Makléř - 2

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 8. 2011 21:15

Probudil se brzy. Venku byla ještě tma a Eva pravidelně oddechovala. Tiše se proto vykradl z ložnice. Za každou cenu se chtěl vyhnout Evě i jejím otázkám. Rychle se oblékl a vyrazil do ulic. Dlouho jen bloumal ulicemi, vůbec netušil, kam jde a co tam bude dělat. Mozek totiž zaměstnávala lavina jiných myšlenek.
Postupně probíral všechny své známé jednoho po druhém a snažil si vzpomenout, jaká je jejich práce.

Pokud si vůbec vzpomněl, tak mu to stejně nebylo moc platné, protože vyřazoval jednu práci po druhé. Jednu proto, že se mu nelíbila, jinou proto, že by málo vydělal a třetí proto, že na ni neměl kvalifikaci. Ať si lámal hlavu sebevíc, nenapadlo ho žádné zaměstnání, které by mohl s klidným svědomím vykonávat. Jedno mu ale přece jen došlo.

 „Musím prostě zůstat u obchodničiny!  To mi vždy šlo a nemá smysl se učit něčemu novému! Je přeci jedno co budu prodávat, jestli stroje nebo ručníky. Hlavně abych měl pocit, že prodávám něco, co ten druhý po mě chce a potřebuje.“

 Pomalu začalo svítat. Ve větvích stromů štěbetali ptáci, ale Martin to neslyšel. Byl plně zaměstnán svými myšlenkami a okolí proto vůbec nevnímal.

 „No nazdáár?! Kde se tu bereš? Myslel sem, že …“

 Teprve nyní se Martin probral ze snů. Stál přímo před budovou, kde tak dlouho pracoval. Nechápavě se podíval na svého bývalého kolegu a zakroutil hlavou, což mohlo znamenat: „To snad není možné“ anebo taky: „Ne, nevyhodili“, čímž ho evidentně zmátl. Jenže jemu se nechtělo cokoli vysvětlovat, proto se zvolna otočil a pokračoval v chůzi.

 Teprve nyní si uvědomil, že nic nejedl a má hlad. Vyrazil proto do nedalekého bistra, kolem kterého tak často chodíval a nikdy nebyl vevnitř.  Nebylo to potřeba, protože pokud byl v kanceláři, veškeré potraviny si přinesl, anebo se s klientem stavil na oběd kdekoli ve městě.

 Už když vstoupil, praštil ho do nosu nepříjemný zápach přepáleného oleje a chvíli váhal, jestli to vůbec má risknout a něco si tu dát. Stoupl si k pultu a požádal o kafe a smaženku. Paní za pultem se na něj nevrle podívala a beze slova před něj požadované položila. Na pokladně něco vyťukala a čekala co on na to.  Čekal také. Nebyl zvyklý na takové chování. Chvíli na sebe takhle hleděli a pak se na něj utrhla.

 „Copak nevidíte na pokladně cenu?!“

 Zakroutil nechápavě hlavou, vysázel ji požadovanou částku a šel si sednout ke stolku. Ubrus už neviděl pračku asi hezky dlouho, a když už v ní byl, asi se s ním moc nemazlila, protože byl plný starých fleků a v rozích z něj čouhaly nitě.

 „Už to mám! Otevřu si nějaké služné bistro! Do takového jako je toto, chodí snad jen ignoranti nebo podobní zoufalci jako sem já. “

 Pomalu popíjel kafe, které mu sice vůbec nechutnalo, ale bylo silné a probouzelo jeho smysly. Rozhlížel se po zdejších hostech. Nikdo nemluvil. Hleděli bez nějakého hlubšího výrazu v očích do prázdna a soukali do sebe to, co si přinesli od pultu.

 Před očima mu probíhal film. Jeho bistro bude čisté, útulné a bude tam jemně hrát hudba, aby klienta příjemně naladila do dne. Pak sklouznul očima na nevrlou paní u pokladny a měl jasno. Jeho prodavačka bude milá a usměvavá.

V tom do bistra vstoupil muž v jeho věku a koupil si preso, které v rychlosti popíjel ve stoje. Jura! Vypadal úplně jinak, než jak si  ho Martin pamatoval. Dost přibral, měl na sobě drahý, dobře padnoucí oblek a v ruce tašku plnou dokumentů.

 Zamával na něj. Jura ho sice zaregistroval, ale jen houkl:

 „Nemám čas, pojď kousek se mnou. Pokecáme.“

 Vstal tedy od stolu a vyšli z bistra.

