Taky si připadáte jako hypochondr?

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 5. 2012 12:42

Kašel, neustálý téměř chronický kašel, který neutišilo po mnoho měsíců nic, žádná lidová medicína, kapky či antibiotika, vás vyženou až na plicní. I tady si ale můžete připadat jako hypochondr. Má první diagnóza byla psychický problém, následovalo - uvidíme, jak dopadnou výsledky, možná tuberkulóza,… Nakonec šlo o nějaké uzliny, které utlačovaly plíce, a tím docházelo k jejich dráždění.

Pár z oněch zvětšených uzlin mi vyndali, zjistilo se, že nejde o zhoubnou formu a konečná diagnóza zněla  - sarkoidóza, což je prý taková trochu záhadná nemoc, která má mnoho forem a příznaků, konkrétně v mém případě sebou nese velkou únavu a bolest kloubů.

Podle nějakých výzkumů má prý nádory, zvětšené uzliny a cisty asi 30% lidí. Je to tedy banální příhoda, která rychle pomine? Zdálo se, že až do chvíle rozhodnutí lékaře nasadit kortikoidy to bylo banální. Jenže pak nastalo období léčby. 32mg kortikoidů denně (Medrol), což udělalo s mým tělem šílenou změnu.

V prvním měsíci, jsem se cítila jako znovuzrozená. Ve svých 56, kdy se mi kondice (asi i díky sarkoidóze) snižovala mnoho let postupně a už mi ani nepřipadalo divné, že svižná chůze se mě stala historickou vzpomínkou a kdy už jsem si dávno zvykla, že po každé větší zátěži musím pro velké bolesti a silné křeče ulehnout do postele s nějakými analgetiky, jsem najednou byla ÚPLNĚ FIT. Stalo se to téměř do týdne. Najednou jsem byla schopna zvednout nohu klidně až do úrovně ramen, nekonečně dlouho jezdit na kole a nejen svižná chůze, ale i běh mi najednou nedělal problém. Zdálo se mi, že žiju ve snu, byla jsem v takové kondici, že bych mohla skály lámat.

Jenže asi po dvou měsících došlo k probuzení. I když se dávka postupně snižovala, najednou se mi nafoukl obličej, jako druhý příznak se mi začala postupně vracet únava, po třech měsících užívání Medrolu jsem měla už oteklou celou horní polovinu těla a na šíji se mi udělal hrb jako velbloudovi, že mi dělalo problém zaklonit hlavu. Lidé, kteří mě znali, si mysleli, že jsem přibrala, ti co mě znali jen zběžně, mě na ulici nepoznali. Po čtyřech měsících byla únava tak velká, že jsem jen při obyčejné chůzi funěla jako bych uběhla maraton, lil ze mě pot, celá jsem zrudla, v uších mi hučelo, točila se mi hlava a cítila se jako by to byla moje poslední hodinka.

A aby toho nebylo ještě dost, začala jsem špatně vidět. Oči se mi díky opuchlinám zúžily do malé škvíry, měla je stále zamlžené, slzely mi a zrak se mi stále rozostřoval. Navíc jsem do rukou i nohou začala dostávat silné křeče.

Po pěti měsících užívání a postupného snižování dávky jsem se dostala na 16 mg. Ale stav byl stále horší a horší. Všechny symptomy se prohloubily a navíc mi narostl knír a na vypouklých tvářích se mi objevily červené žilky. Už sem se na sebe nemohla podívat ani to zrcadla.

Protože sem už nedokázala udržet tempo pracovního nasazení, tak jsem téměř po roce užívání léků musela vzdát práce. Léky se snížily na 4 mg denně. Tělo postupně splasklo, únava trochu polevila, ale vrátily se zase silné bolesti a významně mi prořídly vlasy. Pochopila jsem, že běžná medicína si s tím neví rady, začala jsem se tedy upínat k alternativní medicíně, ale ani tady se nenašlo řešení.

Jak tedy z kruhu? Jak se zdá, tak jediné co lékaři o této nemoci vědí je to, že jde o autoimunitní chorobu, která vzniká z velké psychické zátěže. Dobrá. Hodím se tedy do pohody a uvidíme.

 Zda bude následovat happy and, ještě nevím, ale pevně tomu věřím.