jim včelky.  Občas donesou nějakou dobrou nemovitost, jen málokdy něco prodají a po pár měsících zase odejdou.“

 „Takže oni třeba dva, tři měsíce dělají zadarmo a pak jednoduše odejdou?“

 „Vždyť ti říkám, že jsou to hlupáci.“ Hlasitě se zasmál. “ Jsou ale i takoví, kteří se to dělat naučili a trhli se. Pak jsou takoví, kterým se to u nás nelíbilo, a mysleli si, že to u jiné realitky budou mít lepší. Takže putují od jedné realitní kanceláře ke druhé. Jenže to je ještě horší varianta než se osamostatnit, protože každá realitky mu dá svůj telefon i email a on je pro své klienty prakticky nedohledatelný. Nemá totiž stálou ani adresu ani telefon.“

 „A co se stane s jeho nemovitostmi?“

 „No coby! Pokud se mu povedla exkluzivní smlouva, tak zůstává nám a pokud ne tak je jeho i naše a pak je to kdo z koho a protože my inzerujeme skoro všude, tak on moc šanci nemá! Čím více včelek máme, tím lépe se nám pracuje.“

 Jura se znovu hlasitě zasmál a zatvářil se jako vítěz. V autě se rozhostilo ticho.

 Provoz na silnicích naštěstí nebyl nijak hustý a tak dorazili na místo včas.  Jura se na Martina významně podíval a důrazně řekl: „Nic neříkej! Jen poslouchej, kdybys měl jakékoli připomínky, tak mi je řekneš venku!“

 Zazvonili na zvonek malého zchátralého domku s pěknou, leč neudržovanou zahradou. Na jednom z oken se odhrnula háčkovaná záclona a po chvíli se ve dveřích objevila starší štíhlá žena. Pozvala je dál a nabídla jim čaj. Martin pochopil, že tam není Jura poprvé.

 „Tak paní Bedřišková, jak sem vám už řekl do telefonu, tak máme pro vás klienta, který by váš dům koupil za dva miliony. Je ale nutné, abyste nám podepsala exkluzivní smlouvu!“

 Paní nechápavě zvedla obočí.

 „A co to znamená exkluzivní smlouva, to je něco jako že pak budu nějaký váš významný klient?“

 „Ano, ano přesně tak. Budeme se o vás starat jak o vlastní,“ zažertoval Jura a znovu smlouvu o kousek postrčil směrem ke klientce.

 Načež se zopakovala téměř do puntíku scéna z ranního jednání. Paní si smlouvu ani nepřečetla a bez sebemenšího zaváhání ji podepsala. Poté se omluvila, že má moc práce a vypoklonkovala je ven.

 „No já koukám jako blázen! Ti lidé smlouvy vůbec nečtou?!“

 „Ale to víš, že čtou, ale až nastane nějaký problém. To nám je ale fuk, protože jsme si tam dali formulku, že o všem bude rozhodovat rozhodce a tím pádem to máme v suchu.“

 „A ty máš klienta, který by tu ruinu koupil za dva miliony?!“

 „Ale to víš, že nemám, jenže já sem potřeboval, aby mi tu exkluzivitu podepsala. Pak ji něco nakukám.“

 Martin se zhluboka nadechl. „No dobře a co když to bude chtít prodat třeba své neteři?“

 „Tak ať jí to klidně prodá, ale zaplatí nám provizi,“ a zase se rozchechtal.

 Na to už neměl Martin prakticky co říct. Jediné na co myslel, bylo to, že se obchodem živil už mnoho let a s takovým zvláštním způsobem myšlení se ještě nesetkal.