 „Co děláš? Jak se máš? Ty už neděláš instalatéra?“

 „Ne!“ Jura se zachechtal. „Při práci, kterou se dělal, sem získával spoustu informací o právě prodávaných bytech a tak jsem přesedlal a teď sem u jedné realitní společnosti. Dělám teď pro ně makléře.“

 „A vidím, že se ti daří,“ kývnul uznale Martin.

 „No to víš, je to makačka od rána do noci, ale je to jako bys našel zlaté vejce. Lidi tomu vůbec nerozumí a tak mám zlaté časy.“

 Bistro i plány na jeho renovaci byly tytam. Konečně užitečná a dobře placená práce! A to, že je časově náročná? Nevadí! Přesně to co potřebuje. To je pro workoholika jako stvořené.

 „A myslíš, že bych to mohl dělat taky?“

 „No jasně! Pojď, zrovna budu s jedním klientem podepisovat rezervační smlouvu na stavební pozemek.“

 Vystoupili po schodech secesního domu a následně do luxusně zařízené kanceláře. Martinovi proletělo hlavou:

 „Jo tady chci pracovat! Zřejmě jde o velmi úspěšnou realitní kancelář, a když se daří jim, bude se dařit i mě!“

 Vešli do zasedačky a Jura si začal připravovat smlouvy.

 „Můžu na to kouknout?“

 „No jasně!“

 Martin byl zvyklý editovat různé smlouvy a tak tušil, co ve smlouvě asi bude. Byla to vlastně jen profesní úchylka. To co ale spatřil, byla holá šílenost. Smlouva neměla žádnou koncepci. Věty byly poskládány bez ladu a skladu a musel by se hodně soustředit, aby pochopil, co se v ní vlastně říká. Zdálo se mu, že jeden odstavec popírá druhý, ale bylo to tak zamotané, že ani nevěděl který je ten vůdčí. Vytřeštil oči. Bylo tam napsáno něco o prodeji družstevního bytu i o převodu do osobního vlastnictví.

 „Četl si to někdy? Proboha, kdo vám to psal?! Ten klient bude kupovat družstevní byt? Říkal si, že pozemek!“

 „Ne nečetl. No to je taková univerzální smlouva a obsahuje všechny varianty, které by mohly nastat.“

 „Ale vždyť to je jeden velký chaos, jak vám to může někdo podepsat?!

 „No, no, vždyť o nic nejde! Je to formalita, je to jen rezervační smlouva a oni to stejně většinou ani nečtou.“

 Martin stále nechápal. „Jenže oni mohou díky jednomu podpisu přijít třeba o sto tisíc!“

 „A proč? Vždyť většina obchodů se uskuteční a pak je to stejně naše provize.“

 „A když se neuskuteční?“

 Debatu už nedokončili. Do místnosti vkročil za doprovodu asistentky avizovaný klient.

 „Jura se rozzářil!“

 „Dobrý den, pane Havránku. Už tady na vás čekáme a mám pro vás připravenou smlouvu, o které jsme se bavili. Toto je náš nový kolega, který nyní bude chvíli pracovat se mnou.“

 Ukázal jen mimochodem na Martina a předložil klientovi stejnou smlouvu, která mu právě vyrazila dech. Klient ani nemrknul, zeptal se ještě na nějaké podrobnosti o pozemku, chvíli se tvářil, jako že smlouvu čte a pak ji prostě podepsal. Na stůl vysázel 85 tisíc, Jura si s ním potřásl rukou a obchod byl u konce.

 Martinovi se chtělo křičet. Ten člověk právě podepsal něco, co ho mohlo připravit o peníze za mnoho měsíců práce. Ano je tady sice pravděpodobnost, že obchod dopadne dobře, ale co když ne? Logicky by mu ty peníze měli vrátit, ale Martin se to ze smlouvy při zběžném čtení vlastně ani nedozvěděl. Asi by si to musel přečíst celé znovu a v klidu, aby věděl, co se stane když … A těch „když“ může přeci nastat celá řada.

 Neřekl ale nic. Asi je to takto v pořádku a peníze mu při nezrealizovaném obchodu skutečně vrátí. Z celého jednání si proto odnesl jedno moudro. Pokud s nimi vůbec bude pracovat, rezervační smlouvu by chtěl mít vlastní. Jednoduchou a naprosto srozumitelnou, aby ji pochopil i nezkušený klient.

 „No vidíš, jak to bylo snadné!“ Zamával mu Jura před očima balíčkem bankovek. „Mám teď nějakou práci, stav se tu po obědě, představím ti šéfa a půjdeš se mnou na nábor nemovitosti.